Český spolek pro komorní hudbu • Jiří Rajniš

Nikdo nikdy nespočítá, kolik veršů a písní kdy bylo věnováno lásce, tomu nejkrásnějšímu, ale také nejkomplikovanějšímu z lidských citů. V dnešním programu se objeví v mnoha variantách, jako utajovaná touha, vášnivé vyznání, jako láska něžná, krutá i žertovná, až po bolest loučení, způsobenou rozchodem z neporozumění i nenávratným odchodem ze života. 

Erich Wolfgang Korngold (1897–1957) se narodil v Brně. Jeho otec Julius Korngold, syn brněnského obchodníka, se stal uznávaným vídeňským hudebním kritikem a uměleckou ctižádost vložil do svého syna. Jeho prostřednictvím si uskutečňoval cíl, na nějž sám nedosáhl. Působil jako synův rádce a mecenáš, jeho péče však také bohužel Erichu Wolfgangovi vynesla nálepku protekčního dítěte, jíž se těžko zbavoval. Pod pseudonymem Paul Schott se však otec Korngold také podílel na synově velkém úspěchu jako spolulibretista jeho opery Die tote Stadt (Mrtvé město), která měla v prosinci 1920 premiéru současně v Hamburku a v Kolíně nad Rýnem a její úspěch roku 1921 ve Vídni s 84 reprízami byl jednoznačný. Ještě téhož roku se hrála v New Yorku – údajně jako první opera německojazyčného autora ve Spojených státech po 1. světové válce – a následujícího roku také v Novém německém divadle v Praze. 

Roku 1934 přizval režisér Max Reinhardt skladatele Ericha Wolfganga Korngolda ke spolupráci na svém filmu Sen noci svatojánské, který vznikal v Hollywoodu a v následujících třech letech se Korngold podílel na dalších filmech. Když byla druhá světová válka na spadnutí, umožnily mu kontakty, které v Hollywoodu navázal, přesídlit s rodinou do Spojených států. Tam vytvořil hudbu zhruba ke dvacítce filmů a je považován za zakladatele filmové symfonické hudby.

Písně komponoval Korngold zhruba od svých dvanácti let. Je autorem devíti opusovaných písňových cyklů či sbírek, které vznikly mezi roky 1911–1953. Mezi prvními básníky, které si ke zhudebnění zvolil, patřil Joseph von Eichendorff. Patří k nim písně „Aussicht“ (Vyhlídka) a „Das Mädchen“ (Dívka), které třináctiletý Erich Wolfgang spolu s deseti dalšími věnoval svému otci k padesátým narozeninám. Označil je titulem „So Gott und Papa will“ (Pokud Bůh a tatínek dovolí) a přidělil jim opusové číslo pět. Co jim otec říkal, není známo, rozhodně však písně svědčí o invenci příštího skladatele. K raným písním patří také „Die Geniale“ (rovněž na Eichendorffa). Rané písně vyšly tiskem až roku 2006 v mohučském nakladatelství Schott. Ve dvou cyklech zhudebnil Korngold verše Williama Shakespeara: Four Shakespeare Songs (Čtyři písně na Shakespeara), op. 31, z roku 1941, a předtím roku 1937 Songs of the Clown (Šaškovy písně), op. 29, z něhož je i píseň „My mistressʼ eyes“ (Oči mé milé); oba cykly jsou nepochybně ohlasem Korngoldovy práce na zmíněném filmu Sen noci svatojánské.

Pět písní na básně Friedricha Rückerta komponoval Gustav Mahler (1860–1911) v letech 1901/1902, téměř současně se zhudebněním dalších Rückertových básní, tvořících cyklus Písně o mrtvých dětech. Mahlerovo okouzlení Rückertovými básněmi tak dalo vzniknout dvěma z nejkrásnějších písňových cyklů světové literatury. Friedrich Rückert (1788–1866) je považován za zakladatele německé orientalistiky (přeložil mj. do němčiny část koránu) a jeho poezie inspirovala mnoho dalších skladatelů. V „Blicke mir nicht in die Lieder“ (Nenahlížej mi do písní) jako by Mahler rozmlouval se svou příští ženou Almou, s níž se seznámil v listopadu 1901. O centrální písni cyklu „Ich bin der Welt abhanden gekommen“ (Ztratil jsem se světu) později řekl, že při ní myslel na náhrobky kardinálů v italských kostelích. Mahlerovo ztotožnění s únikem z běžného světa souvisí s jeho religiozitou, s vnímáním hudby jako metafyzického poselství. 

Sbírka Des Knaben Wunderhorn (Chlapcův kouzelný roh) zaujala Mahlera už jako čerstvého absolventa vídeňské konzervatoře. Vznik sbírky, která se stala básnickou předlohou mnohým skladatelům, souvisí s romantickým zaujetím lidovou poezií. Byli jí uchváceni také básníci Achim von Arnim (1781–1831) a Clemens von Brentano (1778–1842). Společně vydali ve dvou svazcích v letech 1806 a 1808 sbírku Alte deutsche Lieder (Staré německé písně), jejíž součástí je i Chlapcův kouzelný roh. V písních se střídá humor, prostá životní moudrost, smutek, obyčejná radost z věcí kolem i mystické zasnění. Dialog vězněného a dívky v „Lied des Verfolgten im Turm“ (Píseň pronásledovaného ve věži) je prostým vyjádřením věčné myšlenky o nespoutanosti lidského ducha. Často se zdůrazňují ohlasy Mahlerových raných hudebních zkušeností – pochodové rytmy, zvuky trubek a vojenských bubínků, které slýchal z blízkých kasáren v městě svého dětství, Jihlavě. Vojenské ohlasy lze spatřovat i ve výběru veršů – ne náhodou se mu zalíbila například báseň „Wo die schönen Trompeten blasen“ (Tam, kde krásně vytrubují), či „Der Schildwache Nachtlied“ (Noční píseň předsunuté hlídky). Písně z Chlapcova kouzelného rohu uplatnil Mahler také ve svých symfoniích, píseň „Es sungen drei Engel“ (Zpívali tři andělé) zařadil do Třetí symfonie. 

Druhou polovinu programu tvoří písně italských skladatelů, jejichž tvůrčí odkaz je příkladem možnosti získat nesmrtelnou slávu třeba i jediným skvělým nápadem. Všichni uvádění skladatelé přispěli k žánru takzvané neapolské písně (canzone napoletana), populární v 19. století. Mnohé se staly hitem, přestože pro většinu veřejnosti zůstávají jména jejich autorů neznámá. Francesco Paolo Tosti (1846–1916) byl v kompozici žákem dnes téměř zapomenutého Saveria Mercadanteho. Toastiho přítelem byl Enrico Caruso a byl to on, kdo jeho písně, čerpající z nepoalské lidové hudby, proslavil jako první. Také Luigi Denza (1846–1922) byl žákem Mercadanteho; k jeho nejslavnějším písním patří „Funiculì, Funiculà“, oslavující zahájení provozu lanovky na Vesuv. „Vieni a me“ (Přijď ke mně) je voláním roztouženého zamilovaného. Rovněž Rodolfo Falvo (1873–1937) patří k předním představitelům novodobé neapolské písně. Prosba zamilovaného o zprostředkování kontaktu k milé prozrazuje lyrickou stránku skladatelovy osobnosti. Ernesto de Curtis (1875–1937) proslul především písní „Torna a Surriento“ (Návrat do Sorenta), milostná „Non ti scordar di me“ (Nezapomeň na mne) okouzluje upřímnou prosbou. Jediný Stanislao Gastaldon (1861–1939) nepocházel z Neapole, nýbrž z Turína a je autorem děl rozličných druhů včetně oper. Nejznámější však zůstávají jeho salonní písně s klavírem, a z nich je nejpopulárnější „Musica proibita“ (Zakázaná hudba). Neapolský rodák Cesare Andrea Bixio (1896–1978) napsal hudbu k více než stovce filmů a nespočet písní. Právě on je zřetelným příkladem výše zmíněné popularity písně, která putováním světem a časem – obrazně řečeno – ztratila svého autora. Píseň „Mamma“ byla napsána roku 1938 pro tenoristu Beniamina Gigliho, proslavila ji však kdysi populární nizozemské dětská hvězda, dnes už sedmdesátiletý Heintje. „Parlami dʼamore, Mariù“ (Vyprávěj mi o lásce, Mariù) je píseň z roku 1932 pro film Gli uomini, che mascalzoni (Muži jsou darebáci), v němž ji zpíval Vittorio de Sica, tehdy ještě herec a příští slavný režisér. Mariù bylo zdrobnělé jméno Bixiovy manželky Mary. A konečně další rodák z Neapole Enrico Cannio (1874–1949), klavírista, dirigent a skladatel. Jeho píseň „ʼO surdato ʼnnammurato“ (Zamilovaný voják) je na text v neapolském dialektu, a líčí smutek vojáka za první světové války, jemuž se stýská po manželce. V repertoáru ji měli i „tři tenoři“ a mnoho dalších pěvců.