Životní osudy houslistky Almy Rosé (3. listopadu 1906 – 4. nebo 5. dubna 1944) zaujaly v posledních desetiletích mnoho muzikologů, historiků, ale i spisovatelů a dramatiků. Mozaika vzniklá z výsledků archivního bádání, z memoárů, a někdy i fikce, však nemůže postihnout Almu se vší objektivitou. Jaká skutečně tato rakouská umělkyně židovského původu byla, jak hodnotit její kariéru – a nakonec i činnost dirigentky dívčího táborového orchestru v Auschwitz-Birkenau? Nezbývá než se smířit s tím, že na řadu otázek konkrétní odpovědi zatím nedostaneme. Prostřednictvím Almy Rosé se ovšem otevírají obecnější témata, která je třeba připomínat: postavení žen v koncertním provozu 20. a 30. let dvacátého století, zrůdnost holokaustu, tíhu rozhodování a zodpovědnosti.
Příběh Almy Rosé začal ve Vídni, kde se jako Alma Maria Rosenblum narodila. Jejím otcem byl vynikající houslista Arnold Rosé (Rosenblum), koncertní mistr orchestru Dvorní opery a Vídeňských filharmoniků. Současně se proslavil jako zakladatel a primárius smyčcového kvarteta (Rosé Quartett), které během své více než šedesátileté existence patřilo k nejvýznamnějším evropským komorním souborům. Hudební geny posbírala Alma také ze strany matky – sestry Gustava Mahlera; ostatně podle své tety, proslulé Almy Mahler, dostala malá Roséová jméno. Hudba ji provázela nepřetržitě. Pod otcovým vedením se stala výbornou houslistkou a od dvacátých let veřejně vystupovala. První větší koncert ve Vídni hrála jako dvacetiletá v roce 1926, téhož roku se představila publiku v pražské Lucerně. Novou kapitolu otevřela v roce 1930 sňatkem s českým houslovým virtuosem Vášou Příhodou (1900–1960). O dva roky později založila ženský orchestr Die Wiener Walzermädeln, jehož hlavním posláním bylo poskytnout posluchačům kvalitní hudební zábavu – a spolu s ní i pohled na krásné a nadané dívky. Ale nešlo jen o to: svých zahraničních zájezdů orchestr několikrát využil k protinacistickému vyjádření a dal najevo, že mu politické směřování Evropy není lhostejné. V Československu, jak se zdá, absolvovala Alma víc koncertních vystoupení se svým souborem než s manželem Příhodou, manželství se navíc po několika letech ocitlo v krizi a oficiálně bylo rozvedeno v říjnu 1936. To už se ve světě schylovalo ke krizi mnohem větších a fatálnějších rozměrů. Po anšlusu Rakouska (1938) emigrovali Roséovi do Anglie, kde by Alma válku pravděpodobně přečkala, nebýt její vášně pro hudbu. Protože v Anglii neměla příležitost vystupovat, vrátila se na kontinent, konkrétně do Nizozemska, a tam ji v roce 1940 zastihla německá okupace. Uzavřela sice formální sňatek s nizozemským občanem, inženýrem Constantem Augustem van Leeuwen Boomkamp, ale ani to ji nezachránilo. Byla zadržena v roce 1942 při pokusu o útěk do Švýcarska, internována ve francouzském táboře Drancy a v červenci 1943 deportována do koncentračního tábora v Osvětimi.
Osvětimský dívčí orchestr existoval již před příchodem Almy Rosé, vedla ho polská učitelka Zofia Czajkowska. Jednalo se o oblíbený projekt vrchní dozorkyně Marie Mandl, která byla na post SS-Oberseherin v Auschwitz převelena na podzim roku 1942. Její přezdívka „Bestie“ mluví za vše. Hudební těleso, složené ze smyčcových, dechových, drnkacích, bicích i klávesových nástrojů, hrálo personálu pro zábavu, ale především doprovázelo vězně při nástupu na nucené práce a při návratu z nich. Samotná Mandl v sobě paradoxně spojovala krutost a náklonnost k hudbě podobně jako například osvětimský „Anděl smrti“ Josef Mengele. Alma se vedení orchestru ujala v srpnu 1943 a v jeho čele zůstala až do svého nevyjasněného konce v dubnu 1944. Stát se členkou orchestru nebo alespoň zpěvačkou či opisovačkou not znamenalo mít větší šanci na přežití: aby hudebnice podávaly dobré výkony, musely toho být fyzicky schopné. Údaje některých přeživších členek táborového orchestru se v detailech liší, jedno je však jisté – v nepředstavitelných podmínkách, na hranici života a smrti hrály Schumanna, Sarasateho, Beethovena i Mendelssohna, hrály pochody pro vyčerpané vězně, hrály pro ty, kteří měli být téhož dne zplynováni, i pro ty, kteří o tom rozhodovali.
První literárně zpracované vzpomínky na osvětimský dívčí orchestr vyšly v sedmdesátých letech minulého století. Inspiroval se jimi americký dramatik Arthur Miller, který je podepsán pod námětem oceňovaného televizního filmu Playing for Time (Hraní o čas, 1980) s Vanessou Redgrave v roli klavíristky a zpěvačky Fanie Fénelon, autorky zmíněných pamětí. Postupně byly zveřejňovány další memoáry (např. od violoncellistky Lasker-Wallfisch) a umělecké interpretace Almina života i celé historie osvětimského orchestru. Téma získalo podobu opery (Stefan Heucke), rozhlasové hry (Otto Schmidt), románu (např. Ellie Midwood) nebo divadelních her (Martina Kinská, Mariusz Urbanek). Na druhé straně jsou tyto práce vyváženy vědeckým výzkumem, byť rozličné úrovně (Gabrielle Knapp, Richard Newman), přičemž cenné příspěvky byly mimo jiné publikovány i v Polsku, na Slovensku a v Čechách (Milan Kuna, Petr Kreuz).
Polský spisovatel, novinář, právník a publicista Mariusz Urbanek (nar. 1960) napsal monodrama o Almě Rosé na základě podnětu od Bente Kahan, norsko-polské zpěvačky židovského původu. Hra vznikla během pandemie koronaviru a podle autorových slov měla tlumočit „příběh o snech, o víře v umění, které spojuje, a ne rozděluje, a o zvrácenosti osudu, který dokáže i ty nejkrásnější sny proměnit v nic“. Inscenace v režii Kahan a s podporou její nadace byla digitálně zaznamenána (2020) a dodnes je přístupná na webu. Text hry neusiluje o historickou přesnost a jistě by se mu dalo mnohé vytknout ‒ počínaje zkresleným vyprávěním o společných koncertech Almy s Vášou Příhodou, manželovým údajným bohatstvím nebo jeho charakteristikou jako sebestředného sobce, který nesnesl konkurenci. Původní kostýmy vyjadřovaly protiklad Almy – dirigentky Die Wiener Walzermädeln, jejíž šaty připomínaly šlehačku na vídeňské kávě, a téže Almy navlečené do pytlovitého oděvu osvětimské vězeňkyně. Přitom šlo stále o tutéž ženu, pro kterou byla hudba vším, bývalou celebritu usilující o vlastní přežití i záchranu dalších, svým způsobem svěřených osob. Urbanekovo monodrama do češtiny přeložila a upravila publicistka a scénáristka Olga Strusková (2021). Na scéně zároveň s hlavní postavou vystupuje dámské smyčcové kvarteto, v jehož podání zazní skladby Fritze Kreislera, Johanna Strausse, Antonína Dvořáka, Franze Schuberta, Johannesa Brahmse a Giacoma Pucciniho. Tato čtveřice dam je symbolem slavných Wiener Walzermädeln i dívčího orchestru z Osvětimi, jakýmsi chórem, který prochází osobním dramatem Almy Rosé a čistotou hudební výpovědi spoluvytváří prostor pro naději.
