Účinkující
Komorní orchestr České filharmonie
„Je to splnění našeho společného snu s Jiřím Bělohlávkem: po dvou letech příprav uvádíme v život pravidelné koncerty Komorního orchestru České filharmonie. Pod tímto názvem se neskrývá jedno určité těleso, ale projekt, v němž filharmonici zahrají v různých komorních seskupeních,“ objasnil novinku na jaře 2018 generální ředitel České filharmonie David Mareček. Hru filharmoniků v komornějším počtu Jiří Bělohlávek vnímal jako důležitou součást „hygieny“ orchestrálních hráčů. V menším orchestru, s repertoárem od baroka po současnost si hráči tříbí intonaci, frázování i spolupráci individualit v rámci celku. Komorní orchestr s proměnlivým složením, ovšem vždy výhradně z hráčů České filharmonie, se oficiálně zrodil pro 123. sezonu České filharmonie. Od té doby se zhostil řady projektů, ať už v rámci sezony v Rudolfinu, nebo na festivalech v České republice i v zahraničí.
Kirill Gerstein klavír, umělecký vedoucí
Narodil se na území tehdejšího Sovětského svazu, studoval v USA, Španělsku a Maďarsku a nyní žije v Berlíně. Klavírista Kirill Gerstein, dnes americký občan, představuje jakýsi průsečík interpretačních tradic, které nasál v průběhu svého hráčského zrání a nechal se jimi inspirovat pro vytvoření vlastní hudební řeči. Stejně jako zeměpisně, pohybuje se také na rovině historické: jeho repertoár zahrnuje skladby tradičního kánonu i soudobou hudbu. Vyrostl však také na jazzu.
Právě jazz ho přivedl na Berklee College of Music, jejímž historicky nejmladším žákem se ve čtrnácti letech stal. Jako prostředník zde fungovala jazzová legenda Gary Burton, se kterým se Gerstein setkal Petrohradu. V Bostonu poté studoval několik let jazzový i klasický klavír, než se nakonec rozhodl pro kariéru klasického pianisty a vydal se na newyorskou Mannhattan School of Music. Po jejím absolvování si své interpretační obzory rozšířil ještě u Dmitrije Baškirova na Escuela Superior de Musica Reina Sofia v Madridu a u Ference Radose v Budapešti. V této době se začal objevovat na koncertních pódiích, k čemuž mu dopomohlo vítězství ve slavné Mezinárodní soutěži Arthura Rubinsteina v Tel Avivu.
Vybudoval si pověst světového klavíristy, který je známý svou pokročilou technikou, promyšlenou interpretací a důkladným ctěním partitur. Jako sólista vystupuje s nejproslulejšími světovými tělesy, v sezoně 2023/24 například s orchestry lipského Gewandhausu a curyšského Tonnahle, Orchestre national de France, Bostonským symfonickým orchestrem či Orchestrta del Teatro alla Scala, v recitály pak dával mj. v Carnegie Hall či vídeňském Konzertahusu.
Je znám svou interpretací soudobé hudby – dokonce i výdělek z ceny Gilmore Artist Award použil na objednávku nových děl. Spjat je zejména se skladatelem Thomasem Adèsem, který pro něj napsal klavírní koncert, jehož nahrávka s Bostonským symfonickým orchestrem byla v roce 2020 nominována na cenu Grammy a získala Gramophone Award. Další společná cena přišla roku 2021, International Classical Music Award, a to za nahrávku Adèsových sólových klavírních kompozic a skladeb pro dva klavíry, které natáčeli společně.
Druhý klavírní koncert přímo věnovaný Gersteinovi napsal Thomas Larcher. Právě toto dílo měl Gerstein provést i v Praze s Českou filharmonií v roce 2021, ale kvůli koronavirovým omezením se program tohoto tehdy pouze streamovaného večera změnil na Schumannův klavírní koncert, který si v Rudolfinu zopakuje i dnes. S Českou filharmonií váže Gersteina dlouholetá spolupráce, jež započala v roce 2012 ještě pod vedením Jiřího Bělohlávka a pokračovala množstvím dalších pražských návštěv, evropským i americkým turné a nahrávkou Čajkovského klavírních koncertů.
Gersteinův předává své zkušenosti studentům klavíru na Vysoké škole Hannse Eislera v Berlíně a na Kronbergově akademii. Právě pod záštitou druhé zmíněné školy pak vznikl i cyklus online seminářů s názvem „Kirill Gerstein invites…“, v rámci nichž debatuje s významnými osobnostmi hudebního světa, včetně zmíněného Thomase Adèse, Kaiji Saariaho či Sira Antonia Pappana.
Skladby
Ludwig van Beethoven
Koncert pro klavír a orchestr č. 1 C dur, op. 15
Ludwig van Beethoven
Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll, op. 37
Klavír byl Ludwigu van Beethovenovi nástrojem nejdůvěrnějším. Od mládí jej výtečně ovládal a improvizoval na něm s lehkostí, ohromující jeho současníky. Komponoval u něj též své první skladby, ke kterým patřily vedle raných písní také skladby určené sólovému klavíru, jako například cyklus devíti Variací na pochod c moll Ernsta Christopha Dresslera z roku 1782, pozoruhodně virtuózní dílo teprve jedenáctiletého skladatele, který krátce předtím začal studovat klavír a kompozici u Christiana Gottloba Neefa, dirigenta opery v Bonnu a později i tamního dvorního varhaníka. Byl to právě Neefe, kdo nejen zprostředkoval vydání těchto variací tiskem již v roce 1783, ale navíc ve stejné době publikoval v Cramerově Magazin der Musik pochvalnou zmínku o pozoruhodném pianistickém talentu svého mladého žáka, který se „jistě stane druhým Mozartem, bude-li pokračovat tak slibně, jak začal.“
Během následujícího desetiletí se Beethoven zarputile vyrovnával s vědomým vlivem Wolfganga Amadea Mozarta (dlouho se dokonce intenzivně zabýval myšlenkou stát se jeho žákem) a postupně přecházel z fáze vědomého napodobování Mozartova stylu do fáze jeho osvojení. Na konci roku 1792 odešel Beethoven do Vídně studovat kontrapunkt k Josefu Haydnovi, aby podle svědectví svého velkého podporovatele hraběte Waldsteina přijal „Mozartova ducha z Haydnových rukou.“ Již v roce 1796 byl svými současníky označován za „hudebního génia“ a o čtyři roky později uspořádal ve vídeňském Dvorním divadle první koncert složený výhradně z vlastních skladeb. Tou dobou se u něj ale již začínaly projevovat první příznaky počínající hluchoty, která se postupně zhoršovala.
Čtyři ze svých pěti dokončených klavírních koncertů Beethoven sám premiéroval. První dva mohli v jeho podání slyšet dokonce i Pražané, kterým je představil během svého druhého pražského pobytu na podzim roku 1798. Nejranější z nich v tónině B dur nese opusové číslo 19, vzhledem k opožděnému vydání však dostal pořadové číslo 2, patřící ve skutečnosti mnohem zralejšímu Klavírnímu koncertu C dur op. 15. Zatímco opus 19 a částečně i opus 15 vycházejí ještě z Beethovenova improvizačního mistrovství a jeho obdivu pro Mozartovy pozdní klavírní koncerty a jejich autor v nich ještě usiluje o úspěch u dobového publika včetně svých aristokratických mecenášů, ve Třetím klavírním koncertu již na své okolí nebral ohledy a psal jej zcela podle svého. Zřetelně jsou v něm poznat vlivy studia kontrapunktu, který pomohl Beethovenovi zkrotit jeho nespoutaný talent do propracovanějších na sobě nezávislých hlasů a pevnějších forem. Novými prvky, typickými pro Beethovenovu zralou tvorbu je výrazná dramatičnost silně kontrastních hudebních myšlenek, prudké protiklady vášnivé intenzity s niterným lyrismem, „heroický styl“ a symfonické zpracování orchestrálního partu.
Stejně jako oba předcházející, vznikal i Třetí klavírní koncert po dlouhou dobu. První nápady k němu si Beethoven zapsal patrně již v roce 1796. Pak jej ale na několik let odložil a ke skladbě se vrátil až roku 1802 a dokončil jei začátkem následujícího roku. Na premiéře, která se uskutečnila 5. dubna 1803 ve Vídni, provedl sám sólový part (který nestačil ještě celý zapsat do not a tak jej podle svědectví svého obraceče částečně improvizoval).
Z této doby pocházejí také první negativní recenze Beethovenových děl od kritiků, kteří obdivovali jeho ranou tvorbu, zatímco jeho nová díla jim přišla „nesrozumitelná, obtížná, strohá a temná“, ba přímo „bizarní“ a „ošklivá“. Jedním z tehdy experimentálních rysů, usilujících vědomě o šokování dobového publika (dnes však pro běžného posluchače již těžko postižitelných) bylo tonální zakotvení prostředního Larga v E dur, stojící v příkrém kontrastu k c moll, které je výchozí tóninou obou krajních vět.
Ludwig van Beethoven
Koncert pro klavír a orchestr č. 5 Es dur, op. 73 „Císařský“