Český spolek pro komorní hudbu • Sergio Marchegiani & Marco Schiavo

„Kdyby nebylo Rossiniho, byli bychom všichni chudší o mnoho veselých chvilek, mnohý by nepřestál melancholii mládí nebo zármutek stáří, v plyšem čalouněných operních domech by vymřel jasný, lehký smích,“ píše se v jedné z mnohých knih o opeře. Citát trefně vyjadřuje, jak na nás působí hudba rodáka z italského přímořského města Pesaro – perlivou brilancí smyčců a humorem člověka, který svá díla chrlil jedno za druhým. Rossini napsal celkem 39 oper, největší úspěchy zaznamenaly Lazebník sevillský a Othello (1816), Straka zlodějka (1817), Semiramis (1823), po usazení v Paříži Vilém Tell (1829). Ve 37 letech Rossini nečekaně ukončil kariéru operního skladatele, poté tvořil už jen sporadicky a kvůli depresím se na dalších 40 let uchýlil do ústraní.

Libreto k Lazebníkovi sevillskému vzniklo podle Beaumarchaisovy komedie. Děj je plný inkognit a převleků, všechny potíže v milostných zápletkách řeší kadeřník Figaro. Slavná předehra k této opeře je paradoxně vypůjčená z jiného díla – původně ji Rossini zkomponoval o rok dříve k opeře Alžběta, královna anglická.

Libreto polovážné opery Gioacchina Rossiniho Straka zlodějka vzniklo na motivy stejnojmenné francouzské komedie Théodora Baudouina dʼAubigny a Louis-Charlese Caignieze o služce, jež byla neprávem nařčena z krádeže stříbrné lžičky a popravena. Teprve poté je zjištěna skutečná pachatelka – straka. O předloze se traduje, že byla inspirována příběhem, který se opravdu stal. Ve skutečnosti však jen její premiéra v roce 1815 přišla do doby, kdy evropská veřejnost sledovala značně medializovanou kauzu londýnské služky Elizy Fenning, která byla nespravedlivě popravena za pokus o otravu svých zaměstnavatelů. Libretista Giovanni Gherardini, lékař a proslulý lexikograf, dal opeře šťastný konec – nevina služky Ninetty se prokáže včas a popravy je ušetřen také její otec zběhlý z armády.

Pro tehdy teprve pětadvacetiletého Rossiniho se jednalo o jeho v pořadí již dvacátý jevištní kus. S kompozicí na objednávku milánské La Scaly započal v lednu roku 1817, jen několik dnů po úspěšné premiéře své Popelky na jevišti římského divadla Valle. Vzhledem k rychlosti a lehkosti, s jakou Rossini na svých operách pracoval, nepřekvapí, že se premiéra mohla konat již 31. května. K urychlenému dokončení díla se dokonce váže anekdota: impresário, aby se ujistil, že Rossini dopíše předehru v požadovaném termínu, ponechal jej v uzamčené místnosti. Skladatel byl pak nucen hodit partituru opisovačům oknem, aby poslední chybějící číslo opery bylo včas rozepsáno do partů.

Brilantní předehra, již Rossini dílo obdařil, netradičně otevírá víření dvou malých bubnů umístěných na opačných koncích orchestru, které přechází v patetický vojenský pochod upomínající na fakt, že otec i milý služky Ninetty jsou vojáci. Po něm již následuje vlastní hybná předehra založená na jímavém motivu modlitby Deh, tu reggi in tal momento, kterou zpívá hlavní hrdinka ve své vězeňské scéně. Rossini v předehře využívá dlouhého orchestrálního crescenda, které ji dovádí do působivého závěru.