Český spolek pro komorní hudbu • L'Armonia Terrena

Bohuslav Martinů (1890‒1959) velice obdivoval hudbu výše zmíněného Arcangela Corelliho. Partitury jeho skladeb se pro Martinů staly učebním materiálem a inspirace barokní hudbou je zřejmá i ve skladbě Sonata da camera pro violoncello a komorní orchestr, H. 283. Třívětá Sonata vznikla na sklonku roku 1940, kdy Martinů pobýval v Aix-en-Provence, které se mu stalo posledním ostrůvkem relativního klidu před útěkem do Spojených států amerických. Martinů, v té době exulant, který neměl více spatřit milovanou rodnou zemi, ji komponoval pro ženevského violoncellistu Henriho Honeggera jako výraz vděčnosti za pomoc, kterou mu přátelé ve Švýcarsku v kritické situaci poskytli. Pro název skladby si Martinů vypůjčil označení hudebního druhu instrumentální světské sonáty pěstované v 17. století, jehož typickým autorem byl právě Corelli. Inspirace barokní hudbou je zřejmá u figurací šestnáctinových not, jak to nejlépe ukazuje téma v úvodu třetí věty, v koncertantním střídání sólového hlasu s orchestrem v některých úsecích téže věty a v neposlední řadě v užití orchestru jako doprovodného continua ve větě druhé.

Violoncellová Sonata da camera je laděna spíše elegicky. Její výrazové těžiště leží ve volné střední větě, z jejíž hudby promlouvají vášnivé vzpomínky na vzdálenou trpící vlast a smutek ze smrti lidsky i umělecky blízké Vítězslavy Kaprálové. První věta je vystavěna na půdorysu sonátové formy s rytmicky výrazným hlavním tématem. Odlehčená třetí věta pak přináší díky svěžímu rytmu a bezstarostnému vyznění tolik potřebný životní optimismus.

Violoncellista Henri Honegger skladbu poprvé uvedl v roce 1943 v Ženevě. Řízení Orchestre de la Suisse Romande se ujal význačný švýcarský dirigent Ernest Ansermet, který premiéroval i některé další skladby Martinů (1. symfonie, H 289, Paraboly, H 367) a byl také autorem několika rozborů Martinů děl.

Corelliho vrstevník, francouzský varhaník a cembalista François Couperin, jehož přízvisko „Le Grand“ dosvědčuje nevídaný dobový úspěch zejména u francouzského dvora, ovlivnil snad všechny následující generace hráčů na klávesové nástroje, včetně autorů hudby 20. století. Maurice Ravel (1875‒1937) byl po otci švýcarského a po matce baskického původu, vyrůstal však v Paříži. Časté španělské a exotické inspirace nezastiňují Ravelovo hluboké zakotvení ve francouzské hudební kultuře. K odkazu školy francouzských clavecinistů se přihlásil mnohokrát a svoji poctu Couperinovi vetknul do názvu šestidílného cyklu Le tombeau de Couperin (Náhrobek Couperinův), který vznikl v letech 1914–1917.

Jedná se o suitu šesti skladeb pro klavír psaných v barokních instrumentálních formách (Prélude, Fugue, Toccata), nebo tanečního původu (Forlane, Rigaudon, Menuet). Cyklus byl komponován během 1. světové války, kterou Ravel prožíval velmi intenzivně. Dobrovolně se přihlásil do armády k letectvu, ale vzhledem k chabé fyzické konstituci byl poslán k Verdunu jako řidič vojenského nákladního vozu. Přesto se s krutostí bojů setkával, zejména prostřednictvím osudů svých přátel. Každá část je věnována některému z padlých spolubojovníků. Ravel v tomto díle dokázal jedinečným způsobem spojit řád barokní hudby s uvolněnými postupy moderní harmonie a s impresionistickým využitím barevných možností klavíru.

Barevné možnosti orchestru jsou však přece jenom nesrovnatelně bohatší, proto Ravel, tento mistr instrumentace (vzpomeňme jeho orchestraci Musorgského Obrázků z výstavy!), upravil v roce 1919 čtyři věty suity (Prélude, Forlane, Menuet a Rigaudon) pro orchestr. Tato verze se sólisticky traktovaným hobojem poprvé zazněla v únoru 1920 v podání L’Orchestre Pasdeloup pod taktovkou Rhené-Emmanuela Batona a brzy se stala jedním z Ravelových nejpopulárnějších děl.

Čtyřnásobný vítěz violoncellové soutěže v rakouském Liezenu, laureát Soutěže Nadace Bohuslava Martinů či „nejúspěšnější nejmladší český účastník“ soutěže Pražského jara Eduard Šístek studoval na Pražské konzervatoři u Jaroslava Kulhana a na AMU u Mikaela Ericssona. V rámci programu Erasmus absolvoval roční studijní pobyt ve Vídni na Universität für Musik und darstellende Kunst Wien pod vedením Reinharda Latzka; zúčastnil se též řady mistrovských kurzů. Spolupracoval s mnohými českými orchestry včetně České filharmonie, v níž působí od roku 2011 ve skupině violoncell, a Symfonického orchestru Českého rozhlasu (nahrávka Chačaturjanova Koncertu e moll) i s Pražským filharmonickým sborem. Vystoupil na festivalu Pražské jaro, Mezinárodním hudebním festivalu Fryderyka Chopina, festivalu Třeboňská nocturna, v rámci cyklu koncertů Studio Live Českého rozhlasu a Českého spolku pro komorní hudbu. Koncertoval v Holandsku, na Slovensku, v Německu a Izraeli. Od sezony 2016/2017 byl zařazen na Listinu mladých umělců Českého hudebního fondu.

Komorní ansámbl L’Armonia Terrena vyrostl z uměleckého podhoubí mimořádných hudebních osobností, jako jsou houslista a hudební skladatel Jan Valta nebo flétnista a hudební skladatel Jaroslav Pelikán. Vznik ansámblu byl iniciován realizací sólového alba sopranistky Simony Šaturové s názvem „Decade” s hudbou Josefa Myslivečka a Wolfganga Amadea Mozarta v roce 2014; následovaly další úspěšné nahrávky s hudbou J. J. Ryby (album s jeho Stabat Mater získalo cenu Diapason découverte) a spolupráce, například s Radkem Baborákem nebo Eduardem Šístkem. Zatím poslední album, „Rediscovered Romantic Testimony“ (2021), zahrnuje téměř celé orchestrální dílo Václava Jindřicha Veita. Realizace těchto objevných hudebních nahrávek přináší všem hudebníkům nejen radost z tvůrčího procesu, ale především uspokojení z naplňování mise souboru: umožnit zapomenutým nebo neprávem opomíjeným klenotům české hudby, aby znovu zazářily v koncertních sálech a staly se trvalou součástí koncertního života. V roce 2025 L’Armonia Terrena vytvořila vlastní platformu pro vznik mimořádných a komplexních kulturních událostí s názvem Spolu v hudbě.

Zakladatel a dirigent orchestru L‘Armonia Terrena Zdeněk Kaluda se ve svém profesním životě věnuje koncertní, badatelské a bohaté nahrávací činnosti. Jeho celoživotní misí je objevování neprávem zapomenutých děl českých skladatelů, jakož i uvádění do života hudby skladatelů současných. Pravidelně diriguje v pražském Národním divadle (Kouzelná flétna, Figarova svatba), spolupracoval též například s moskevskou Novou operou, drážďanskou Semperoper, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Státní filharmonií Košice či Českým spolkem pro komorní hudbu. Z jeho popudu vyšla klavírní verze písňového cyklu Dřevěný Kristus Jana Hanuše a zároveň verze pro komorní orchestr Jaroslava Pelikána, jejíž vznik inicioval a následně provedl na brněnském Velikonočním festivalu duchovní hudby v roce 2022. Pravidelně doprovází s orchestry či jako klavírista špičkové české i světové pěvce, jako jsou Simona Šaturová, Slávka Zámečníková, Adam Plachetka či Veronika Dzhioeva.