Když bylo Johannesu Brahmsovi (1833–1897) šestnáct let, do jeho rodného Hamburku přišla řada maďarských uprchlíků, včetně hudebníků, kteří po nezdaru revoluce opustili svou vlast. Mladý Brahms s velkým zájmem poslouchal jejich kapely a nejvíc ho zaujaly mistrovské fantazie na maďarské lidové písně a tance v podání tehdy devatenáctiletého houslisty Eduarda Reményiho. Oba hudebníci se brzy spřátelili, hráli spolu a později podnikli i koncertní turné po Evropě. Maďarský folklor Brahmse zaujal i jako skladatele. Kromě slavných Uherských tanců lze inspiraci maďarskou lidovou hudbou vysledovat třeba v Houslovém koncertu D dur, op. 77, nebo v jeho poslední skladbě pro housle a klavír, Sonátě č. 3 d moll, op. 108, kterou napsal v letech 1886–1888.
Rukopis Sonáty nejprve odeslal do Nice své důvěrné hudební poradkyni Elisabeth von Herzogenberg, jejíž názor velmi respektoval. Se sobě vlastním humorem jej označil za „malou drobnost v domácím oblečení“. Elisabeth se spolu s houslistkou Amandou Röntgenovou okamžitě pustila do díla a záhy v dlouhém dopisu Brahmsovi barvitě popsala první zkoušku: „A jak jsme se okamžitě dostaly do tempa, jak jste nás vtáhl do svého kruhu! Jak naše oči létaly od taktu k taktu, jak rostlo nadšení a chuť od stránky ke stránce, jak ruce odhadovaly a uchopovaly to nejtěžší… jak jsme vítaly jednu krásu za druhou, jak jsme se cítily jako doma, navzdory všem těm neslýchaným novinkám, které přináší hned první věta.“ Clara Schumann označila Sonátu za „nádhernou, okouzlující…, jak se tam všechno proplétá, jako voňavé révy!“ A do deníku si poznamenala: „Ta druhá je také krásná..., ale já dávám přednost této třetí před druhou.“
Brahmsova třetí Houslová sonáta skutečně představuje vrchol jeho komorní tvorby pro housle a klavír. Oproti dvěma předchozím, vždy třívětým a spíše lyricky laděným sonátám, je tato sonáta čtyřvětá a vykazuje dramatický, místy až symfonický charakter. V tom se kompozičně blíží houslovému koncertu, jen místo orchestru zní klavír. Snad i proto ji Brahms charakterizoval jako „malou drobnost v domácím oblečení“.
Brahms svá díla často premiéroval sám. I nyní se ujal klavírního partu a jako houslistu si vybral příznačně Maďara Jenő Hubaye. Vždyť zejména třetí a čtvrtá věta svou rytmikou a virtuozitou odkazuje k maďarským folklorním prvkům. Podle Hubaye byl skladatel na začátku týdenních zkoušek stále nespokojen s detaily skladby: „Začal pilovat, měnit a vylepšovat, až nakonec vzniklo to, co měl na mysli.“ Výsledná podoba zazněla nejprve při soukromém provedení ve Vídni a 21. prosince 1888 na veřejné premiéře v Budapešti. Tisk ji označil jako dílo „z jednoho kusu… pravý Brahms, silný a hutný, jako on sám, hluboký bez stopy patologické sentimentality, vtipný bez sebestřednosti, osobitý, aniž by upadal do afektovanosti“. Tiskem dílo vyšlo v dubnu 1889 u berlínského nakladatele Fritze Simrocka.
