Český spolek pro komorní hudbu • Stamicovo kvarteto

Co si představit pod smyčcovým kvartetem s přívlastkem „serioso“? Seriózní skladbu, vážně zamýšlenou, určenou pro vybrané publikum? Nebo se v kompozici odrážejí dramatické momenty osobního charakteru? U Smyčcového kvartetu f moll č. 11, op. 95, od Ludwiga van Beethovena (1770–1827) může být vše z uvedeného pravdou. Skladba vznikala koncem roku 1810 a začátkem roku následujícího, v Beethovenově středním či „heroickém“ období, obklopena jeho Koncertem pro klavír a orchestr č. 5 Es dur, op. 73, zakázkou na scénickou hudbu ke Goethovu dramatu Egmont nebo Klavírním triem B dur, op. 97. Tehdejší Evropa rozbouřená napoleonskými válkami neposkytovala klidné chvíle ani nadějné vyhlídky – Beethoven zažil ostřelování Vídně, ochabnutí jejího společenského a samozřejmě i hudebního života a posléze také rakouský státní bankrot (1811). Jeho aristokratičtí mecenáši z Vídně odcházeli (a někteří se opět vraceli). Vyrovnával se s postupující ztrátou sluchu, s milostnými neúspěchy i s tvůrčí krizí.

Smyčcový kvartet f moll měl být, podle skladatelových slov, prováděn jen v užším kruhu přátel. Jednomu z nich je věnován: Nikolaus Zmeskall von Domanovecz byl hornouherský šlechtic, amatérský hudebník a zakládající člen Gesellschaft der Musikfreunde, v jehož domě se mimo jiné konaly komorní koncerty. Premiéra kvartetu se odehrála v roce 1814 a tištěné vydání se zpozdilo ještě o další dva roky (1816), jako by autor se zveřejněním svého díla opravdu nespěchal. Přitom se jedná o formálně i obsahově kompaktní skladbu, velmi soustředěnou, tvořící odrazový můstek k Beethovenovým pozdním kvartetům. První věta (Allegro con brio) v sonátové formě je zakotvena v tónině f moll, druhá věta (Allegretto ma non troppo) s krátkou fugou v D dur. Ihned následuje obvyklé, avšak nikoliv žertovné Scherzo na místě třetí věty (Allegro assai vivace ma serioso). Tempová označení finální věty ve formě sonátového ronda (Larghetto espressivo – Allegretto agitato – Allegro) dávají tušit, že se v ní vystřídá několik poloh: zdánlivý klid, rozezlenost, robustní síla, a nakonec i nečekaný rychlý přechod do F dur. Skladba také existuje v úpravě pro smyčcový orchestr, kterou připravil Gustav Mahler a provedl ji v roce 1899 s Vídeňskými filharmoniky.

České kvarteto, zakladatelský soubor komorního spolku, se během své kariéry setkalo i s humornými okamžiky. Vypráví se například, že jedna z fanynek navštívila před koncertem své oblíbené hudebníky v šatně a ubezpečovala se: „Pánové, a dáte kantábile?“ Měla na mysli Andante cantabile, druhou větu ze Smyčcového kvartetu D dur, op. 11, Petra Iljiče Čajkovského (1840–1893), kterou kvartetisté rádi zařazovali do programu jako samostatné číslo nebo jako přídavek. A nejen oni. Melancholická, vroucná věta, jejíž popularita začala stoupat brzy po premiéře kvartetu D dur v březnu 1871, se dočkala různých aranžmá včetně vlastní autorovy úpravy pro violoncello a smyčcový orchestr (1888). Na premiérovém koncertu v Moskvě spolu s Čajkovského prvním smyčcovým kvartetem veřejně zazněly i jeho písně a klavírní skladby. Tato událost představovala významný mezník v posílení tradice komorní hudby, která se v Rusku přece jen opírala o jiné kulturně-historické zázemí než v Evropě 18. a 19. století. Provedení kvartetu bylo svěřeno osvědčeným interpretům, ve všech čtyřech případech pedagogům z moskevské konzervatoře, s primáriem Ferdinandem Laubem v čele. Jednalo se vlastně o skladatelovy kolegy, protože Čajkovskij v té době vyučoval na konzervatoři skladbu a hudebněteoretické předměty. Kromě toho cestoval po Evropě, poznával soudobou hudbu i její tvůrce a komponoval. Pedagogickou činnost ukončil v roce 1878 především díky pravidelné finanční podpoře od své mecenášky Naděždy von Meck, která mu tím umožnila tvůrčí svobodu. 

Krása Smyčcového kvartetu D dur ovšem nespočívá jen v jeho druhé větě, byť právě ta dokázala dojmout k slzám Tolstého a na posluchače může působit jako jemný akvarel. Úvodní věta (Moderato e semplice) v sonátové formě začíná klidným tématem v 9/8 taktu, o to víc však kontrastuje její temperamentní závěr (Allegro non troppo ma con fuoco). Ani zde se nezapře Čajkovskij – skladatel hledající inspiraci v melodice a kolísavém metru lidové hudby. Hlavní téma druhé věty (Andante cantabile) čerpá z ukrajinské lidové písně, kterou prý Čajkovskij slyšel během svého pobytu v Kamjance v létě 1870. Toto městečko v Čerkaské oblasti, navštěvované ruskými umělci a intelektuály, si dokonce vysloužilo přirovnání k „ukrajinskému Výmaru“ jakožto kulturnímu centru. Třetí část kvartetu (Scherzo. Allegro non tanto e con fuoco – Trio) pojal autor v duchu baletní či plesové hudby: synkopy hudbě dodávají lidový nádech, hlavní téma zní důstojně, až archaicky. Kvartet vrcholí formálně vytříbenou a vyváženou poslední větou (Allegro giusto – Allegro vivace).