Německý skladatel, klavírista, kritik a dirigent Robert Schumann pocházel z rodiny cvikovského knihkupce a nakladatele a od mládí projevoval zájem nejen o hudbu, ale i o literaturu. Na přání své ovdovělé matky se nechal zapsat na studia práv v Lipsku, odkud přešel do Heidelbergu. Zde byl inspirován právníkem Antonem Friedrichem Justusem Thibautem, propagátorem středověku a vícehlasé vokální tvorby, kterou ovšem předkládal svému okolí v neautentickém romantizujícím pojetí. Schumann se zde definitivně rozhodl pro hudební kariéru, vrátil se do Lipska a začal studovat klavírní hru u Friedricha Wiecka a hudební teorii u Heinricha Dorna. Pro nadměrné cvičení na klavír, které spojil s nevhodným experimentem, se musel rozloučit s dráhou klavíristy a zaměřil svůj zájem ke skladbě. V roce 1834 se stal jedním ze zakladatelů hudebního časopisu Neue Zeitschrift für Musik, který vedle klasiků propagoval i některé své současníky, například Chopina či Brahmse. Jeho dlouholetá láska, dcera učitele klavíru Clara Wiecková, se po několika letech odporu svého otce stala nejen Schumannovou manželkou – jejich manželské štěstí se promítlo do několika komorních skladeb, písňových cyklů a do opery o věrné ženě (Jenovéfa) – ale byla rovněž interpretkou jeho děl. V roce 1843 přijal místo profesora na lipské konzervatoři, působil jako sbormistr v Drážďanech, byl rovněž městským hudebním ředitelem v Düsseldorfu. V roce 1844 se u něj projevily první příznaky duševní choroby, které vyústily v neúspěšný pokus o sebevraždu, a zbytek života strávil v ústavní léčbě. Schumann byl typem jemného a citového romantického umělce, který dokázal živě reagovat na přírodní dojmy. Jeho rozsáhlé dílo obsahuje téměř dvě stovky písní, písňové a sborové cykly a nástrojové koncerty, z větších děl vynikají čtyři symfonie, oratorium Ráj a Peri či programní skladby (Karneval, Dětské scény, Kreisleriana ad.), z komorních děl Klavírní kvintet Es dur, op. 44, klavírní tria a rovněž smyčcové kvartety.
Svůj první Klavírní kvartet c moll, WoO 32, napsal Schumann na prahu dospělosti, a ačkoli jej nikdy nepřepracoval na symfonii, dílo ho nepřestalo po dalších dvacet let života provázet. Ve vzpomínkách na tuto skladbu se Schumannovi „zjevil duch odlišný od staré hudby“ a otevřela se mu cesta nové hudební poetiky. Kvartet byl publikován až mnoho let po skladatelově smrti a bezchybný notový materiál je k dispozici od roku 2010. Zasloužené popularitě se proto dílo těší až v posledních několika letech.
Klavírní kvartet Es dur, op. 47, byl složen v roce 1842 a o tři roky později také publikován. Byl to rok, kdy se Schumann intenzivně věnoval skladbě komorních děl. Tento kvartet patří mezi vyzrálá skladatelova díla, vyrůstá z hudby Bachovy i Beethovenovy, ale zároveň představuje vlastní nezaměnitelný skladatelův rukopis. Čtyřvětá skladba exponuje celou řadu nálad a je tematicky úzce provázána. Snovou atmosféru pomalého úvodu první věty změní rytmický impuls hlavního tématu začínajícího na druhé době taktu, čehož Schumann záměrně a promyšleně využívá i dále. Pětidílné Scherzo v mollové tónině staví do kontrastu staccatový převážně klavírní part se dvěma klidnějšími trii. Vrcholem kvartetu je třetí věta Andante začínající jedním z nejkrásnějších violoncellových témat období romantismu a připomínající některé Schumannovy písně. Závěrečné Finale je sonátovým rondem, v němž dramatická energie šestnáctinových běhů vede celé dílo k energickému závěru.
