Český spolek pro komorní hudbu • Trio Kalliopé

Francouzská skladatelka a klavíristka Louise Farrenc (1804–1875) se stejně jako Fanny Mendelssohn nezaměřovala jen na komorní žánry. Její tvorba zahrnuje dokonce i tři symfonie. Studovala kompozici soukromě u českého skladatele Antonína Rejchy, neboť pařížská konzervatoř, přestože byla už od svého založení otevřená i pro ženy, umožňovala studium kompozice pouze mužům. Louise se provdala za flétnistu a hudebního vydavatele Aristida Farrence, který ji v hudební činnosti podporoval a vystupoval s ní na koncertech. Přes třicet let vyučovala klavír na pařížské konzervatoři a pracovala rovněž jako editorka. Komorní tvorba Louise Farrenc, sestávající mj. z dvou klavírních trií pro standardní obsazení a z dvou trií s dechovými nástroji, významně přispěla k rozkvětu domácí produkce komorní hudby, zejména kompozic klavírních trií ve Francii, kde do té doby dominovala opera a pozornost patřila spíše provozování cizích komorních děl.

Z doby počátků jejího působení na pařížské konzervatoři v roce 1844 pochází Klavírní trio č. 2 d moll pro klavír, housle a violoncello, op. 34, věnované kolegyni z konzervatoře, klavíristce Thérèse Wartel, rozené Adrien (1814–1865). Skladba je celkově spíše klasického ražení, což se odráží například v doprovodné funkci violoncella nebo třívětosti cyklu. První věta začíná pomalou částí Andante v D dur, kterou nahradí temnější, ale rychlé Allegro v d moll. Nejoriginálnější je druhá, variační věta. Prosté téma variací nastupuje po klidném akordickém úvodu a představuje se v různých obměnách, přičemž v druhé variaci zaznívá čistě v duu smyčcových nástrojů bez klavíru. Finální větu hodnotila dobová kritika jako „dramatické a horkokrevné finále“, její odlehčený charakter a úsporný rozměr však opět poukazují spíše ke klasické tradici.

Německý skladatel a dirigent Felix Mendelssohn Bartholdy (1809–1847) byl na rozdíl od své sestry Fanny plně podporován rodinou v profesionální hudební kariéře. Stejně jako Louise Farrenc usiloval o propojení tradice tzv. vídeňského klasicismu s romantickým výrazem, zároveň hojně čerpal inspiraci i ze starší hudby. Vliv na jeho tvorbu měla i jeho milovaná starší sestra Fanny, jejíž smrt v r. 1847 podnítila kompozici Smyčcového kvartetu f moll, op. 80. Kromě tohoto smyčcového kvartetu a Oktetu Es dur, op. 20, vynikají z Mendelssohnovy komorní tvorby i dvě klavírní tria.

První z nich – Trio d moll, op. 49 – odstartovalo tradici klavírních trií v této tónině. Skladba vznikla v roce 1839 a byla následně přepracována na základě rad přítele, dirigenta a skladatele Ferdinanda Hillera. Mendelssohn dílo sám prováděl jako klavírista a hrál zpaměti. Skladatel a hudební kritik Robert Schumann se o něm vyjádřil jako o „mistrovském triu současnosti“ a povýšil ho tak do kánonického repertoáru vedle děl Beethovenových a Schubertových. Toto dílo je v programu dnešního koncertu „nejromantičtější“. První věta začíná zpěvným elegickým tématem ve violoncellu, což bylo v úvodních větách trií té doby zcela neslýchané. V dalším průběhu věty jsou smyčce často vedeny souběžně a rozvíjejí energický dialog s klavírem. Ve druhé větě se Mendelssohn inspiruje svými Písněmi beze slov, nechává tedy jednotlivé nástroje „zpívat“ na pozadí plynulého doprovodu klavíru. Žertovný charakter scherza následuje ve třetí větě. Krátká staccata, úderná pizzicata a hbité stupnicové běhy zde připomínají Mendelssohnův „Rej skřítků“ ze Snu noci svatojánské. Ve finále vytváří skladatel prostor zejména pro virtuózní pasáže klavíru, které vyvažují kontrastní zpěvné části.