Český spolek pro komorní hudbu • Jan Fišer

„Pro klavíristy a houslisty začala Beethovenem nová epocha,“ napsal několik let po Beethovenově smrti Ignaz von Mosel. Tato výpověď vychází z výrazného zrovnoprávnění obou nástrojů, které se i v rané Mozartově tvorbě setkávaly ve skladbách, nadepsaných Sonáta pro klavír s doprovodem houslí. Obdobný charakter ovšem mají i první z deseti Beethovenových houslových sonát, ve kterých se skladatel ještě snažil zachovávat tento mozartovský typ sonáty, ale ve skutečnosti už tu housle mají mnohem větší úlohu. První Beethovenovy opusy představují klavírní tria a klavírní sonáty, smyčcová tria a sonáta pro klavír a violoncello. Podobně je trojice sonát op. 12 označena Sonáty pro klavír a housle. Sonáty vznikly v letech 1797 a 1798 a téhož roku je Beethoven pod titulem Tre Sonate per il Clavicembalo o Forte-Piano con un Violino věnoval svému učiteli, kterým nebyl nikdo jiný, než císařský dvorní kapelník, skladatel, pedagog a dirigent Antonio Salieri, který ve své době patřil k nejvýznamnějším a nejvlivnějším osobnostem Vídně. Beethoven se vydal do Vídně prvně jako sedmnáctiletý za Mozartem, podruhé, ve svých dvaadvaceti, studoval s Josephem Haydnem – Mozart mezitím zemřel – a zároveň se vzdělával především v přístupu k dramatické formě konzultacemi u Salieriho. Toužil jako každý skladatel té doby vyniknout v opeře. Jeho hlavní síla byla ale od počátku v instrumentální hudbě. Ještě v Bonnu působil jako houslista v tamní dvorní kapele a hru na tento nástroj ovládal a věnoval se jí i po přestěhování do Vídně. V houslových sonátách pokračoval v cestě, kterou započal Mozart – housle přestávají mít doprovodný charakter, ale stávají se rovnocenným partnerem klavíru. I forma sonát navazuje na Mozarta – jsou třívěté, s úvodním Allegrem v sonátové formě a závěrečným Rondem. 

Druhá věta v Sonátě D dur č. 1, op. 12, která dnes zazní, přináší dvaatřicetitaktové téma se čtyřmi variacemi a codu. Pro Beethovenovy houslové sonáty je určující dialog klavíru a houslí, ovšem zděšení publika vyvolávalo zřejmě užití osobitých modulací a rytmů. Na novátorský styl hudby reagoval překvapeně i dedikant Antonio Salieri; Allgemeine musikalische Zeitung hned v roce 1799 napsal: „Je nepopiratelné, pan Beethoven jde svou vlastní cestou: ale jaká je to bizarní a svízelná cesta! Učené, umělé a čím dál víc umělé, žádná přirozenost, žádná zpěvnost. Neustálé chtění, které nevzbuzuje žádný zájem, hledání neobvyklých modulací, ošklivost oproti obvyklým postupům, vršení obtížnosti na obtížnost, takže člověk ztratí trpělivost a radost.“ Robert Schumann naopak v Neue Zeitschrift für Musik roku 1836 obrazně vyjádřil svůj názor: „...za oněch sedmatřicet let se jméno Beethoven rozvinulo jako zářící slunečnice – a co zbylo ze slov někdejšího recenzenta?“