Jak to, že nám Japonci rozumějí?

A všechno šlo podle plánu. Tedy pokud z tříměsíční cesty berete v potaz jen prvních 60 minut. Hned ve druhé hodině byli cestující informováni o přestupu v Římě místo v Brindisi. Zahlédnout krásy Věčného města, byť jen z ptačí perspektivy, však nikomu nevadilo. S o něco menším entuziasmem se setkalo oznámení o několik hodin později při vzletu letounu, respektive při pokusu o vzlet. Na technickou závadu čtyřmotorového argonauta letecké společnosti Overseas TAAC se naštěstí přišlo včas a po únavném čekání se letoun úspěšně odlepil z poslední evropské vzletové dráhy této výpravy.

Následovaly další přestupy a dramatické změny klimatu. V Singapuru filharmoniky před horkou probdělou nocí zachránilo elektrické zařízení se štítkem air conditioning, s nímž se poprvé v životě setkali v přepychovém hotelu Raffles. Ale není času nazbyt, budíček ve čtyři ráno napovídá, že cestu plánoval spíš logistik než hudebník. Před odletem ještě všichni stihli poslat domů první pohlednice (přiložili bychom foto, ale žádnou se prý nepodařilo doručit) a večer už přelétli na jižní polokouli.

Závěr pětidenní cesty se zvrhl ve zběsilý závod. Dalo by se čekat, že australský kapitán Stevenson, do jehož rukou byla první skupina filharmoniků svěřena už v Praze, se s blížícím se závěrem přeletu přes půlku světa začne uvolňovat, že? Ne tak docela. Probudil se v něm zájem o letoun, který nesl druhou polovinu filharmonické posádky. Ten sice z Prahy vyrážel o téměř dva dny později, ale podle letového řádu měl v cílové destinaci přistát dokonce o 15 minut dřív. Model holandského Super Constellation totiž létá téměř o 100 km/h rychleji.

„Jak že je to s tím druhým letadlem a kdy že má být v Aucklandu?“ vzpomíná na pilota někdejší tajemník Pražského jara Vilém Pospíšil, který se na palubě tísnil mezi filharmoniky a živé dojmy si pečlivě zaznamenával. Říkejme tomu klidně pilotská hrdost (nebo lidská ješitnost), ale tempo v cílové rovině bylo nastaveno jasně – prestissimo. V Brisbane se podařilo zkrátit dobu přestupu, a ač závodní plán zkomplikovala mlha na letišti Whenuapai, kapitánu Stevensonovi se povedlo přistát v severozápadní části Aucklandu půlhodinu před svým konkurentem. Koncerty mohly začít.

U protinožců

Tehdejší šéfdirigent Karel Ančerl vzpomínal, že „posluchači nezřídka přijížděli z dálky šesti set kilometrů.“ Turné se navíc strefilo do mezinárodního utkání v ragby – národním sportu, ve kterém jsou Novozélanďané mistři světa. Tím spíš všechny potěšilo, že i v této nesnadné konkurenci zaplavily úvodní novinové stránky nadšené recenze a fotografie československých hudebníků.

Do Austrálie pak dorazila Česká filharmonie jako vůbec první zahraniční symfonický orchestr. Poslední koncert v Melbourne se měl uskutečnit v přírodním amfiteátru a kvůli zimě a silnému větru se nejdřív zrušil. Když se ale už dopoledne na místě shromáždil dvacetitisícový dav, bylo všem jasné, že se hrát musí. I přes nepříznivé počasí dorazilo 35 tisíc lidí.

Novináři ale nezůstali jen u koncertů, zajímaly je i neprofesní záliby. Hlavně ta fotbalová. Když se dozvěděli, že se mezi hudebníky najde zdatná skupinka sportovců, chystali se uspořádat vedle koncertů také utkání. „Nedošlo k tomu přes velkou chuť našich fotbalistů. Nebylo možno riskovat případné vážnější zranění na samém začátku koncertní cesty. Vynahradili jsme to novinářům tím, že se nakonec naše jedenáctka přece jen oblékla do dresů a rozeběhla se na chvíli po hřišti, aby byly alespoň fotografie,“ ospravedlňuje filharmoniky Vilém Pospíšil. Zatímco během celého turné členové orchestru skálopevně odolávali nabídkám na pozice pedagogů, sólistů i koncertních mistrů, jen v Melbourne se jim dostalo vážné nabídky fotbalové kariéry.

Zachyceni tajfunem

Při přeletu zpátky na severní polokouli se tubista Hejda dopočítal, že v letadle právě strávili rovných 100 hodin. To odpovídá více než dvěma pracovním týdnům během prvního měsíce cesty. Do toho stihli 23 koncertů. Shodli se na tom, že nic tak pomalého jako jejich argonauta se na zájezd už nikdy nikomu nepodaří sehnat. Vděčné téma pro celou posádku…

Nadšení z lámání nehudebních rekordů se těsně před příletem do Tokia rychle vytratilo. Letadlo zachytil okraj tajfunu, který nedlouho před zájezdem napáchal v Japonsku strašlivé škody. Neklidný let a patnáct perných minut naštěstí nezpůsobily žádná zranění. Nepřátelské počasí ale nakonec vynahradilo velmi přátelské obyvatelstvo.

„Obrovský úspěch“, „vzácný umělecký zážitek“ nebo „mimořádný výkon“ nechyběl snad v žádné recenzi. A že jich bylo. Uznání ale nemusí mít jen tištěnou podobu. Tekutá se také počítá. Hned po prvním koncertě čekaly na filharmoniky na stolech u večeře láhve japonské whisky.

U večeří klidně můžeme ještě chvíli zůstat. Sdílení jídla přece jen odnepaměti patří k přátelství utužujícím zážitkům. Hlavně když je u stolu zábava. Tehdejší ředitel České filharmonie Jiří Pauer vzpomínal, jak se „přetěžko srovnávaly nohy našich pozounistů, kontrabasistů a jiných dlouhánů pod nizoučké japonské stolky!“.

Jaroslavu Klímovi utkvěl v paměti „úžasný, neřkuli otřesný“ pohled na „120 lidí, jak zápolí s krátkými kulatými tyčinkami… Znáte to z Prahy, ale zkuste bez přípravy pojídat rýži hůlkami, zkuste udržet hrách ve dvou krátkých dřívkách, no zkrátka mít hlad, mít před sebou hodně jídla a nemít nic bytelnějšího na jeho dopravu do úst. A pohled na podsadité hochy v bílém, kteří dokáží ohromit místní odborníky nejsložitějšími pasážemi třebas z Ravela, jak zoufale honí po talíři jídlo, byl pro mne stejně hodnotný, jako třeba vodopád v Nikku nebo filipínské krásky.“

Pronásledováni mládeží

Orchestr bodoval nejen u hostitelů a hudebních kritiků, ale také u japonské mládeže. Ta vehementně plnila koncertní sály a pokud se zrovna nehrálo, pronásledovala filharmoniky všude možně po ulicích s koncertními programy k podpisu. O trpělivém zájmu svědčily i fronty na lístky – nekonečně se vinuly na všech štacích, ale tu dvoukilometrovou v Sapporu už asi nikdy nic nepřekoná.

I hotelový personál byl přívětivý. Loučení s „českofilharmonickým“ autobusem provázely stužky jako symbol trvalého přátelství. Filharmonikům docela jistě muselo takové povzbuzování přijít vhod. Cestu měli náročnou. Často spali v nočních vlacích, přičemž trasa pokračovala i přes den a před večerními koncerty stihli jen krátkou pauzu.

Na československé hudebníky nemuseli Japonci nutně jezdit jen do hlavního města. Orchestr během čtyř týdnů procestoval celou zemi od severovýchodního Sappora přes středozemní Tokio, Jokohamu, Nagoju, Ósaku, Kjóto, Okajamu, Hirošimu až po jihozápadního Fukuoku a Nagasaki. Měsíční túru zakončili dvěma koncerty v tokijské sportovní hale, do které se s nimi přišlo rozloučit pokaždé 12 tisíc posluchačů. Od té doby se Česká filharmonie do Japonska vrátila sedmadvacetkrát a odehrála tam 373 koncertů.

Děkujeme Vilému Pospíšilovi za zaznamenání živých vzpomínek v knize S Českou filharmonií třemi světadíly. V antikvariátu ji někde ještě určitě najdete. A kdyby vás zajímalo, jak cesta k protinožcům vypadala z pohledu konkurenčního letounu, přečtěte si knihu Dálky Jaroslava Putíka.

Fantastické album s fotografiemi, malůvkami a výstřižky recenzí, dopisů i novinových článků má na svědomí bývalý pozounista České filharmonie a účastník zájezdu 1959 pan Slavík. Díky patří i současné skupině trombonistů, kteří usoudili, že je škoda, aby album dál leželo ladem v šatně po panu Slavíkovi – souhlasně přikyvujeme a jsme vděční, že je na konci minulé sezony darovali filharmonickému archivu.