Český spolek pro komorní hudbu • Englichová, Veverka

Francouzský skladatel se švýcarsko-baskickými kořeny Maurice Ravel (1875‒1937) byl významným představitelem hudebního impresionismu, přičemž jeho pozdější díla již nesla výrazné prvky nastupujícího expresionismu a neoklasicismu. Vzedmutí vlasteneckých nálad po vypuknutí první světové války zasáhlo také jeho; dobrovolně vstoupil do francouzské armády jako řidič. Stejně jako jiní francouzští intelektuálové, i Ravel se hlásil k Debussyho slovům: „Toto je doba, kdy bychom se měli snažit znovu získat naše starodávné tradice, jejichž krásu jsme opustili, ale které nepřestaly existovat.“

Ve válečných letech 1914‒1917 zkomponoval Ravel klavírní suitu Le Tombeau de Couperin (Náhrobek Couperinův), jež se hlásila k velkému francouzskému baroku, clavecinistickým tradicím a k památce skladatele Françoise Couperina (1668‒1733), nazývaného „Le Grand“. Jednotlivé věty suity jsou založeny na barokních formách, Ravel evokuje manýry barokní praxe osobitým použitím ornamentiky a modální harmonie. Válečné zážitky vedly skladatele k dedikacím jednotlivých vět přátelům, padlým v bojích. Například Prélude je dedikováno Jacquesu Charlotovi, autorovi klavírních verzí Ravelových orchestrálních skladeb. Menuet vzdává hold Jeanu Dreyfussovi, zeti přítelkyně, v jejímž domě skladatel Náhrobek dokončil. Rigaudon je věnován Gabrielu Delucovi a bratrům Gaudinovým, kteří padli na frontě ve stejný den. Toccata je dedikována památce Josepha de Marliave, muzikologa a manžela klavíristky Marguerite Longové, která v roce 1919 Náhrobek Couperinův premiérovala. Ravel také vytvořil z Náhrobku Couperinova stejnojmennou orchestrální suitu. V její první větě výrazně dominuje hoboj jako sólový nástroj. Tato skutečnost pravděpodobně vedla k vytvoření velmi oblíbených transkripcí Ravelovy suity pro hoboj a klavír, jež existují v několika verzích a často se hrají. Autorem dnes uváděné úpravy pro hoboj a harfu je český skladatel Otomar Kvěch (1950‒2018).

Ilja Hurník (1922‒2013) se narodil do učitelské rodiny v Porubě, dnešní součásti Ostravy. Od šesti let hrál na klavír a v jedenácti komponoval. V roce 1938 musela celá rodina utéci před německým záborem Sudet do Prahy. Tato těžká životní situace nadanému chlapci paradoxně pomohla, protože díky tomu mohl studovat na Pražské konzervatoři klavír u Viléma Kurze a kompozici u Vítězslava Nováka. V roce 1952 absolvoval Akademii múzických umění v Praze v klavírní třídě Ilony Štěpánové-Kurzové. Hurníkova koncertní činnost kulminovala v šedesátých letech minulého století, kdy vynikal v interpretaci Debussyho a Janáčka. V letech 1958‒1978 byl sólistou Janáčkovy filharmonie Ostrava. Od roku 1970 působil pedagogicky na Pražské konzervatoři a od roku 1979 na VŠMU v Bratislavě; učil rovněž na Ostravské univerzitě.

Hurníkovo skladatelské dílo se inspirovalo slezskou lidovostí, klasikou, antikou i biblickými náměty, zpracovávanými s notnou dávkou humoru. Zkomponoval pět oper (Dáma a lupiči, Diogenes), dva balety, dvě oratoria (Noé), kantáty, koncertantní a komorní skladby, klavírní skladby a písňové cykly. Jednovětá skladba Tombeau de Köchel, původně pro flétnu a harfu, vznikla v roce 2008 údajně na objednávku amerického flétnisty Roberta Stallmana. Českou premiéru hrál flétnista Jan Ostrý. Harfistka Kateřina Englichová, jíž je dílo dedikováno, skladbu nahrála v Supraphonu spolu s flétnistkou Carol Wincenc, profesorkou Juilliard School. Pro hoboj skladbu adaptoval Vilém Veverka. Tombeau de Köchel je vtipnou procházkou světem hudby Wolfganga Amadea Mozarta. Muzikolog Ludwig Alois Ferdinand von Köchel (1800‒1877) vytvořil známý Köchelův seznam, dodnes používaný katalog všech známých skladeb W. A. Mozarta. Jednovětá Hurníkova skladba na jeho památku využívá četných citací Mozartových témat, někdy zcela zjevných, jindy vtipně zašifrovaných, včetně těch nejchytlavějších (Turecký pochod).

Hanuš Jan Trneček (1858‒1914), český harfista, klavírista, dirigent, skladatel a pedagog, byl pražským rodákem. Studoval na Pražské konzervatoři hru na housle u Antonína Bennewitze a hru na harfu u Václava Staňka. Hudební kariéru zahájil v lázeňském orchestru ve Františkových Lázních, který později také dirigoval. Dva roky hrál na harfu v Ziehrerově orchestru v Berlíně, šest let v divadle ve Schwerinu. Od roku 1888 byl profesorem harfy na Pražské konzervatoři, kde vyučoval rovněž hru na klavír a kompozici. Vychoval celou generaci českých harfistů. Pokoušel se vylepšit konstrukci klavíru terasovitou klávesnicí, což se však nezdařilo. Podílel se na založení Českého spolku pro komorní hudbu a byl jedním z autorů hudebního programu národopisné výstavy 1895 v Praze.

Ač byl Trneček jako skladatel samoukem, byly jeho skladby ve své době velmi úspěšné a populární. Z harfového repertoáru je dodnes nejznámější Vltava, fantazie na symfonickou báseň Bedřicha Smetany (1824‒1884) z cyklu Má Vlast, která je dodnes trvalou součástí harfového repertoáru. V jejím případě nejde o transkripci, ale o fantazijní parafrázi Smetanovy skladby, v níž autor mnohá místa upravil, změnil či dokonce vynechal; chybí zde například Svatební scéna (vesnická polka), významně redukovány jsou Svatojánské proudy a jiný je rovněž závěr díla. I přesto je Trnečkova Vltava hudebně vděčnou virtuózní kreací na důvěrně známou hudbu.

Petr Wajsar (*1978) studoval skladbu a aranžování jazzu a moderní populární hudby na Pražské konzervatoři u Angela Michajlova, Milana Svobody a Michala Pavlíčka. Ve studiu kompozice pokračoval na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze u Stanislava Jelínka a na HAMU u Václava Riedlbaucha. Jeho dílo zahrnuje klasickou, jazzovou, populární, divadelní a filmovou hudbu, sám se označuje za „skladatele na pomezí žánrů“. Je vyhledávaným autorem; komponoval pro Českou filharmonii (koncert pro violoncello a orchestr, premiérovaný v září 2024), Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Filharmonii Martinů Zlín či festival Pražské jaro. Napsal hudbu k baletu Maryša (režie A. Pešková, Divadlo Josefa Kajetána Tyla Plzeň 2010), k muzikálu Pornohvězdy (režie T. Svoboda, Roxy Prague 2008, nominace na cenu Alfréda Radoka 2008) a hudbu k opeře Tramvestie (režie M. Bureš, Nová Scéna Národního divadla v Praze 2019). S vokálním souborem Skety obdržel několik prestižních mezinárodních cen. Za hudbu k filmu Ondřeje Havelky Hastrman obdržel cenu Český lev 2019. Mezi Wajsarova koncertní díla patří Beránek měsíc pro ženský sbor, smyčce, bicí a elektroniku, emitgaR pro klavír a smyčcový orchestr, Signály pro vokální kvarteto, dechové kvinteto, bicí a elektronickou stopu, Africa pro symfonický orchestr, Mirrors pro dvě smyčcová kvarteta, Folklórní inspirace pro saxofonové kvarteto, Electropictures pro dechové okteto aj.

Miniatura pro hoboj a harfu, komponovaná pro dnešní interprety a jim dedikovaná, vznikla v roce 2023 a o dva roky později se stala součástí jejich CD Predominance, zahrnující originální tvorbu soudobých českých autorů. Krajním částem dominuje jemná, hravě rozverná melodie hoboje, kterou pak přebírá harfa. Střední díl skladby je volného charakteru: buď se zde znenadání zjevuje třetí interpret, samotný skladatel, vytvářející na pódiu beatbox, tedy rytmy a zvuky perkusí pomocí úst, rtů, jazyka a hlasu, nebo je hobojistovi poskytnut prostor k samostatné improvizaci. Skladba vyvrcholí efektním závěrem.