1 / 6
Český spolek pro komorní hudbu • Koncert k 10. výročí Akademie komorní hudby
Komorní hudba má v Česku obdivuhodnou tradici, o niž se pečuje i v oblasti vzdělávání. Neodmyslitelnou je na této scéně Akademie komorní hudby, která letos slaví deset let. Toto jubileum připomene v Rudolfinu koncertem, na němž vystoupí její stávající členové, absolventi i lektoři. K této příležitosti vznikne také skladba od Jana Ryanta Dřízala.
Program
Richard Strauss
Capriccio, úvod pro smyčcové sexteto (12')
Účinkující
Kukal Quartet
Eliška Halečková Kukal housle
Klára Lešková housle
Daniel Macho viola
Filip Rufer violoncello
Jan Fišer viola
Vilém Vlček violoncello
Gustav Mahler
Kvartetní věta a moll (10')
Účinkující
Trio Incendio
Karolína Falkenauer Františová klavír
Filip Zaykov housle
Vilém Petras violoncello
Anežka Jiráčková viola
Wolfgang Amadeus Mozart
Kvintet pro klavír a dechové nástroje Es dur, K 452 (24')
Účinkující
Slavic Trio
Barbora Trnčíková hoboj
Anna Sysová klarinet
Petr Sedlák fagot
Přemysl Vojta lesní roh
Jakub Sládek klavír
— Přestávka —
Jan Ryant Dřízal
Suite Mortale (světová premiéra) (20')
Účinkující
Eliška Bošková flétna
Nathan Ca’Zorzi flétna
Štěpánka Andělová hoboj
Tereza Tourková hoboj
Anna Paulová klarinet
Gabriela Matoušková klarinet
Petr Sedlák/Emílie Smoláková fagot
Přemysl Vojta lesní roh
Klára Dohnalová lesní roh
Hao-Chun Sung lesní roh
Amelia Tokarska harfa
Tomáš Jamník violoncello
Tomáš Karpíšek kontrabas
Richard Strauss
Metamorfózy pro 23 sólových smyčcových nástrojů (28')
Účinkující
Jan Fišer housle
Cosima Soulez Larivière housle
Kateřina Krejčová housle
Eliška Halečková Kukal housle
Klára Lešková housle
Filip Zaykov housle
Natálie Toperczerová housle
Terézie Hledíková housle
Marek Pavlica housle
Markéta Anna Peldová housle
Anežka Jiráčková viola
Conrad Jacobshagen viola
Karolína Franclíková viola
Bohumil Bondarenko viola
Daniel Macho viola
Tomáš Jamník violoncello
Vilém Vlček violoncello
David Pěruška violoncello
Vilém Petras violoncello
Filip Rufer violoncello
Tomáš Karpíšek kontrabas
Zdeněk Pazourek kontrabas
Theodor Ditrich kontrabas
Účinkující
lektoři, členové a absolventi Akademie komorní hudby a stipendisté nadace Villa Musica Rheinland-Pfalz
Zákaznický servis České filharmonie
Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz
Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.
Účinkující
Jan Fišer housle
Své první houslové kroky dělal Jan Fišer pod vedením Hany Metelkové, později studoval na Pražské konzervatoři u Jaroslava Foltýna. Na Meadowmount School of Music celkem třikrát absolvoval slavnou letní školu a tam také poznal Andrése J. Cárdenese, u nějž v roce 2003 absolvoval Carnegie Mellon University – School of Music v Pittsburghu. Právě když se rozhodoval, zda v USA zůstane, vypsala Prague Philharmonia konkurz na pozici koncertního mistra. Fišer konkurz vyhrál a setrval v tomto orchestru celých šestnáct let – tedy až do roku 2020, kdy se přesunul na stejnou pozici do České filharmonie, kde jako koncertní mistr působí dodnes. Jako hostující koncertní mistr se představil také v Symfonickém orchestru BBC, u Bamberských symfoniků či v Německé rozhlasové filharmonii Saarbrücken Kaiserslautern; s českými orchestry (Prague Philharmonia, Janáčkova filharmonie Ostrava, Česká filharmonie aj.) též spolupracuje sólově. Věnuje se i komorní hře ‒ s klavíristou Ivem Kahánkem a violoncellistou Tomášem Jamníkem tvoří Dvořákovo trio, které už slavilo úspěchy například v renomovaných sálech Berlínské či Labské filharmonie. Jan Fišer hraje na francouzské housle ze začátku 19. století připisované houslaři Françoisovi Louisi Piqueovi.
Tomáš Jamník violoncello
Přední český violoncellista, umělecký vedoucí Akademie komorní hudby a umělecký ředitel Ševčíkovy akademie Tomáš Jamník studoval v Praze u Mirko Škampy, Martina Škampy a Josefa Chuchro, pokračoval v Lipsku u Petera Brunse a na berlínské Universität der Künste u Jense Petera Maintze. Svá studia završil jako stipendista v renomované Karajanově Akademii Berlínské filharmonie. V jeho hře je obzvlášť oceňována důkladná znalost přednášené skladby, práce s detaily a vřelá hudební komunikace s publikem. V roce 2006 zvítězil na Mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro, kde obdržel řadu dalších zvláštních cen. Jako sólista hostoval u významných českých i zahraničních orchestrů (Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, České filharmonie, Jerusalem Symphony Orchestra ad.), jako komorní hráč vystoupil s Magdalenou Koženou, Leif Ove Andsnesem, Ivo Kahánkem či Josefem Špačkem (mj. oceňované album Paths) v pražském Rudolfinu, londýnských Wigmore Hall a Barbican Hall, hamburské Elbphilharmonie nebo Tokyo Metropolitan Hall. Kromě tradičního repertoáru se věnuje také soudobé tvorbě: premiéroval skladby Jana Ryanta Dřízala, Jiřího Gemrota, Miroslava Srnky, Michala Nejtka či Slavomíra Hořínky.
Přemysl Vojta lesní roh
Vítěz Mezinárodní soutěže ARD v Mnichově z roku 2010 Přemysl Vojta vystudoval Pražskou konzervatoř ve třídě Bedřicha Tylšara, načež odešel do Berlína na Universität der Künste, kde studoval u Christiana-Friedericha Dallmanna a dále též pět let působil pedagogicky. Od října 2021 je profesorem lesního rohu na Folkwang Universität der Künste v Essenu, zároveň zastává pozici sólohornisty Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem. Na postu prvního hornisty hostoval i u Berlínských filharmoniků či Staatskapelle Dresden. V roce 2011, kdy úspěšně debutoval na Beethovenově festivalu v Bonnu, se stal držitelem prestižního Beethovenova prstenu a od té doby vystupuje jako sólista s mnoha orchestry v Evropě, Jižní Americe a Asii, například s Academy of St. Martinʼs in the Fields či Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu. Aktivní je také v nahrávací oblasti: s klavíristy Tomoko Sawano a Tobiasem Kochem vydal řadu alb pro label Supraphon a CAvi; album s Haydn Ensemble Praha, Fabricem Millisherem a Martinem Petrákem pak bylo zvoleno „Nahrávkou měsíce“ britského časopisu BBC Music Magazine.
Kateřina Krejčová housle
Houslistka Kateřina Krejčová studovala na Pražské konzervatoři u Pavla Kudeláska, ve Vídni – v rámci projektu Erasmus – na Universität für Musik und darstellende Kunst u Petera Schuhmayera a na Akademii múzických umění v Praze u Leoše Čepického. Magisterské studium absolvovala v roce 2020 Sukovou Fantazií spolu s Akademickými komorními sólisty pod taktovou Zbyňka Müllera. Pravidelně se účastní mistrovských kurzů: pracovala již pod vedením Jiřího a Jana Fišera, Josefa Špačka, Dalibora Karvaye či Noaha Bendixe-Balgleyho. Umístila se též na prvním místě na Luhačovické Akademii Václava Hudečka, se kterým poté absolvovala koncertní turné. Svou orchestrální dráhu započala jako členka orchestrálních akademií Prague Philharmonia a České filharmonie; v rámci projektu Side by Side si na Pražském jaru zahrála po boku Královského orchestru Concertgebouw. Od ledna 2022 je členkou, resp. zástupkyní vedoucí skupiny druhých houslí Prague Philharmonia.
Anežka Jiráčková viola
Česká violistka své hudební vzdělávání započala na Konzervatoři v Plzni ve třídě Zbyňka Paďourka a studium završila magisterským diplomem z Hochschule für Musik Carl Maria von Weber v Drážďanech (Vladimír Bukač). Mezi její úspěchy patří kromě soutěží také získání mnohých stipendií, například od prestižní nadace Brücke/Most Stiftung, festivalu Bachwoche Ansbach či Mahler Academy. Čtyři roky byla též členkou Akademie komorní hudby, s níž spolupracuje i nadále jako absolventka. Kromě sólové a komorní dráhy již získala také množství orchestrálních zkušeností, například ve Filharmonii Roberta Schumanna v Chemnitz, Gustav Mahler Jugendorchester, během akademie České filharmonie či v rámci angažmá v Drážďanské filharmonii. Od roku 2019 působí jako zástupkyně vedoucí skupiny viol v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu a aktuálně také v Symfonickém orchestru hl. m. Prahy FOK. Vedle klasické hudby se aktivně věnuje také interpretaci jiných žánrů – šansonu a alternativní hudbě – například ve spolupráci s kapelami Chantet a Floex.
Vilém Vlček violoncello
Vilém Vlček, držitel Ceny Jiřího Bělohlávka za rok 2023 a absolvent Hudebního gymnázia ve třídě Martina a Mirko Škampových, studuje od roku 2018 na Musik-Akademie Basel ve třídě Danjula Ishizaky, jehož asistentem je nyní na Universität der Künste v Berlíně. Zúčastňuje se mistrovských kurzů doma i v zahraničí (Steven Isserlis, Frans Helmerson, Yo-Yo Ma, Alisa Weilerstein) a jako komorní hráč získal cenné impulzy díky stipendiu Akademie komorní hudby i od řady významných hráčů (Leonidas Kavakos, Steven Isserlis, Tomáš Jamník nebo Alfred Brendel). Vítěz violoncellové soutěže Krzysztofa Pendereckého v Krakově a Mezinárodní instrumentální soutěže v Markenukirchenu vystupoval jako sólista s řadou orchestrů (např. Česká filharmonie, Basilejský Komorní Orchestr, Würtenberská filharmonie) pod vedením uznávaných dirigentů (Jiří Bělohlávek, Petr Atrichter, Wolfgang Emanuel Schmidt, Nicolas Ellis ad.). Sólově se představil ve třech desítkách států Evropy, Asie, Afriky i Ameriky, například ve Velkém sálu Labské Filharmonie, Komorním sálu Berlínské Filharmonie, Victoria Hall v Ženevě či Dvořákově síňi pražského Rudolfina.
Tomáš Karpíšek kontrabas
Po absolvování Konzervatoře Plzeň u Martina Koukolíka pokračoval Tomáš Karpíšek v Praze u Petra Riese, na HAMU ve třídě Jiřího Hudce a vysokoškolské studium zakončil magisterským diplomem na HfM Freiburg im Breisgau v prestižní kontrabasové třídě Boža Paradžika. Hudební vzdělání si dále prohloubil stáží na Royal Academy of Music v Londýně a na řadě mistrovských kurzů v zahraničí (Preis des Fördervereins der Carl Flesch Akademie). Je absolventem dvouleté orchestrální akademie České filharmonie a orchestrální zkušenosti získal i jako praktikant SWR Sinfonieorchester Baden-Baden und Freiburg. Po ukončení studií získal angažmá ve Vídni, kde téměř dva roky účinkoval ve Státní opeře a pravidelně hostoval s Vídeňskými filharmoniky. Držitel řady cen z mezinárodních soutěží se kromě sólového vystupování pravidelně objevuje i na samostatných recitálech. Aktivně se věnuje také komponování – jeho skladby již zazněly například na Dnech soudobé hudby či Smetanovských dnech a některé byly vydány britským nakladatelstvím Recital Music.
Theodor Ditrich kontrabas
Své studium hry na kontrabas započal Theodor Ditrich na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy pod vedením Jakuba Waldmanna, odkud dále pokračoval do třídy Antona Schachenhofra na Anton Bruckner Privatuniversität v rakouském Linci. Tam v roce 2023 úspěšně obhájil bakalářský titul a v současnosti dokončuje magisterské studium na JAMU u Miloslava Jelínka. Své orchestrální zkušenosti získává již od roku 2015, kdy začal hrát v České studentské filharmonii. Po tři sezony působil také v Jihočeské filharmonii. Letos ukončil dvouletou stáž v rámci Orchestrální akademie České filharmonie a již druhým rokem je členem orchestru Národního divadla v Brně. Věnuje se rovněž komorním projektům, například v rámci Akademie komorní hudby.
Zdeněk Pazourek kontrabas
Kontrabasista Zdeněk Pazourek pochází z Prahy, kde absolvoval magisterské studium na HAMU pod vedením Jiřího Hudce. Od roku 2021 je členem Orchestru Státní opery, kde nyní zastává pozici prvního zástupce vedoucího skupiny kontrabasů. Své orchestrální zkušenosti dále rozvíjel v České studentské filharmonii či v rámci European Union Youth Orchestra (EUYO). Jako vedoucí kontrabasové sekce se představil také v různých mezinárodních projektech, například v americkém San Diego Rotary Club Summer Orchestra nebo v European Music Campus Orchestra v Rakousku. Cenné zkušenosti mu poskytlo mimo jiné i absolvování orchestrálních akademií České filharmonie a Prague Philharmonia. Vedle orchestrální činnosti se věnuje také komorní hře. V letech 2019–2023 byl členem Akademie komorní hudby.
Amelia Tokarska harfa
Polská harfistka, komorní hráčka, orchestrální hráčka, pedagožka a v současnosti první harfistka Filharmonie Bohuslava Martinů Amelia Tokarska je absolventkou Královské konzervatoře v Bruselu a Akademie múzických umění v Praze ve třídě Jany Bouškové. Své vzdělání si dále obohatila účastí na programech Akademie komorní hudby a Akademie Villa Musica Rheinland-Pfalz v Německu. Laureátka mnoha národních i mezinárodních soutěží, mj. Mezinárodní harfové soutěže Karla Patrase v Praze či Interpretační soutěže Jeunesses Musicales, ráda cestuje a svůj rozsáhlý repertoár, který kromě klasického repertoáru zahrnuje také keltskou hudbu, přednáší nejen v množství evropských zemí, ale také například v Gruzii či Jižní Koreji. Dvakrát také měla tu čest vystoupit na Světovém harfovém kongresu, v Sydney a Cardiffu. Její umělecké úspěchy byly oceněny stipendii Ministerstva kultury a národního dědictví, Visegrádským stipendiem, stipendiem Soroptimist International či stipendiem Národního dětského fondu.
Kukal Quartet
Kukal Quartet, kvarteto čtyř mladých nadějných umělců nesoucí jméno soudobého skladatele Ondřeje Kukala, spojuje ve svém interpretačním pojetí tradici české kvartetní školy s moderním hudebním přístupem, který si členové osvojili během studií na prestižních univerzitách ve Vídni, Salcburku, Drážďanech a Praze. Ansámbl na sebe strhl pozornost v květnu 2021 poté, co navzdory své krátké existenci získal třetí cenu a titul laureáta na Mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro; o dva roky později na festivalu debutoval s programem k poctě Josefa Suka. V současnosti kvarteto hojně koncertuje doma i v zahraničí – v rámci Roku české hudby 2024 například zavítalo na mezinárodní festivaly ve Velké Británii, Belgii nebo Bulharsku. Jeho lektory jsou přední osobnosti české hudební scény Peter Jarůšek (Pavel Haas Quartet), Jakub Fišer (Bennewitz Quartet) a Tomáš Jamník; nadto se kvarteto účastní také mistrovských kurzů pod vedením umělců, jako jsou Yo-Yo Ma, Noah Bendix Balgley, Allan Nilles, Josef Špaček, Jan Fišer či Lukáš Vondráček.
Trio Incendio
Karolína Františová, Filip Zaykov a Vilém Petras si spolu poprvé zahráli v roce 2016 jako členové Akademie komorní hudby a ono osudové setkání je vedlo k založení souboru. Hned v roce 2017 Trio Incendio zvítězilo v prestižní soutěži Gianni Bergamo Classic Music Award ve švýcarském Luganu, následovala nejvyšší ocenění v COOP Music Awards v Cremoně, Concorso Internazionale di Interpretazione Musicale „Marcello Pontillo“ ve Florencii či Soutěži Bohuslava Martinů v Praze, kde soubor získal také Zvláštní cenu za nejlepší interpretaci díla Martinů. Nedávno trio získalo Cenu Hanse Gála udělovanou Akademií věd a literatury v Mohuči a Nadací Villa Musica. Koncertuje po celé Evropě a pravidelně se účastní mistrovských kurzů s renomovanými umělci. Vystoupili mimo jiné v sále berlínské Filharmonie, londýnské Wigmore Hall nebo na festivalu Ticino Musica a Pražské jaro. Posluchači si cení především smyslu pro stylovost a lehkost v klasicistních dílech, vřelého zvuku v interpretaci romantických kusů i podmanivého pojetí soudobých skladeb.
Slavic Trio
Slavic Trio je český komorní soubor, který tvoří tři významní zástupci mladé generace. Když se v roce 2018 potkali jako stipendisté Akademie komorní hudby, ukázalo se pokračování ve společné práci jako přirozená cesta. Hned na počátku svého společného hraní se stali laureáty Mezinárodní soutěže v italském Chieri (2018) a Soutěže Nadace Bohuslava Martinů v Praze (2019). Členové souboru jsou absolventy prestižních hudebních škol Royal College of Music v Londýně, Conservatoire National Supérieur de Musique v Lyonu a Haute École de Musique v Lausanne, laureáti mezinárodních soutěží (Mezinárodní soutěž v italském Chieri, Pražské jaro) a členové významných českých orchestrů (Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Prague Philharmonia). Trio bylo zapsáno na Listinu mladých umělců Nadace Českého hudebního fondu a pravidelně koncertuje doma i v zahraničí. Současně s interpretací světového repertoáru se trio zaměřuje také na oživení zapomenutých skladeb českých skladatelů 20. století.
Skladby
Koncert k 10. výročí Akademie komorní hudby – program večera
Čtyři skladatelé, čtyři století. Program dnešního koncertu nabízí „cestování časem“ nejen mezi staletími, ale i mezi rozdílnými životními etapami jednotlivých autorů – od juvenilie studenta konzervatoře až po pozdní dílo osmdesátiletého mistra.
Znáte opery Richarda Strausse (1864–1949)? Už jejich předehry umožňují sledovat vývoj skladatelova hudebního myšlení – od dramatického výrazu Salome a Elektry přes orchestrální lesk Růžového kavalíra až po komornější charakter Ariadny na Naxu. Navzdory výrazovým rozdílům znějí všechny tyto předehry v plném orchestrálním obsazení. Také Straussova poslední opera Capriccio (1942) je psána pro velký orchestr, avšak „předehru“ skladatel napsal jinak a dal jí přiléhavý název Einleitung (Streichsextett im Orchester), tedy Úvod (smyčcové sexteto v orchestru). Dirigent nastoupí před celý orchestr, ale po jeho gestu se ozve pouze šest nástrojů: dvoje housle, dvě violy, dvě violoncella. Tento Úvod, jemuž ostatní hráči orchestru jen tiše naslouchají, vytváří atmosféru pařížského salonu 18. století. Podle skladatelovy poznámky v partituře se děj odehrává „v době, kdy Gluck zahájil svou reformu opery“. Komorní úvod tak symbolicky ohlašuje návrat k podstatě hudebního dramatu a připomíná, že Strauss zde – podobně jako Gluck – promýšlí smysl opery samotné. Capriccio představuje osobní i uměleckou bilanci starého mistra, který se ptá, zda má v opeře poslední slovo poezie, nebo tón. Pozdní Straussův lyrismus, založený na jemných barvách a mistrovském vedení hlasů, láká interprety i k samostatnému provozování instrumentálních částí. Nejčastěji se z nich hraje právě Úvod pro smyčcové sexteto.
Hudba Gustava Mahlera (1860–1911) žije především v jeho symfoniích – monumentálních hudebních světech, v nichž „zaznívá celý člověk“ (Theodor W. Adorno). Jejich hloubka vyrůstá už z raných komorních pokusů, z nichž nejvýznamnější je fragment Klavírního kvartetu a moll neboli Kvartetní věty a moll z roku 1876, Mahlerovo první dochované dílo. Napsal je jako šestnáctiletý student vídeňské konzervatoře, kde pod vlivem Brahmse, Wagnera i Liszta hledal vlastní kompoziční řeč – mezi řádem a expresí. Vzácně dochovaná věta plánovaného kvartetu svou intenzitou zcela překračuje rámec školní práce. Vrstvení motivů, zpěvná melodika přerušovaná výkřiky, napětí mezi intimitou a monumentalitou prozrazují skladatele, který už v mládí myslí „symfonicky“. Lyrické části přinášejí typicky mahlerovský kontrast – křehkost a introverzi střídají prudké harmonické zvraty, jakoby náhlé záchvěvy emocí. Dílo bylo znovuobjeveno až ve 20. století a poprvé uvedeno roku 1962 v Klagenfurtu. Dirigent Otto Klemperer o této větě řekl, že „v ní dřímá celý Mahler – jen zatím tiše“.
Výjimečnost Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791) spočívá i v jeho mimořádné všestrannosti – tvořil pro všechny nástroje a ve všech druzích hudby své doby. Vedle oper, symfonií, koncertů, chrámové hudby, písní či tanečních a příležitostných skladeb nalezneme v jeho odkazu také komorní díla mimořádné originality. K nim patří Kvintet Es dur pro klavír, hoboj, klarinet, lesní roh a fagot, KV 452, který Mozart dokončil 30. března 1784. Vzápětí byly narychlo pořízeny dnes již ztracené provozovací party a hned 1. dubna se ve vídeňském Burgtheateru konala premiéra se skladatelem u klavíru. Sedmadvacetiletý Mozart se o tom v následujícím týdnu zmínil svému otci: „Napsal jsem dva velké koncerty a pak kvintet, který sklidil mimořádný úspěch; sám ho považuji za to nejlepší, co jsem kdy v životě napsal. […] Kéž byste ho mohl slyšet! A jak krásně byl proveden!“ Po skladatelově smrti se však dílo šířilo v podobách, které se od originálu značně lišily – první tisk vyšel dokonce v jiném obsazení pro klavír a tři smyčcové nástroje. Ani další vydání nepřinášela spolehlivý notový text, neboť autograf partitury po dlouhá léta putoval mezi soukromými sbírkami, než se stal součástí pařížské sbírky Malherbe, dnes uložené v Bibliothèque nationale de France. Teprve kritická edice Neue Mozart-Ausgabe z roku 1957 přinesla vědecky ověřenou podobu partitury, která po téměř dvou stech letech umožnila slyšet dílo v autentickém znění. V Kvintetu Es dur vytvořil Mozart jedno z nejodvážnějších a nejvyzrálejších komorních děl, jakousi „komorní symfonii“. Klavír není dominujícím nástrojem, ale rovnocenným partnerem dechového kvarteta. Dílo lze chápat jako vzor vyváženosti a dialogu stylů – koncertního, komorního i symfonického – a jako zralý doklad Mozartovy schopnosti proměnit každý hudební druh v prostor dokonalé souhry a zvukové krásy.
Akademie komorní hudby pravidelně uvádí díla současných autorů – některá vznikla přímo z jejího podnětu. Tak je tomu i v případě skladatele Jana Ryanta Dřízala (*1986), jehož Suite Mortale vznikla k desetiletému výročí Akademie na objednávku Tomáše Jamníka. Byla napsána s virtuózním partem violoncella přímo pro něj a je mu také věnována. Starobylý motiv tance smrti (danse macabre), který skladba tematizuje, je znám z renesančních dřevořezů Hanse Holbeina mladšího i z barokních maleb Michaela Heinricha Rentze v hospitalu Kuks. Tento motiv patří k výrazným symbolům evropské hudby především od 19. století: u Berlioze (Fantastické symfonie) se objevuje v groteskní parodii na pohřební chorál, Liszt (Totentanz) jej rozvinul jako virtuózní variace na Dies irae, Saint-Saëns v Danse macabre proměnil valčíkový rytmus v ironickou evokaci smrti a Dvořák ve svých symfonických básních podle Erbena vytvořil dramatický obraz viny a odplaty. Do tohoto prostoru vstupuje také Jan Ryant Dřízal se Suite Mortale, v níž se pokusil vytvořit „brilantní taneční suitu, pohrávající si s prvky světské zábavy i mystické hrůzy z konečnosti bytí“. Téma zpracovává jako groteskní i tragické podobenství o lidské smrtelnosti, jež staví všechny na roveň – císaře, papeže, vojáka, žebráka i dítě. Čtyři taneční části – tarantela, tango, valčík a galop – propojuje leitmotiv Memento mori, který ústí do závěrečné katarze.
Na jaře roku 1945, v posledních týdnech války, komponoval osmdesátiletý Richard Strauss v Garmisch-Partenkirchenu dílo, které se stalo jeho hudební závětí. Impulzem byly zprávy o zničení Mnichova, včetně tamní opery, s níž měl spjaté dětství i celou kariéru. V Metamorfózách pro 23 sólových smyčcových nástrojů nevytváří requiem ani heroickou symfonii, ale polyfonní proud proměn, v němž se drobný motiv neustále přetváří, tříští a znovu spojuje. Základní tematické jádro vychází ze smutečního pochodu Beethovenovy Eroicy, který se v proměnách ozývá už od prvních taktů a v závěru zaznívá doslova – se skladatelovým přípisem v partituře: „In memoriam!“. Strauss zde odkazuje k Beethovenovi i k ideálu humanistické Evropy, který nyní považoval za ztracený. Metamorfózy představují tiché svědectví o zániku hodnot, jež hudba dokáže připomenout – bez patosu, v řeči zármutku, ale i naděje.