Český spolek pro komorní hudbu • duo Pavlová_Hon

Estonský skladatel Arvo Pärt (*1935) patří k nejhranějším soudobým autorům vážné hudby. Poté, co prošel avantgardní fází tvorby, prožil výraznou tvůrčí krizi, během které se obrátil k pravoslaví. Pak začal psát zcela jinak a vytvořil novou kompoziční metodu tintinnabuli, inspirovanou středověkou duchovní hudbou. Proslulá skladba Fratres (Bratři) vznikla v roce 1977 jako spontánní uplatnění tintinnabuli v praxi. Nemá pevně stanovené obsazení, lze ji hrát na libovolné nástroje. Skladbu premiéroval Hortus Musicus, ansámbl specializující se primárně na středověkou hudbu. Ve Fratres sledujeme dvě melodické linky a centrální třítónový hlas tintinnabuli, pohybující se v rozsahu mollového trojzvuku. Verze skladby pro housle a klavír vznikla pro festival Salzburger Festspiele 1980, na němž ji premiérovali Gidon Kremer a Elena Kremerová. Technicky náročná sólová část byla přidána jako nová vrstva, čímž se zdůraznil kontrast mezi proměnlivými a konstantními prvky díla.

Mezi nejfrekventovanější autory dvacátého století se zařadil rovněž Argentinec Ástor Piazzolla (1921‒1992). Od útlého mládí hrával v tančírnách a barech, čímž si přivydělával na studia. Jeho kompoziční kariéra by nejspíš ani nezačala, nebýt získání studijního stipendia do Paříže. Pedagožka Naďa Boulangerová ho nasměrovala k tvůrčí práci s hudbou jeho domova, argentinským tangem. Po návratu do Argentiny založil soubory Octeto Buenos Aires a Tango Nuevo Argentino, v nichž hrál na bandoneon, malou tahací harmoniku, své vlastní skladby ve stylu tango nuevo, kombinujícím svéráz národního tance s postupy vážné hudby a jazzu. V květnu 1985 zkomponoval Piazzolla skladbu Histoire du Tango (Historie tanga), jakousi hudební retrospektivu dosavadního vývoje argentinského tanga. Předtím dokončil Pět skladeb pro kytaru a nadchnut možnostmi tohoto nástroje, chtěl je v praxi vyzkoušet v kombinaci s flétnou. Prvními interprety bylo belgické duo Marc Grauwels (flétna) a Guy Lukowski (kytara). Názvy částí hovoří za vše: Bordel 1900, Cafe 1930, Nightclub 1960 a Concert dʼaujourdʼhui. Barvitě i lapidárně popisují cestu tanga z nevěstinců, putyk a tančíren Argentiny do nejserióznějších koncertních síní Evropy a Ameriky.

V roce 1955 zkomponoval Ástor Piazzolla skladbu Prepárense (Připravte se). Toto pulzující tango posluchače nabádá, aby přijímal zvraty a obraty života, připravil se na milostné i všemožné jiné peripetie a nepředvídatelnosti. Vyzývá k odvážnému vykročení do neznáma. Skladba Oblivion (Zapomnění) vznikla mnohem později, v roce 1982. Tuto hudbu tvořil Piazzolla pro italský film Enrico IV., který režíroval Marco Bellocchio podle divadelní hry Luigiho Pirandella. Hlavní postavou je starý herec, který během historického průvodu upadne a omdlí. Po probuzení nevnímá realitu a žije v identitě postavy Jindřicha IV., císaře Svaté říše Římské, kterou předtím hrál. Nostalgickou melodii v tempu milonga lenta (pomalé verze tanga) přednáší ve filmu hoboj. V roce 1973 utrpěl Piazzolla infarkt. Ze zdravotních důvodů se přestěhoval do Itálie a jen se trochu zmátořil, jeho evropský agent na něj tlačil, aby složil nějakou novou skladbu „vhodnou pro evropské rádiové vysílání“. Během pobytu v Miláně v roce 1974 vzniklo Libertango, symbolizující jistý odklon od již setrvalých zásad tanga nuevo směrem k volnějšímu uplatnění tvůrčí svobody (libertad znamená španělsky svoboda). Evropané tehdy Piazzollovo Libertango bezvýhradně přijali za své a popularita skladby s přibývajícími léty neklesá.

V posledních letech se duo Pavlová_Hon věnuje také interpretaci současné hudby a do programů pravidelně zařazuje i vlastní kompozice. Z radosti společného muzicírování vznikla poloimprovizovaná skladba nazvaná Expirium et Inspirium, založená na kontrastu zářivě světlého houslového zvuku a měkkého, tmavšího prostorového zvuku vibrafonu. Skladba propojuje prvky klasické hudby a jazzové improvizace.

Grażyna Bacewicz (1909‒1969), narozená v polské Lodži, je světově uznávanou polskou skladatelkou. Vystudovala Varšavskou konzervatoř v oborech skladba (u Kazimierze Sikorského), housle a klavír (na který později rezignovala). Po absolutoriu přesídlila do Paříže, kde studovala skladbu u Nadi Boulangerové a housle u André Toureta. Poté, co vyhrála první cenu na Mezinárodní houslové soutěži Henryka Wienawského, koncertovala jako houslová virtuoska po celé Evropě. Do Polska se vrátila dva měsíce před začátkem druhé světové války a uvízla v nacisty okupované zemi. Po válce začala znovu koncertovat, později se soustředila výhradně na komponování. Zpočátku skládala v neoklasickém a folkloristickém duchu, avšak poté, co byla konfrontována s novou tvorbou západních autorů, přijala tyto výzvy. Začala experimentovat s dvanáctitónovou technikou, témbrovou hudbou a vyvinula techniku tzv. patchworkingu, založenou na širokých citacích. Kaprys polski (Polské capriccio) je krátkou virtuózní houslovou skladbou Grażyny Bacewicz z roku 1949. Strhuje nejen technickou brilancí, ale také bezprostřední dravostí stylizace tance kujawiak.

Karol Szymanowski (1882‒1937) se řadí k nejvýznamnějším polským skladatelům první poloviny dvacátého století. Narodil se v Tymošivce na Ukrajině v polské rodině žijící tam od osmnáctého století. Jeho výrazný talent objevil místní učitel hudby. Szymanowski vystudoval konzervatoř ve Varšavě a následná léta prožil v Berlíně pod vlivem Richarda Strausse. V roce 1914 přesídlil do Paříže, kde ho zase inspiroval Debussy. Když po bolševické revoluci 1917 rodina přišla na Ukrajině o majetek, odstěhovala se do Varšavy, kde Szymanowski umělecky prorazil. Stal se rektorem Hudební univerzity Fryderyka Chopina. Zemřel na tuberkulózu v sanatoriu ve švýcarském Lausanne. Skladatelsky Szymanovski postupoval od pozdního romantismu přes impresionismus, arabské vlivy, neoklasicismus a neofolklorismus k samým hranicím tonality. Píseň Zarzyjże, kuniu (Zařehtej, koníčku) zařadil jako číslo 9 do cyklu Kurpijské písně (Pieśni kurpiowskie, op. 58, 1930‒1932, což značí písně z regionu Kurpie v Mazovsku). V originálním dialektu prosí, aby koník radostně zaržál, až se svým jezdcem pojede kolem okna domku jeho milé. Již v roce 1931 skladatel vytvořil také instrumentální verzi písně pro housle a klavír. Podstatně starší je Szymanowského úprava tří Paganiniho Capriccií pro housle a klavír, op. 40. Vznikla v roce 1918 a zahrnuje nejslavnější Capriccio č. 24 Niccolò Paganiniho (1782‒1840). Celá trojice byla dedikována polskému virtuosovi Pawlu Kochańskému, Szymanowského souputníkovi z intelektuálního hnutí Mladé Polsko.

Karol Szymanowski (1882‒1937) se řadí k nejvýznamnějším polským skladatelům první poloviny dvacátého století. Narodil se v Tymošivce na Ukrajině v polské rodině žijící tam od osmnáctého století. Jeho výrazný talent objevil místní učitel hudby. Szymanowski vystudoval konzervatoř ve Varšavě a následná léta prožil v Berlíně pod vlivem Richarda Strausse. V roce 1914 přesídlil do Paříže, kde ho zase inspiroval Debussy. Když po bolševické revoluci 1917 rodina přišla na Ukrajině o majetek, odstěhovala se do Varšavy, kde Szymanowski umělecky prorazil. Stal se rektorem Hudební univerzity Fryderyka Chopina. Zemřel na tuberkulózu v sanatoriu ve švýcarském Lausanne. Skladatelsky Szymanovski postupoval od pozdního romantismu přes impresionismus, arabské vlivy, neoklasicismus a neofolklorismus k samým hranicím tonality. Píseň Zarzyjże, kuniu (Zařehtej, koníčku) zařadil jako číslo 9 do cyklu Kurpijské písně (Pieśni kurpiowskie, op. 58, 1930‒1932, což značí písně z regionu Kurpie v Mazovsku). V originálním dialektu prosí, aby koník radostně zaržál, až se svým jezdcem pojede kolem okna domku jeho milé. Již v roce 1931 skladatel vytvořil také instrumentální verzi písně pro housle a klavír. Podstatně starší je Szymanowského úprava tří Paganiniho Capriccií pro housle a klavír, op. 40. Vznikla v roce 1918 a zahrnuje nejslavnější Capriccio č. 24 Niccolò Paganiniho (1782‒1840). Celá trojice byla dedikována polskému virtuosovi Pawlu Kochańskému, Szymanowského souputníkovi z intelektuálního hnutí Mladé Polsko.

Francouzský skladatel Maurice Ravel (1875‒1937) se po celý život zajímal o hudbu jiných kultur. Po matce byl baskického původu a jeho iberské inspirace přinesly světové hudbě vynikající plody v podobě Španělské rapsodie, Pavany za mrtvou infantku, Španělské hodinky či Bolera. Jeho zájmy byly však daleko širší. Ve svém domě v Montfort lʼAmaury u Paříže měl japonskou zahradu a shromáždil zde množství exotických předmětů. Kompozičně zpracovával hudební prvky a nápěvy dalekých kultur. Po úspěchu čtyř Ravelových Chants populaires (1910), mezi něž patřila i skladba Chanson hébraïque, jej požádala Alvina Alviová, sopranistka petrohradské opery, o úpravu dalších hebrejských nápěvů. Ravel jí vyhověl kompozicí Deux mélodies hébraïques (Dvou hebrejských písní): Kaddish a L’énigme éternelle (Věčná hádanka). První z nich, Kaddish (Kadiš), je vroucnou modlitbou za mrtvé, jejíž podmanivá melismata Ravel zpracoval takřka rapsodicky. Alviová obě písně poprvé uvedla 3. června 1914 v Paříži za klavírního doprovodu skladatele.

Armando Anthony „Chick“ Corea (1941‒2021) byl známým americkým jazzovým pianistou a skladatelem, dvacetinásobným držitelem prestižní ceny Grammy. Oslnivou hudební dráhu započal v kapelách Stana Getze, Sarah Vaughan a Milese Davise. Paralelně rozvíjel sólovou kariéru pianisty; nadmíru úspěšně se pohyboval v mnoha hudebních stylech od avantgardy přes bebop, jazzrock, latinsko-americkou a španělskou hudbu, dětskou písňovou tvorbu, až po komorní a symfonickou hudbu. Armando’s Rhumba (Armandova rumba) je součástí proslulého Coreova dvojalba My Spanish Heart, nahraného a vydaného v roce 1976. Jednotlivé skladby kombinují syntetický jazz fusion s tradičnější latinskoamerickou hudbou. Název skladby odkazuje ke Coreovu takřka neznámému oficiálnímu křestnímu jménu.

Antonio Carlos „Tom“ Jobim (1927‒1994), kytarista, skladatel, zpěvák a aranžér, se narodil v Riu de Janiero a v mládí hrál v tamních nočních klubech na klavír. Později dával přednost práci v nahrávacích studiích a kompozici. V roce 1985 však začal znovu pravidelně koncertovat se skupinou, ve které působila jeho druhá manželka Ana Lontra, syn Paulo a dcera Elizabeth. V dubnu 1994 se v Carnegie Hall konečně dočkal všeobecného uznání, kterého si bohužel moc neužil, neboť ještě v témže roce zemřel na srdeční selhání. Jobimovi se přezdívá „brazilský Gershwin“, protože obohatil jazzový repertoár množstvím písní a rozšířil je do koncertních síní, a taktéž „otec bossa novy“, stylizovaného typu brazilské samby, který stvořil a dovedl k mezinárodní popularitě. Na jejím úplném počátku stála píseň Chega de Saudade (Dosti toužení) na text Vinicia de Moraese. 10. července 1958 ji poprvé nahrála zpěvačka Eliseth Cardoso s tehdy ještě zcela neznámým kytaristou João Gilbertem, který ani nebyl na obalu alba uveden. Ono datum je obecně považováno za počátek stylu bossa nova.

Martin Kux-Král (*1987), rodák z Chrudimi, vystudoval skladbu na Konzervatoři Jaroslava Ježka a na Akademii múzických umění v Praze. V roce 2023 absolvoval postgraduální kurz kompozice na Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě. Je autorem řady vokálních a instrumentálních děl, věnuje se hudbě scénické a mediální. O své hudbě říká: „Můj hudební jazyk vyrůstá ze středoevropské tradice lyrické modernity, ale současně hledá živou komunikaci se současným scénickým, filmovým a mediálním myšlením… Inspiruje mě středoevropská modernita, existenciální a duchovní témata i vztah hudby k obrazu, divadlu a lidské řeči.“ Skladba Sole sopra la palude (Slunce nad močálem) je přírodním obrazem velebné statičnosti houslových flažoletů, přes dramatičtější expresivnější polohy až k opětovnému závěrečnému zklidnění.

Mezi nejfrekventovanější autory dvacátého století se zařadil rovněž Argentinec Ástor Piazzolla (1921‒1992). Od útlého mládí hrával v tančírnách a barech, čímž si přivydělával na studia. Jeho kompoziční kariéra by nejspíš ani nezačala, nebýt získání studijního stipendia do Paříže. Pedagožka Naďa Boulangerová ho nasměrovala k tvůrčí práci s hudbou jeho domova, argentinským tangem. Po návratu do Argentiny založil soubory Octeto Buenos Aires a Tango Nuevo Argentino, v nichž hrál na bandoneon, malou tahací harmoniku, své vlastní skladby ve stylu tango nuevo, kombinujícím svéráz národního tance s postupy vážné hudby a jazzu. V květnu 1985 zkomponoval Piazzolla skladbu Histoire du Tango (Historie tanga), jakousi hudební retrospektivu dosavadního vývoje argentinského tanga. Předtím dokončil Pět skladeb pro kytaru a nadchnut možnostmi tohoto nástroje, chtěl je v praxi vyzkoušet v kombinaci s flétnou. Prvními interprety bylo belgické duo Marc Grauwels (flétna) a Guy Lukowski (kytara). Názvy částí hovoří za vše: Bordel 1900, Cafe 1930, Nightclub 1960 a Concert dʼaujourdʼhui. Barvitě i lapidárně popisují cestu tanga z nevěstinců, putyk a tančíren Argentiny do nejserióznějších koncertních síní Evropy a Ameriky.

V roce 1955 zkomponoval Ástor Piazzolla skladbu Prepárense (Připravte se). Toto pulzující tango posluchače nabádá, aby přijímal zvraty a obraty života, připravil se na milostné i všemožné jiné peripetie a nepředvídatelnosti. Vyzývá k odvážnému vykročení do neznáma. Skladba Oblivion (Zapomnění) vznikla mnohem později, v roce 1982. Tuto hudbu tvořil Piazzolla pro italský film Enrico IV., který režíroval Marco Bellocchio podle divadelní hry Luigiho Pirandella. Hlavní postavou je starý herec, který během historického průvodu upadne a omdlí. Po probuzení nevnímá realitu a žije v identitě postavy Jindřicha IV., císaře Svaté říše Římské, kterou předtím hrál. Nostalgickou melodii v tempu milonga lenta (pomalé verze tanga) přednáší ve filmu hoboj. V roce 1973 utrpěl Piazzolla infarkt. Ze zdravotních důvodů se přestěhoval do Itálie a jen se trochu zmátořil, jeho evropský agent na něj tlačil, aby složil nějakou novou skladbu „vhodnou pro evropské rádiové vysílání“. Během pobytu v Miláně v roce 1974 vzniklo Libertango, symbolizující jistý odklon od již setrvalých zásad tanga nuevo směrem k volnějšímu uplatnění tvůrčí svobody (libertad znamená španělsky svoboda). Evropané tehdy Piazzollovo Libertango bezvýhradně přijali za své a popularita skladby s přibývajícími léty neklesá.

Mezi nejfrekventovanější autory dvacátého století se zařadil rovněž Argentinec Ástor Piazzolla (1921‒1992). Od útlého mládí hrával v tančírnách a barech, čímž si přivydělával na studia. Jeho kompoziční kariéra by nejspíš ani nezačala, nebýt získání studijního stipendia do Paříže. Pedagožka Naďa Boulangerová ho nasměrovala k tvůrčí práci s hudbou jeho domova, argentinským tangem. Po návratu do Argentiny založil soubory Octeto Buenos Aires a Tango Nuevo Argentino, v nichž hrál na bandoneon, malou tahací harmoniku, své vlastní skladby ve stylu tango nuevo, kombinujícím svéráz národního tance s postupy vážné hudby a jazzu. V květnu 1985 zkomponoval Piazzolla skladbu Histoire du Tango (Historie tanga), jakousi hudební retrospektivu dosavadního vývoje argentinského tanga. Předtím dokončil Pět skladeb pro kytaru a nadchnut možnostmi tohoto nástroje, chtěl je v praxi vyzkoušet v kombinaci s flétnou. Prvními interprety bylo belgické duo Marc Grauwels (flétna) a Guy Lukowski (kytara). Názvy částí hovoří za vše: Bordel 1900, Cafe 1930, Nightclub 1960 a Concert dʼaujourdʼhui. Barvitě i lapidárně popisují cestu tanga z nevěstinců, putyk a tančíren Argentiny do nejserióznějších koncertních síní Evropy a Ameriky.

V roce 1955 zkomponoval Ástor Piazzolla skladbu Prepárense (Připravte se). Toto pulzující tango posluchače nabádá, aby přijímal zvraty a obraty života, připravil se na milostné i všemožné jiné peripetie a nepředvídatelnosti. Vyzývá k odvážnému vykročení do neznáma. Skladba Oblivion (Zapomnění) vznikla mnohem později, v roce 1982. Tuto hudbu tvořil Piazzolla pro italský film Enrico IV., který režíroval Marco Bellocchio podle divadelní hry Luigiho Pirandella. Hlavní postavou je starý herec, který během historického průvodu upadne a omdlí. Po probuzení nevnímá realitu a žije v identitě postavy Jindřicha IV., císaře Svaté říše Římské, kterou předtím hrál. Nostalgickou melodii v tempu milonga lenta (pomalé verze tanga) přednáší ve filmu hoboj. V roce 1973 utrpěl Piazzolla infarkt. Ze zdravotních důvodů se přestěhoval do Itálie a jen se trochu zmátořil, jeho evropský agent na něj tlačil, aby složil nějakou novou skladbu „vhodnou pro evropské rádiové vysílání“. Během pobytu v Miláně v roce 1974 vzniklo Libertango, symbolizující jistý odklon od již setrvalých zásad tanga nuevo směrem k volnějšímu uplatnění tvůrčí svobody (libertad znamená španělsky svoboda). Evropané tehdy Piazzollovo Libertango bezvýhradně přijali za své a popularita skladby s přibývajícími léty neklesá.

Mezi nejfrekventovanější autory dvacátého století se zařadil rovněž Argentinec Ástor Piazzolla (1921‒1992). Od útlého mládí hrával v tančírnách a barech, čímž si přivydělával na studia. Jeho kompoziční kariéra by nejspíš ani nezačala, nebýt získání studijního stipendia do Paříže. Pedagožka Naďa Boulangerová ho nasměrovala k tvůrčí práci s hudbou jeho domova, argentinským tangem. Po návratu do Argentiny založil soubory Octeto Buenos Aires a Tango Nuevo Argentino, v nichž hrál na bandoneon, malou tahací harmoniku, své vlastní skladby ve stylu tango nuevo, kombinujícím svéráz národního tance s postupy vážné hudby a jazzu. V květnu 1985 zkomponoval Piazzolla skladbu Histoire du Tango (Historie tanga), jakousi hudební retrospektivu dosavadního vývoje argentinského tanga. Předtím dokončil Pět skladeb pro kytaru a nadchnut možnostmi tohoto nástroje, chtěl je v praxi vyzkoušet v kombinaci s flétnou. Prvními interprety bylo belgické duo Marc Grauwels (flétna) a Guy Lukowski (kytara). Názvy částí hovoří za vše: Bordel 1900, Cafe 1930, Nightclub 1960 a Concert dʼaujourdʼhui. Barvitě i lapidárně popisují cestu tanga z nevěstinců, putyk a tančíren Argentiny do nejserióznějších koncertních síní Evropy a Ameriky.

V roce 1955 zkomponoval Ástor Piazzolla skladbu Prepárense (Připravte se). Toto pulzující tango posluchače nabádá, aby přijímal zvraty a obraty života, připravil se na milostné i všemožné jiné peripetie a nepředvídatelnosti. Vyzývá k odvážnému vykročení do neznáma. Skladba Oblivion (Zapomnění) vznikla mnohem později, v roce 1982. Tuto hudbu tvořil Piazzolla pro italský film Enrico IV., který režíroval Marco Bellocchio podle divadelní hry Luigiho Pirandella. Hlavní postavou je starý herec, který během historického průvodu upadne a omdlí. Po probuzení nevnímá realitu a žije v identitě postavy Jindřicha IV., císaře Svaté říše Římské, kterou předtím hrál. Nostalgickou melodii v tempu milonga lenta (pomalé verze tanga) přednáší ve filmu hoboj. V roce 1973 utrpěl Piazzolla infarkt. Ze zdravotních důvodů se přestěhoval do Itálie a jen se trochu zmátořil, jeho evropský agent na něj tlačil, aby složil nějakou novou skladbu „vhodnou pro evropské rádiové vysílání“. Během pobytu v Miláně v roce 1974 vzniklo Libertango, symbolizující jistý odklon od již setrvalých zásad tanga nuevo směrem k volnějšímu uplatnění tvůrčí svobody (libertad znamená španělsky svoboda). Evropané tehdy Piazzollovo Libertango bezvýhradně přijali za své a popularita skladby s přibývajícími léty neklesá.

Česká houslistka, sólová, komorní i orchestrální hráčka Ludmila Pavlová aktivně vystupuje u nás i v zahraničí. Již během svého dospívání zaznamenala řadu úspěchů a ocenění, mimo jiné sólové vystoupení ve Spojených arabských emirátech, vítězství v 18. ročníku Akademie Václava Hudečka v Luhačovicích či ceny za nejlepší interpretaci díla Bohuslava Martinů. Na jaře 2026 natočila společně s britskou klavíristkou Alissou Firsovou pro společnost Ars Produktion CD obsahující kompletní dílo německého skladatele Josepha Haase pro housle a klavír.

Ludmila Pavlová vystoupila na mnoha významných festivalech, jako jsou například Pražské jaro, Mezinárodní hudební festival Český Krumlov, Lincolnshire International Chamber Music Festival či Bruno Walter Musiktage, a procestovala velkou část světa od Londýna až po Japonsko. Sólově spolupracovala s řadou orchestrů a v různých komorních tělesech s předními světovými interprety. Již dvanáctým rokem je členkou komorního souboru Mucha trio, který tvoří společně s klarinetistkou Annou Paulovou a klavíristkou Johannou Hanikovou. Koncem roku 2023 se stala také koncertní mistryní Pražského komorního orchestru, kde od pultu houslí plní rovněž funkci dirigentky.

Ludmila Pavlová se dlouhodobě zabývá problematikou uvolněnosti při hře na nástroj. Roku 2021 vyhrála v rámci svého doktorátu na Akademii múzických umění v Praze soutěž Grant Excellent, v níž vedla roční výzkum na téma Relaxační techniky pro houslisty z psychologického, fyziologického a pedagogického hlediska a jejich následné využití v hudbě 20. a 21. století. Od roku 2023 vyučuje na HAMU společně se Štěpánem Honem předmět Autenticita a pružnost v hudebním projevu.

Vystupování v rámci dua Pavlová_Hon popisuje následovně: „Rádi se s publikem dělíme o to, jak nás zvuk může inspirovat – přimět nás tančit nebo improvizovat na místě. Pracujeme také s hlasem, perkusemi a digitálním loopingovým zařízením. Rádi propojujeme hudební žánry – uslyšíte od nás mnoho klasické i současné hudby, smíchané s prvky tanga a jazzu.“

Ludmila Pavlová je také zakladatelkou a uměleckou ředitelkou festivalu Podkrkonošské hudební léto, který se letos uskutečnil již podesáté a návštěvníkům nabídl šest koncertů na různých zajímavých místech v Podkrkonoší. Svou dramaturgií se snaží rozšiřovat obzory místních posluchačů a sjednotit netradiční nástrojové formace, pro které vznikají i světové premiéry.

Hraje na asi tři sta let starý nástroj neznámého původu, který dostala darem od vídeňského sponzora. Kromě hry na housle se ve volném čase ráda věnuje dogdancingu, chození po slackline, lukostřelbě nebo šití vlastních koncertních šatů.

Český perkusista Štěpán Hon zahájil své studium hry na bicí nástroje na Konzervatoři v Českých Budějovicích, odkud následně pokračoval do Prahy – nejprve na konzervatoř, po jejímž úspěšném absolvování v roce 2016 vedla jeho cesta na Akademii múzických umění v Praze. Téhož roku se mu podařilo zdárně absolvovat konkurz do Orchestru Opery Národního divadla a Orchestrální akademie Prague Philharmonia a následující rok se stal rovněž členem Orchestrální akademie České filharmonie.

Příležitost rozšířit své hudební vzdělání měl i v zahraničí – v roce 2018 absolvoval v rámci programu Erasmus+ podzimní semestr v Nizozemsku na Koninklijk Conservatorium Den Haag v oboru jazzový vibrafon u Mira Heráka a v roce 2019 letní semestr v Polsku na Akademii Muzyczne im. Karola Szymanowskiego v polských Katovicích ve třídě Bernarda Maseliho.

V roce 2022 vedl na Hudební akademii múzických umění v Praze výzkum za podpory MŠMT, na základě kterého vznikla studie s názvem Hudebníkův warm-up – cesta ke zdokonalení hudebně-vyjadřovacích technik a dovedností díky hlubšímu propojení těla a mysli. Vedla ho touha sdílet a aplikovat zjištěné informace s dalšími hudebníky – v roce 2023 tak vznikl na HAMU nový předmět s názvem Autenticita a pružnost v hudebním projevu, který zde Štěpán Hon osobně vyučuje. Kromě toho má na starosti například také předmět Improvizace na bicí nástroje.

Společně s Ludmilou Pavlovou kromě aktivního vystupování v rámci dua Pavlová_Hon pořádá workshopy se zaměřením právě na autentický projev a tvorbu, které vznikly na základě jejich výzkumů. Popisují je následovně: „Téma autenticity a flexibility v hudebním projevu je nesmírně důležité, protože nabízí podporu v tom, jak zůstat v kontaktu sám se sebou, se svými pocity a myšlenkami a jak si zachovat svou jedinečnost i v prostředí, které nás neustále formuje a ovlivňuje. Zabývá se tématy, o kterých se příliš nemluví, a přitom jsou nedílnou součástí života hudebníka a ovlivňují náš hudební projev: jak vnímáme sami sebe, ostatní, svůj nástroj, své tělo a svůj zvuk.“

Štěpána Hona můžeme slýchat a vídat rovněž v rámci koncertů a projektů, na kterých se podílí mimo jiné se svojí manželkou a klavíristkou Ninou Honovou. Jedním z takových byl koncert v rámci cyklu Hudba mezi obrazy, v rámci kterého manželé představili jedinečnou barevnost spojení klavíru a vibrafonu. Vedle koncertní a pedagogické činnosti se věnuje také hudební a literární tvorbě, ve které integruje svou vášeň pro bádání a bezmezný vzdělávací proces.