Skladby zařazené do dnešního programu mají jedno společné – ani jedna nebyla původně určena pro obsazení zobcová flétna a cembalo v podobě, v jaké je uslyšíme. Přesto nejde o náhodné či snad nevhodné převlékání do nových „barev“. V 18. století, kdy vznikly, byly změny nástrojových určení (a s nimi spojené změny tónin) běžnou praxí. Samotný Johann Sebastian Bach (1685–1750) se ke svým dílům často vracel, převáděl je do jiných obsazení, přebíral jednotlivé věty do nových celků a dokázal z téhož materiálu vytvořit hudbu určenou pro docela jiné prostředí. Dnešní transkripce nejsou jeho vlastními verzemi, vyrůstají však z úprav, které už za Bachova života putovaly mezi hudebníky.
Dvě takové cesty vedou k Bachovu nejstaršímu synovi Wilhelmu Friedemannovi (1710–1784). V prvním Bachově životopisu z počátku 19. století napsal jeho autor Johann Nikolaus Forkel, že šestici sonát BWV 525–530 otec vytvořil či sestavil právě pro Friedemannovo studium a „vychoval jej tak ve velkého varhaníka“. Synovi bylo kolem dvaceti let a náročnost sonát vypovídá o jeho vyspělém varhanickém umění. Bach přenesl na varhany princip známý z komorní triové sonáty: dva samostatné horní hlasy a bas. Jeden hráč je musí vést oběma rukama a nohama, a to s takovou nezávislostí, jako by spolu skutečně hráli tři hudebníci. Z této šestice dnes zaznějí Sonáta d moll, BWV 527, a Sonáta C dur, BWV 529, transponované do e moll a F dur. Rozdělení jejich hlasů mezi zobcovou flétnu a cembalo tak vlastně zviditelňuje komorní princip, který je obsažen i ve varhanním originále. Při sestavování varhanních sonát Bach nepoužíval jen nově napsanou hudbu. Prostřední větu sonáty BWV 527 později zařadil v přepracované podobě do Trojkoncertu a moll, BWV 1044, pro flétnu, housle a cembalo se smyčci. Largo ze sonáty BWV 529 má naopak minulost sahající ještě před vznik zmíněného varhanního cyklu: dochovalo se také v opisech společně s Preludiem a fugou C dur, BWV 545. U páté sonáty se dokonce předpokládá, že mohla vzniknout přepracováním dnes ztracené triové sonáty. Takových případů najdeme u Bacha mnoho. To, co jednou dobře fungovalo, nebylo navždy připoutáno k jedinému nástroji ani k jediné skladbě; změnou obsazení nebo okolního hudebního kontextu mohl starší materiál získat nové využití.
Přes druhorozeného syna Carla Philippa Emanuela (1714–1788) vede rodinná stopa k Bachovým flétnovým sonátám. C. P. E. Bach vstoupil roku 1738 do služeb pruského korunního prince, budoucího krále Fridricha II. Flétna (příčná, tzv. traverso) patřila k Fridrichovým vášním a v jeho okruhu působila řada vynikajících hráčů. Právě s pruským dvorem bývá spojována Sonáta E dur, BWV 1035, v dnešním programu transponovaná do F dur. Podle poznámky v pozdějším opise byla určena Michaelu Gabrielu Fredersdorfovi, královu komorníkovi a rovněž schopnému flétnistovi. Často se proto klade do souvislosti s Bachovou návštěvou Pruska roku 1741, jistotu však nemáme: skladatelův rukopis se nedochoval a nejstarší známé opisy jsou podstatně mladší. Sonáta BWV 1035 je v rámci dnešního programu jedinou skladbou, kterou Bach napsal jako sonátu pro jeden melodický nástroj a basso continuo. Cembalo zde tedy nemá do poslední noty předepsaný samostatný horní hlas: nad zapsanou basovou linkou dotváří harmonii podle dobových pravidel. Čtyři věty střídají pomalá a rychlá tempa a jejich lehčí, zdobnější styl dobře zapadá do hudebního vkusu, který se ve 40. letech 18. století stále více prosazoval vedle složitějšího kontrapunktického stylu Bachovy generace, a to právě především v Berlíně. Sonáta dokazuje, že i „starý Bach“ dobře věděl, co se kolem něj v hudbě mění, a jako pravý mistr se uměl přizpůsobit.
Sonáta A dur, BWV 1032, už představuje jiný typ partnerství. Dochovala se ve verzi pro příčnou flétnu a obligátní cembalo, tedy s plným cembalovým partem vypsaným pro obě ruce. Zároveň však existují indicie, že krajní věty mohou vycházet ze starší, dnes ztracené triové sonáty, snad pro zobcovou flétnu, housle a continuo. Více než domněnky nás však zajímá to, co se skutečně dochovalo – a zde vstupuje do příběhu téměř detektivní zápletka. Bach zapsal sonátu kolem roku 1736 na volná místa v partituře svého Koncertu pro dvě cembala c moll, BWV 1062. Později byly spodní části několika listů odříznuty a spolu s nimi zmizela velká část první věty. Nevíme proč ani kdo přesně zásah provedl. Zůstaly jen fragmenty zápisu, z nichž se pozdější editoři a interpreti pokoušeli chybějící takty rekonstruovat. Rukopis navíc ve 20. století prodělal vlastní dobrodružství: během války byl spolu s dalšími poklady berlínské knihovny odvezen do bezpečí, po roce 1945 zůstal v Polsku a do Berlína se vrátil až roku 1977. Sonáta, kterou dnes uslyšíme, má tedy komplikovanou historii a je výsledkem částečné novodobé rekonstrukce.
Jiný druh nejistoty provází Suitu c moll, BWV 997, dnes hranou v d moll. Tradičně se řadí mezi Bachovy skladby pro loutnu, prameny však neposkytují jednoduchou odpověď na otázku, pro jaký nástroj vlastně vznikla. Nejstarší datovatelný opis pořídil kolem let 1738–1741 Bachův žák Johann Friedrich Agricola a dochoval ji v klávesovém zápisu. Existuje také dobová loutnová tabulatura Johanna Christiana Weyraucha, ta však obsahuje pouze tři z pěti částí. Do úvah proto vstupuje ještě třetí možnost: Lautenwerk neboli loutnové cembalo, klávesový nástroj se střevovými strunami, jehož zvuk se blížil loutně. A právě Agricola později dosvědčil, že takový nástroj kolem roku 1740 v Bachově domě viděl; podle jiných svědectví měl Bach v závěru svého života dokonce dva. Neznamená to, že právě pro Lautenwerk napsal suitu BWV 997, ukazuje to však prostředí, v němž hranice mezi loutnovým a klávesovým zvukovým světem nebyla zdaleka tak ostrá, jak bychom mohli předpokládat. I stavba této suity je neobvyklá. Po Preludiu přichází rozsáhlá fuga, teprve potom sarabanda a gigue, a závěr tvoří double, tedy variačně rozvinutá podoba předchozí gigue. V dnešním provedení se vícehlasá sazba dělí mezi flétnu a cembalo – tedy ve stejné úpravě, jakou slyšíme u varhanních sonát.
Od sonát určených k synovu studiu přes flétnový repertoár pro pruský dvůr až k nejasné nástrojové historii sonáty BWV 997 sledujeme skladby, které se prostřednictvím opisů a úprav ocitají v nových kontextech. Do jednoho z nich je dnes propojilo jednotné obsazení zobcová flétna – cembalo. Dokazují, že Bachem mistrně vedené hlasy snesou další a další zvukovou podobu, že jsou aktuální a univerzální zároveň.
