Český spolek pro komorní hudbu • Pražské kytarové kvarteto

Anglického skladatele Benjamina Brittena (1913‒1976), nazývali „posledním neoklasikem“ pro jeho
mozartovsky bezprostřední, invenčně bohatý a přirozený způsob komponování, vzdálený
konstrukcím moderních kompozičních směrů. „Nové myšlenky potřebují novou techniku, ale nejdříve
tu vždy musí být ta myšlenka!“ řekl při své návštěvě Prahy. Hudbě, konkrétně hře na klavír, ho učila
od pěti let jeho matka. Záhy začal také komponovat a ve třinácti letech měl na svém kontě již deset
klavírních sonát, šest smyčcových kvartetů, písně i oratorium. Studoval na londýnské Royal College of
Music a tamní pedagog Frank Bridge se stal jeho celoživotním rádcem. V roce 1937 se Britten
seznámil s tenoristou Peterem Pearsem, s nímž ho spojilo celoživotní osobní i umělecké přátelství a
jenž inicioval bohatou Brittenovu operní tvorbu. Zejména pronikavý úspěch Petera Grimese (opera
měla premiéru 7. června 1945) ho vynesl mezi skladatele určující vývoj hudby dvacátého století.
Následovaly opery Albert Herring, Zneuctění Lukrécie, Sen noci svatojánské, Smrt v Benátkách, Billy
Budd a další.
Operu Gloriana zkomponoval Britten na libreto Williama Plomera podle románové eseje Lyttona
Stracheyho Alžběta a Essex. Premiéra této historické fresky ze života anglické královny Alžběty I.
proběhla v Royal Opera House Covent Garden v Londýně v roce 1953 při příležitosti korunovace
britské královny Alžběty II. Gloriana je přezdívkou královny Alžběty I., kterou ji obdařil její současník
básník Edmund Spenser ve fantazijním eposu Královna víl. Brittenova „korunovační opera“ je
stylizována zcela záměrně ve starém slohu s uzavřenými operními čísly. Popisuje komplikovaný vztah
Alžběty I. k hraběti z Essexu, jehož přes lásku, kterou k němu chová, nakonec nechává popravit za
zradu. Opera sklidila vlnu kritiky a nepochopení, byl to Brittenův neúspěch. Nejvíc mu vyčítali, že dílo
je nudným nezáživným sledem symbolických obrazů na téma „panovnice a její dilemata“.
Dvorské tance pocházejí z druhého jednání Brittenovy opery Gloriana. Ve Velkém sále
Whitehallského paláce pořádá královna ples. Po krátkém Pochodu (příchodu panovnice) se tančí
Coranto rychlými skákavými kroky, následuje vznešená Pavana, Morrisův tanec šaška pro pobavení
přítomných a rozverná Galliarda. Pak tancem rozpálená královna přikazuje zahrát divokou La voltu,
při níž pánové vyhazují dámy do vzduchu, tanec tehdy považovaný za obscénní díky „chlípně
těsnému“ objetí tanečníků. Alžběta ho zatančí s Essexem a zpoceným tanečnicím nařizuje: „Dámy,
jděte si převléknout prádlo!“ Pak se sama za opětovného zvuku královského Pochodu vzdálí.

V lyrickém klavírním cyklu Po zarostlém chodníčku vyjádřil Leoš Janáček (1854‒1928) intimní
vzpomínky na dětství, na rodné Hukvaldy a okolní Lašsko. První řadu těchto miniatur začal skladatel
komponovat na popud ivančického učitele Josefa Vávry, který Janáčka písemně žádal o nové skladby
„ve slovanském lidovém tónu“ pro harmonium. Šest skladeb cyklu bylo takto publikováno v periodiku
Slovanské melodie již v roce 1901. V roce 1908 se celkový rozsah cyklu zvětšil na devět částí,
koncipovaných již jako ryze klavírní a 30. září 1911 Janáček v příloze brněnských Lidových novin
zveřejnil první skladbu z druhé série Chodníčku. Kompletní cyklus byl zcela jistě dokončen do konce
roku 1911.
Název Po zarostlém chodníčku poeticky, v duchu lidové poezie symbolizuje nenávratno toho, co
skladatel kdysi prožíval a pociťoval. Jednotlivé skladby se vyznačují sevřeností výrazu, prostotou a
silným citovým nábojem v jednoduché písňové nebo rondové formě. Silně znatelná je také inspirace
přírodou. Plně se zde prosazuje Janáčkův úsporný kompoziční styl. V zádumčivých Našich večerech
slyšíme zdánlivě prosté nápěvy (podoba s Musorgského Promenádou z Obrázků z výstavy je asi
náhodná), které dvakrát přerušuje dramaticky rozčílená sčasovka, odvozená z jiné části cyklu, Lístku
odvanutého. V částech V pláči a Sýček neodletěl! se zase odrážejí Janáčkova slova: „Snad cítíte v nich
pláč? Tušení jisté smrti? Za horkých nocí letních bylo andělské zrovna bytosti tak smrtelně úzko…“

Obě skladby jsou smutnou ozvěnou kruté rány osudu, předčasné smrti Janáčkovy milované dcery
Olgy, která zemřela ve svých jednadvaceti letech na tyfus. Když sýček zůstává a neodletí, znamená to,
že někdo umřel…

Štěpán Rak (*1945), český kytarista, hudební skladatel a pedagog, vystudoval hru na kytaru a skladbu
na pražské konzervatoři a na Akademii múzických umění v Praze. Už za studií zvítězil se skladbou
Hirošima v hudební soutěži mladých skladatelů. V roce 1975 byl pozván do Finska, kde pět let učil na
konzervatoři, pořádal mistrovské kurzy, přednášel a koncertoval. Od té doby projel s kytarou více než
sedmdesát zemí světa. V roce 1982 založil obor hra na kytaru na pražské Akademii múzických umění,
kde se v současné době věnuje především výuce improvizace. Prezident Václav Havel ho jmenoval
prvním vysokoškolským profesorem hry na kytaru v České republice. Rak je známým sólovým
kytaristou, skladatelem a improvizátorem. Takzvané „Rakovo tremolo“ se stalo v kytarovém světě
pojmem. V roce 2025 oslavil významné životní jubileum. Ostatně členové Pražského kytarového
kvarteta jsou jeho bývalými žáky.
Variace na téma Jaromíra Klempíře jsou v současnosti již docela slavnou skladbou pro sólovou
kytaru, inspirovanou původní Klempířovou hudbou z filmu Slasti otce vlasti (1969). Jaromír Klempíř
(1944‒2016), známý autor populárních písní Karla Gotta a hudby k mnoha televizním filmům a
seriálům, vytvořil pro film o životě krále Karla IV. nezapomenutelnou, středověkými mody
inspirovanou hudbu, skvěle vystihující děj i dobu 14. století. Na dané Klempířovo téma improvizoval
Štěpán Rak během natáčení filmu. Teprve později byly tyto variace zapsány a koncertně
zpopularizovány kytaristou Vladimírem Mikulkou. Na žádost Pražského kytarového kvarteta
zpracoval Rak novou verzi variací pro čtyři kytary.

Lukáš Hurník (*1967), český skladatel, hudební publicista, moderátor a rozhlasový manažer, je synem
skladatele Ilji Hurníka a synovcem skladatele Petra Ebena. Vystudoval Pedagogickou fakultu
Univerzity Karlovy a hudební dráhu zahájil jako baskytarista rockové skupiny Biwoj. Rockové prvky
zužitkoval ve skladbě Hot-suita, jež získala první cenu na mezinárodní soutěži v Tokiu 1990. Další ceny
si přivezl ze skladatelských soutěží Generace a Jihlava. Typickým znakem Hurníkových kompozic je
stylová syntéza, v jejímž rámci se potkávají rock s barokní a moderní polyfonií, chromatika s klasickou
melodikou, kantiléna s minimalismem. Lukáš Hurník je šéfredaktorem rozhlasové stanice Český
rozhlas D dur a Jazz a významným popularizátorem hudby v Českém rozhlase i České televizi.
Ke své nové skladbě skladatel uvádí: „Pražské kytarové kvarteto si objednalo skladbu s tím, že by se
nějak mohla týkat tématu pohádky. Skladbu pro děti se mi psát nechtělo, ale napadlo mě, že
konspirační teorie jsou takové moderní pohádky, úspěšné díky tomu, že člověk chce podvědomě věřit
něčemu, co nelze dokázat. Konspiračním teoriím a fenoménu UFO se věnoval i Gustav Jung, je to
hlubinná materie. První věta připomíná incident v americkém městečku, kam prý spadlo UFO. Je
postavena na čisté sonátové formě a její témata mají trochu americký nádech. Kruhy v obilí jsou
v druhé větě symbolizovány formou passacaglie, jejíž basové téma se točí stále dokola. A třetí věta je
inspirována větou Woodyho Allena: ‚To, že jste paranoik, neznamená, že po vás nejdou‘.“

George Gershwin (1898‒1937) se narodil v newyorském Brooklynu jako Jákob Geršovic v rodině
židovských emigrantů z Ruska. Na klavír začal hrát ve dvanácti letech a vyučoval ho Charles
Hambitzer, klavírista Beethovenova symfonického orchestru. Mladíka to však neodolatelně táhlo
k jazzu a broadwayským muzikálům. Brzy proslul řadou písňových evergreenů. V roce 1924 sklidila
velký úspěch premiéra jeho Rhapsody in blue pro klavír a poporchestr Paula Whitemana, v níž zahrál
Gershwin virtuózní sólový part. Ve stejném roce skladatel na Broadwayi exceloval muzikálem Oh
Lady, be Good!.
V newyrorském hotelu Rossevelt se 4. prosince 1926 konal koncert kontraaltistky Marguerity
dʼAlvarezové, která do „vážného“ programu zařadila několik Gershwinových písní. Spolupracující
skladatel při té příležitosti zahrál – vedle klavírní úpravy Rapsodie v modrém – i novinku, Pět preludií
pro klavír. Gershwin jimi toužil dokázat, že umí prorazit také do koncertních síní. Původně plánoval
složit po vzoru Chopina či Debussyho 24 preludií pod názvem Tavicí kotlík, pak ale plány zredukoval
na sedm preludií. Dvě již hotové skladby sám vyřadil, protože jejich hudbu použil v Klavírním koncertu

F dur, další dvě po premiéře vyšly v úpravě S. Dushkina pro housle a klavír jako Short Story (Povídka).
Nakonec se společného vydání dočkala jen Tři preludia. Ta, ač nedlouhá, se záhy zařadila
k nejpopulárnějším Geshwinovým skladbám, často upravovaným pro nejrůznější sólové nástroje
s klavírem či pro komorní ansámbly. První preludium začíná pětitónovým motivem, na němž je
založen prakticky veškerý melodický materiál skladby. Synkopické rytmy vycházejí z brazilského tance
baião, jemuž akordy se septimami dodávají jazzový charakter. Druhé preludium označil sám
Gershwin za „bluesovou ukolébavku“. Třetí preludium pak charakterizoval jako „španělské“, což je
trochu matoucí. Dvě melodie tu spolu komunikují metodou otázek a odpovědí; otázka je
harmonizována pomocí akordů v es moll, odpověď v Es dur. Dochází k bitce mezi dur a moll, přičemž
dur nakonec vítězí.

Norský hudební skladatel, klavírista a dirigent Edward Hagerup Grieg (1843‒1907) je považován za
zakladatele norské národní hudby. Na sklonku devatenáctého století byl již evropsky uznávanou
hudební osobností. Když velký norský dramatik Henrik Ibsen napsal hru Peer Gynt a na rok 1876
chystal premiéru v Christianii (nyní Oslu), požádal Griega, aby k ní složil scénickou hudbu. Skladatel
reagoval devadesáti minutami nádherné, dramatické i pohádkově fantazijní hudby, která děj velmi
dobře podkreslila. Postěžoval si však, že ho vedení divadla spoutalo striktními příkazy stran délky a
pořadí čísel: „Byl jsem tehdy donucen sestavovat jakýsi hudební patchwork... V žádném případě jsem
neměl možnost psát tak, jak jsem chtěl…“ Úspěch premiéry byl však mimořádný a hudba k Peer
Gyntovi získala tak vysokou popularitu, že z ní Grieg po letech vytvořil dvě suity, které vůbec
nereflektují dějovou osnovu dramatu, nýbrž kontrastně vystihují různé životní otřesy a peripetie,
jimiž hlavní hrdina prochází. Není přitom nejednoznačnějšího a komplikovanějšího hrdiny, než právě
Peer Gynta. Je to taškář, lhář, fantasta, který se snaží všemu vyhnout a nic nedokončí. Má něžné i
divoké srdce, touží po dálkách a miluje rodnou zemi, přitom je to buřič, jde bezohledně za svými cíli,
bohatstvím a mocí, unese, zneuctí a zavrhne dívku, která se mu líbí.
Ranní nálada je vykreslením rozbřesku slunce kdesi ve vzdálených norských horách, je to však pouhá
vize, vzpomínka, neboť Peer Gynt se zrovna nachází v Africe, kde hromadí zlato a čile obchoduje
s otroky. Anitřin tanec připomíná jinou stránku Peerovy osobnosti, jeho touhu po smyslných
požitcích. Vzplane totiž láskou ke svůdné šejkově dceři, se zlou se však potáže: tato žena, proradnější
než on, ho oklame, okrade a opustí uprostřed pouště. Ve fantaskní části V jeskyni krále hor se
snícímu Peerovi zjevuje podzemní říše skřítků, kteří se snaží nalákat omámeného hrdinu na zlato a
drahokamy. Ty by získal za slib, že navždy zůstane. Když odmítne, zuřivě ho pronásledují a bičují.
Zachrání ho vzpomínka na milovanou matku, která zažene všechny horečnaté přeludy.