Český spolek pro komorní hudbu • Koncert vítězů soutěží

Chromatickou fantazii a fugu d moll, BWV 903, zkomponoval Johann Sebastian Bach (1685‒1750) pravděpodobně v Köthenu kolem roku 1720 pro potřeby dvorského koncertování. Dílo bylo již za jeho života považováno za mistrovské. Autograf fantazie se nedochoval, skladba existuje v několika různých verzích a je pravděpodobné, že její podobu Bach v průběhu let sám měnil. Kolem roku 1730 přibyla k fantazii fuga, zachovaná v dobových opisech Graupnera, Agricoly či Grünewalda. Kompletně skladbu v její definitivní verzi, známou z opisu J. N. Förkela z roku 1775 vydal F. A. Hoffmeister v roce 1802. Fantazie obsahuje velké množství harmonických pohybů po půltónech. Také fugové téma je velmi chromatické (i když to u Bacha není neobvyklé), což vysvětluje přezdívku skladby „chromatická“. Virtuózní a improvizační tokátový styl fantazie, v němž se obě ruce rychle střídají, a také expresivní, tonálně experimentální mladistvý charakter fugy činí dílo výjimečným.

V roce 1834 se skladatel Robert Schumann (1810‒1856) setkával v Lipsku s mladými intelektuály ve spolku Davidovo bratrstvo (Davidsbündler). Tématem jejich hospodských schůzek byla budoucnost hudby a potřeba vydávat nový kritický časopis, který by ji propagoval. Spolek měl kromě skutečných i imaginární členy: zesnulé velikány Händela, Mozarta, Schuberta či žijící autory Berlioze nebo Chopina. Schumann publikoval pod přezdívkou dvou fiktivních postav jako Eusebius či Florestan. Aktivita Davidovců vyústila v první číslo periodika Neue Zeitschricht für Musik, které v budoucnu pod Schumannovou redakcí nabylo evropského významu.

Všechny myšlenkové tendence Davidovců vtělil Schumann do nové skladby, variačního klavírního Karnevalu, op. 9, s podtitulem „Malé scény na čtyři noty“. „Maškarní ples je to nejvyšší, co může poezie ze života znázornit. Na plese přebásňují lidé pomocí masek svoje životy.“ Proto se v Schumannově Karnevalu objevuje stylizace postav z commedie dellʼarte: Pierrota, Harlekýna, Pantalóna a Kolombíny, dále Eusebia / Florestana (Schumanna), Chiariny (Clary Wieckové, později Schumannové) či Chopina. Důležitá je také Estrella: Ernestine von Fricken, šlechtická kráska, která Schumanna pobláznila tak silně, takže se s ní krátce zasnoubil. Nakonec si však plně uvědomil, co pro něho znamená Clara, a vrátil se k ní. 

Hlavní variační téma Karnevalu je kryptografické, ve skladbě všudypřítomné A-Es-C-H. Má tyto významy: Asch je německy Aš (české město, odkud pocházela krásná Ernestina). Stejná písmena jsou rovněž přítomna ve slově Fasching (fašank, karneval). Asch je také německý výraz pro „popel“ podle Popeleční středy, konci karnevalové postní doby. A konečně v přeskupené podobě Es-C-H-A je zašifrováno samotné jméno Schumannovo. V závěru skladby pochodují Davidovi spojenci proti Filištínům, přeneseně hudebním konzervativcům, průměrným měšťákům, všem hlupákům a odpůrcům pokroku.

V roce 1909 byl francouzský skladatel Claude Debussy (1862‒1918) jmenován ředitelem Gabrielem Fauré do správní rady pařížské konzervatoře. Otec hudebního impresionismu funkci vděčně přijal, neboť momentálně pociťoval jistou finanční nouzi. K Debussyho povinnostem patřilo zasedání v porotách závěrečných soutěžních zkoušek dechových nástrojů (udělovala se Premier a Deuxième Prix a Premier a Deuxième Accessit, neboli čestné uznání). Rovněž byl vyzván, aby zkomponoval k těmto zkouškám na příští rok novou skladbu pro vybraný dechový nástroj. Uchazeči dostávali skladbu vždy třicet dní před datem zkoušky, aby ji ve vymezeném čase nastudovali se svým pedagogem a klavírním korepetitorem.

Debussy reagoval kompozicí Rapsodie pro klarinet, na které pracoval od prosince 1909 do ledna 1910. Dedikoval ji Prosperu Mimartovi, významnému profesorovi klarinetu na pařížské konzervatoři. O „Solo de concours“ 1910 skladatel napsal: „Soutěž klarinetistů měla mimořádně dobrou úroveň a soudě podle výrazů mých kolegů, byla moje Rapsodie úspěšná. Van der Cruyssen, jeden z kandidátů, ji zahrál zpaměti a velmi muzikálně.“ Úspěch Rapsodie, kterou absolventi převzali do svého repertoáru, vedl skladatele k následné instrumentaci pro klarinet a orchestr. Takto ji poprvé uvedl v pařížském Salle Gaveau klarinetista Gaston Hamelin v roce 1911.

Debussyho První rapsodie (druhá je pro saxofon) je dokonalou esencí impresionismu, v níž je na ploše několika málo minut odkryt celý svět pocitů a nálad, střídající se často po dvou či čtyřech taktech. Meditativní úvod rozvíjejí dvě ušlechtilá, něžná, překrásně klenutá témata, střídaná technicky brilantními pasážemi, jež přecházejí postupně do žertovného tónu se závěrečným bujarým výkřikem. Málokterá hudba v podstatě kaleidoskopického charakteru dokáže být zároveň tak dokonale kompaktní.

Sonatina pro klarinet Bohuslava Martinů (1890‒1959) se rovněž řadí ke stálicím světového klarinetového repertoáru. Skladatel ji zkomponoval během práce na Inkantacích, čtvrtém klavírním koncertu psaném pro Rudolfa Firkušného. Vánoce roku 1955 trávil v New Yorku, avšak v myšlenkách dlel v těch dnech daleko, v rodné Poličce. Tam se totiž 7. ledna 1956 uskutečnila úspěšná světová premiéra jeho kantáty Otvírání studánek. (Nastudoval ji brněnský sbor Opus se sbormistrem a dirigentem Zdeňkem Zouharem.) Jak rád by Martinů byl u toho! Touha po domově přehlušila v jeho nitru vše ostatní. Opustil na krátký čas práci na velké partituře Inkantací a pustil se do Sonatiny pro klarinet a klavír, aby se plně vyznal z citu, který ho ovládl o to silněji, že návrat domů mu po únoru 1948 byl již trvale odepřen. 

Z klavírního úvodu i rozverného prvního tématu klarinetu v první větě dýchá důvěrně známá atmosféra domova, pohody a radosti. Naproti tomu kontrastní volná část je ztemnělým lamentem. Následující třetí věta je opět vesele rozverná a brilantní. Sonatina pro klarinet a klavír byla dokončena 20. ledna 1956 v New Yorku. Hned následující víkend si Martinů od Inkantací „odběhl“ k další sonatině, tentokrát pro trubku a klavír, kterou dokončil 2. února. Práce na samotných Inkantacích se pak uzavřela 6. února 1956 v New Yorku. 

Český skladatel, pianista a dirigent Kryštof Mařatka (*1972), absolvent Pražské konzervatoře, žije a pracuje posledních třicet let střídavě v Paříži a Praze. Všestrannost, která charakterizuje jeho umělecké aktivity, mu umožňuje zkoumat pouta mezi různými kulturními světy, jimiž se následně inspiruje. Jedním ze zdrojů jeho tvůrčí inspirace je pravěká hudba, umění paleolitu a zrodu lidského jazyka. Mařatka také vlastní unikátní sbírku lidových trans-nástrojů z pravěku (a hraje na ně). Jako dirigent vystoupil s Torontským symfonickým orchestrem, Nizozemským komorním orchestrem, Pražskou filharmonií, Sinfonií Varsovia, Polským národním rozhlasovým orchestrem, Národním orchestrem v Lille a dalšími. Jako klavírista zdůrazňuje – kromě vlastních děl – svou vášeň pro dílo Leoše Janáčka (v roce 2015 nahrál jeho Zápisník zmizelého s tenoristou Alešem Brisceinem) a také pro improvizaci. V roce 2006 obdržel Velkou cenu a Cenu diváků na Mezinárodní soutěži v Lodži za svůj klarinetový koncert Luminarium, v roce 2007 pak 1. cenu na Mezinárodním festivalu v Šanghaji a cenu Radia France za své dílo Chant G’hai pro suonu (čínský hoboj) a symfonický orchestr. Na Pražském jaru uvedl Orchestre Philharmonique de Radio France v roce 2024 světovou premiéru Mařatkovy skladby Svatyně – v hlubinách jeskynních maleb.

Sedmiminutová skladba Vzlet pro sólový klarinet pochází z roku 2020. Sám skladatel o ní uvádí: „Tak jako ptáče roztáhne křídla a poprvé okusí nádech volnosti prvního letu, stejně tak se skladbou vine plynulé melisma, které pomalu stoupá od nižší polohy směrem vzhůru aby se dotklo pocitu opilosti ze svobody prvního vzletu z rodného hnízda. Skladbu jsem napsal a věnoval svému synovi, klarinetistovi Yanu Mařatkovi pro jeho začínající hudební pouť.“

V roce 1891 probíhal ve vévodském sídle v Meiningenu každoroční hudební festival, na němž zazněla řada skladeb Johannesa Brahmse (1833‒1897), pravidelného hosta. Na jednom z koncertů se v roli sólisty Weberova Klarinetového koncertu f moll představil pětatřicetiletý klarinetista meiningenského orchestru Richard Mühlfeld (1856‒1907). Stárnoucí Brahms byl Mühlfeldovou hrou okouzlen natolik, že zapomněl na své dřívější veřejně oznámené rozhodnutí už více nekomponovat a během několika týdnů složil dvě nové skladby: Trio a moll pro klarinet a violoncello s klavírem, op. 114, a Kvintet h moll pro klarinet a smyčcové kvarteto, op. 115. O tři roky později přispělo nové přátelství skladatele a interpreta ke vzniku dvou dalších skvělých děl.

V létě 1894, když se Mühlfeld vrátil z festivalu v Bayreuthu, čekal ho doma dopis od Brahmse z Bad Ischlu, kde skladatel v letních měsících rád pobýval. Vyzýval přítele, jehož oslovoval „Fräulein Klarinette“ (klarinet je v němčině rodu ženského) k návštěvě letoviska a nabádal ho, ať si vezme s sebou B klarinet. Mühlfeldovi bylo jasné, že půjde o něco zcela nového, neboť obě Brahmsova předchozí díla, trio i kvintet, byla psána pro A klarinet. Vše se vyjasnilo, když Brahms vzápětí napsal Mühlfeldovi znovu: „Nejsem tak zpupný, abych pro Vás napsal koncert. Když všechno dobře půjde, budou to dvě skromné sonáty s klavírem!“

Takto spatřily světlo světa Brahmsovy Sonáty pro klarinet a klavír, op. 120, skutečné klenoty komorní literatury. Druhá sonáta Es dur je ve srovnání s první celkově lyričtější, přičemž i zde určuje převládající charakter hlavní téma první věty. Mollová druhá věta, rovněž v rychlém tempu, je ve svých krajních úsecích naplněna hudbou vášnivou a dramatickou. Variace na místě věty třetí jsou dlouho překvapivě nekontrastní, prosté, dokonce i tehdy, když perlí figuracemi v dialogu obou nástrojů. Náhlý dramatický vpád klavíru zapůsobí silou tak prudkou, jako by šlo o kontrastní úvod nové věty, tematicky však jde o rafinované finální vyústění variací v závěrečnou, optimisticky durovou codu.

Premiéře druhé klarinetové sonáty předcházela dvě neveřejná provedení, nejprve pro přátele v Bad Ischlu a počátkem listopadu 1894 ve Frankfurtu nad Mohanem, kde ji Mühlfeld s Brahmsem zahráli Claře Schumannové a Josephu Joachimovi. Za datum oficiální premiéry druhé sonáty je považován až 11. leden 1895, kdy zazněla se stejnými interprety v Bösendörferově sále ve Vídni.