Na rozdíl od juvenilie Zdeňka Fibicha a pozapomenutého Waltera Rabla se Klavírní trio č. 3 f moll, op. 65, Antonína Dvořáka (1841–1904) brzy zařadilo mezi nejoblíbenější skladby svého žánru. Po dvou nedochovaných klavírních triích z mládí Dvořák napsal čtyři další: B dur, op. 21 (1875), g moll, op. 26 (1876), f moll, op. 65 (1883) a Dumky, op. 90 (1891). Třetí z trií, datované únorem až březnem 1883, vzniklo v době, kdy Dvořák kromě domácího uznání získával renomé v zahraničí a o jeho skladby projevovali zájem významní nakladatelé. První polovina osmdesátých let přinesla pražskou premiéru jeho opery Dimitrij, orchestrální Legendy, op. 59, Smyčcový kvartet C dur, op. 61, předehry Husitská, op. 67, a Můj domov, op. 62, následovalo Scherzo capriccioso, op. 66, a Symfonie č. 7 d moll, op. 70. Ačkoliv se v triu ozývají melancholicky temné tóny, a občas proto bývá dáváno do souvislosti s úmrtím Dvořákovy matky v prosinci 1882, sám autor se o něm vyjádřil takto: „…jsem zdráv, vesel a svěží a pracuji pilně na novém triu … zní famózně – ani o takt víc nebo méně!“
S tímto výrokem lze jen souhlasit. Rozměrné čtyřvěté trio (durata kolem 40 minut!) znamenalo ve Dvořákově početné komorní tvorbě zářez: odklon od tzv. slovanského období k útvaru až symfonicky pojatému a prokomponovanému. Je neklidné, zápasivé, nostalgické, vzdorné a filozofující, nabízí citovou hloubku, krásnou melodiku, kontrapunkt, ale také vzruch a patos. Ne nadarmo se v této souvislosti jako určité inspirace či reminiscence zmiňují některá komorní díla Johannese Brahmse. První věta (Allegro ma non troppo) v sonátové formě působí vypjatě, nezakotveně, hutná instrumentace jí dodává dramatičnosti. Druhou větu (Allegretto grazioso) charakterizuje rytmus (trioly proti dvěma osminovým a dvěma čtvrťovým hodnotám) a nálada připomínající lidový, trochu těžkopádný tanec. Ve třetí části (Poco adagio) plné rozezpívaných melodií Dvořák vytvořil jednu ze svých podmanivých pomalých vět. Finální Allegro con brio je vystavěno jako rondo s prvky sonátové formy, vrací se k motivům předcházejících vět, pracuje s nimi, a nakonec vyústí do projasněného durového závěru.
Trio bylo poprvé provedeno 27. října 1883 v Mladé Boleslavi, přičemž houslový part hrál Ferdinand Lachner, violoncellový Alois Neruda a klavírní sám Dvořák. Pražská premiéra v Umělecké besedě následovala brzy poté. Dvořák si byl interpretační náročnosti díla vědom, ale hrál ho veřejně i později, například při svém „turné na rozloučenou“ v roce 1892. To už trio f moll nasbíralo nadšené kritiky, u Simrocka vyšlo tiskem a českým skladatelům komorní hudby, včetně těch budoucích, nastavilo laťku velmi, velmi vysoko.
