Český spolek pro komorní hudbu • Zemlinského kvarteto

„Takhle to tehdy, před několika lety, bylo. Byl jsem úplně sám a měl jsem poruchu v saharské poušti. Musel jsem nouzově přistát, něco se mi porouchalo v motoru. Na palubě jsem neměl ani mechanika, ani žádné cestující. Takže jsem se musel s obtížnou opravou vypořádat sám. Měl jsem s sebou dost pitné vody sotva na osm dní. Byla to otázka života a smrti! Cítil jsem se mnohem osamělejší než trosečník na voru uprostřed oceánu. První večer jsem vyčerpáním usnul na písku, protože jsem se potřeboval vzpamatovat ze šoku. Koneckonců jsem byl tisíc mil od jakékoli obydlené oblasti a byl jsem úplně sám... úplně sám... a unavený... unavený…“ Tak začíná Malý princ. Kdo by ho neznal? Okouzlující pohádkový příběh Antoina de Saint-Exupéryho byl přeložen do mnoha jazyků a je známý po celém světě, milován generacemi čtenářů. Německý skladatel Peter Wittrich sugestivně zachytil jeho postavy a pohádkové scény, humanistické, emocionální a duchovní poselství prostřednictvím hudby.

Peter Wittrich (*1959) pochází z Freisingu v severním Bavorsku. Kompozici vystudoval na Mnichovské hudební akademii u Dietera Ackera. Již během studií začal získávat za své skladby ocenění, včetně první ceny na Mezinárodním varhanním festivalu v Erdingu v roce 1985 za varhanní skladbu Fantasia. Následovala řada dalších, například první cena za skladbu Pijácká píseň 16. století na mezinárodním sborovém festivalu Franze Schuberta ve Vídni (1997), dále první cena Nadace Franze Josefa Reinla ve Vídni za Segnali capricciosi pro trubku a orchestr (1998) a první cena v roce 1999 na mezinárodní soutěži evropské církevní hudby ve Schwäbisch Gmündu za Hymnal Motet pro sbor a varhany. 

Od roku 1989 působil Peter Wittrich jako docent hudební teorie na Vysoké škole hudby a dramatu v Mnichově; od roku 2004 je profesorem hudební teorie a klavírních studií pro učitele na téže škole. Jeho kompoziční práce se zaměřuje především na sborová díla, duchovní hudbu, varhanní a instrumentální skladby. Kromě toho se intenzivně věnuje komponování pro děti a mládež. Se svým souborem Solisti Deo Gloria a souborem Peter Wittrich-x-tett skladatel pravidelně koncertně uvádí pestrou paletu svých aranžmá starých písní, chorálů či motet, kombinovaných s moderními jazzovými prvky (Organ Blues, Missa in Blue). V nich jsou tradiční melodie zasazovány do pevně strukturovaných hudebních tvarů, někdy jemně prodchnutých nádechem ironie (Vánoční sonáta). Ve Wittrichově hudbě současné prvky splývají s archaickými tradičními základy, což jí umožňuje cílit až k samým kořenům lidských emocí. 

Fascinace dílem spisovatele Antoina de Sain-Exupéryho se vine Wittrichovou tvorbou jako červená nit. V roce 2018 mu vyšel v nakladatelství Schott cyklus dětských poetických klavírních miniatur Malý princ, následovaný bohatší verzí pro klavírní duo (2020). Spolupráce s fenomenálním Simonem Rubinem, vítězem Mezinárodní perkusionistické soutěže ARD Mnichov 2014, vedla ke vzniku skladby Desert Dreams (2021), rovněž inspirované dílem Exupéryho. 22. července 2022 měly v Heidelbergu světovou premiéru části kompozice Malý princ s Rubinem jako vypravěčem a sólistou v jedné osobě. Propojováním hudebních čísel pomocí volných či prokomponovaných recitativů skladba postupně nabyla pětaosmdesátiminutové celovečerní podoby. Její rozměr vedl autora k rozdělení funkcí sólisty a vypravěče (hlasu). Skladba nese název Malý princ (spolu s pilotem v písečných dunách, s tajemnými planetami a podivnými dospělými). Concerto poetico pro bicí sólo, vypravěče (hlas) a instrumentální soubor na motivy stejnojmenné knihy Antoina de Saint-Exupéryho. Kromě početné bicí sestavy má dílo následující instrumentální obsazení: flétna s alterací pikoly, klarinet s basklarinetem, trubka, trombon, tuba, klavír a smyčcové kvarteto. Definitivní verze Malého prince má světovou premiéru právě dnes, 19. ledna 2026 v Praze na koncertě Českého spolku pro komorní hudbu.

Antoine de Saint-Exupéry (1900‒1944) se narodil v Lyonu v rodině se šlechtickými kořeny. Šťastné dětství trávil na zámcích svých rodičů a pratety, v roce 1917 maturoval na lyceu ve švýcarském Fribourgu. Studium architektury na pařížské École nationale supérieure des beaux-arts nedokončil. V Paříži se seznámil se spisovatelskou komunitou, rád diskutoval v barech a kavárnách, psal vlastní brilantní básně a eseje. V roce 1921 nastoupil základní vojenskou službu u letectva; vyučil se nejprve leteckým mechanikem a poté absolvoval pilotní výcvik. V roce 1923 byl při nehodě těžce zraněn a z armády ze zdravotních důvodů propuštěn. Pracoval pak jako poštovní pilot na lince Toulouse-Dakar. Na podzim roku 1927 byl jmenován velitelem poštovní stanice Juba na západním pobřeží Afriky, kde si zamiloval tamní pouštní krajinu. Své zkušenosti z dálkové letecké služby zúročil v románech Kurýr na jih a Noční let, jež mu přinesly celosvětové uznání. Již jako celebrita se Exupéry pokusil o dálkový přelet New York – Ohňová země, který však skončil havárií v Guatemale. Během rekonvalescence pracoval na románu Země lidí, který mu přinesl velkou literární cenu Francouzské akademie, a nakonec i stužku Řádu čestné legie.

Začátkem 2. světové války nastoupil Exupéry v hodnosti kapitána do letectva jako bojový pilot. Po porážce Francie a demobilizaci odcestoval do USA. Když spojenci začali v roce 1943 osvobozovat Francouzskou Západní Afriku, spisovatel se přes svůj pokročilý věk znovu přihlásil do letectva Svobodných Francouzů. V létě 1944 vzlétal s fotoprůzkumnou verzí americké stíhačky Lockheed P-38 Lightning z korsické základny Bastia-Borgo nad dosud okupovanou jižní Francii a Středozemní moře. 31. července 1944 se nevrátil z průzkumného letu a byl prohlášen za nezvěstného. Zmizel, tak jako jeho Malý princ. Teprve v roce 2000 byly prostřílené trosky Exupéryho lightningu nalezeny na mořském dně poblíž francouzského přístavu Marseille. Dnes už víme, že ho sestřelil nad mořem německý messerschmitt pilotovaný Horstem Rippertem, který v rozhovoru v roce 2010 řekl: „Byla válka a střílel jsem na nepřátelské letadlo. Kdybych věděl, že v tom letadle sedí pan Exupéry, jehož jsem ctil a obdivoval jako velkého pilota a spisovatele, nikdy bych nestiskl spoušť.“ 

Inspirací pro fascinující pohádkový příběh Malého prince se stal spisovatelův vlastní zážitek. Antoine de Saint-Exupéry míval často dluhy; aby je vyrovnal, rozhodl se přijmout výzvu k překonání rekordního časového limitu 87 hodin pro dálkový přelet Paříž-Saigon, za což byla vypsána odměna 150 000 franků. S mechanikem André Prévostem startovali 29. prosince 1936 ráno z letiště Le Bourget. Exupéryho soukromý letoun Caudron-Renault byl napěchován kanystry s palivem, na jídlo a pití moc místa nezbylo. Po mezipřistání v Tunisu zamířili do libyjského Benghází a odtud do egyptské Káhiry. Dostali se však do mohutné oblačnosti a ztratili v ní orientaci. Exupéry se ji snažil podletět a při nulové viditelnosti narazil do země v pusté krajině vádí Natrun, ačkoliv vadný výškoměr ukazoval výšku 400 metrů. Letadlo se rozbilo, utrhlo se křídlo, ale oba, Exupéry i Prévost, přežili. Bez jídla, s jedinou termoskou kávy bloudili čtyři dny a noci pouští; ušli desítky kilometrů, než je zachránil náhodně projíždějící beduín. Právě v jedné z těch beznadějných nocí, kdy blouznil v horečkách uprostřed samoty pouště, se zjevil Exupérymu malý blonďatý chlapec odkudsi z vesmíru, který přiletěl ze své planetky, protože si nebyl jistý láskou své květiny. „Prosím pěkně, nakresli mi beránka…“ zazněl poprvé jeho hlásek. Když se Malý princ ocitne na Zemi, přemýšlí před opuštěným ztraceným pilotem nad podivnými způsoby země lidí. Vypráví pilotovi o cestování po dalekých planetách s různými podivnými obyvateli a prožívá různé metaforické příběhy. Především se však chce vrátit domů, ke své růži, květině, za niž cítí také odpovědnost. Nakonec se odhodlaně vydává na cestu, zatímco jeho tělo na Zemi umírá… „Budu vypadat jako mrtvý, ale nebude to pravda. Budu jako stará opuštěná skořápka. Staré skořápky přece nejsou nic smutného. Ve skutečnosti se budu někde daleko dívat vzhůru na hvězdy. Všechny budou mít své studny a všechny mi budou dávat pít…“ Exupéryho filozofická pohádka, mnohem více určená spíš dospělým než dětem, k nám dodnes promlouvá řadou hluboce lidských poselství: „Správně vidíme jedině srdcem, to nejdůležitější je očím neviditelné.“ „Miluje jen ten, kdo oplátkou nic nečeká.“ „Člověk je sám i mezi lidmi. Lidé nemají už čas, aby něco tvořili a poznávali. Kupují si v krámě věci úplně hotové. A poněvadž přátelé na prodej nejsou, nemají přátel…“ „Skutečná láska se nikdy nevyčerpá. Čím víc dáváš, tím víc ti zbývá.“

Po vítězství v soutěži ARD v roce 2014 a získání ceny Crédit Suisse Young Artist Award v roce 2016 si Simone Rubino získává nadšené publikum jako sólista (mj. s Vídeňskými filharmoniky či Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu) pod vedením dirigentů, jako jsou Zubin Mehta, Manfred Honeck a Tan Dun, i ve spolupráci s mimořádnými umělci, mj. se sestrami Labèqueovými nebo Beatricí Ranou. Jako pravidelný host festivalů (Lucernský festival, Šlesvicko-holštýnský hudební festival a La Folle Journée), Rubino přenesl bicí nástroje z periferie do centra klasické, současné, a dokonce i barokní scény.

Pro jeho tvůrčí proces je stěžejní myšlenka budování mostu – mezi generacemi, styly, myšlenkami. Stačí letmý pohled na jeho diskografii, abychom pochopili, že základem jeho rozmanitých a odvážných experimentů od Bacha přes Piazzollu až po Johna Cage, je proces stavění do protikladu (starého a nového, sakrálního a profánního, „populárního“ a „rafinovaného“). Zajímá ho zejména setkávání a střety mezi generacemi – konkrétně hodnoty a výzvy, které představuje dialog mezi starým a moderním, otci a syny, klasikou a současností. I touto cestou tak dostává do koncertních sálů současnou generaci.

Experimentování v tomto směru měl možnost rozvinout díky stipendiu od organizace Borletti-Buitoni Trust, díky němuž vzniklo také několik objednávek na zkomponování nových děl. První z nich je opera Il Ritmo della Terra („Rytmus Země“, 2020), vytvořená společně s Lambertem Curtonim během prvního lockdownu pandemie covidu-19, v níž se Simone Rubino prostřednictvím slov básnířky Mariangeli Gualtieri stává mluvčím „minulého“ lidstva, které zpoza oken, v izolaci, znovu objevuje přírodu (a sebe sama), a vytváří tak základy budoucího lidstva. Poté přišel Little Prince, interdisciplinární projekt na motivy Malého prince Saint-Exupéryho, který stejně jako Il Ritmo della Terra od interpreta vyžaduje, aby kromě bicích nástrojů použil na scéně i svůj vlastní hlas. 

Rodák z Turína vystudoval tamní Konzervatoř Giuseppe Verdiho u Riccarda Balbinuttiho, načež se přestěhoval do Mnichova, kde se jeho učitelem stal Peter Sadlo. Od roku 2019 působí na katedře bicích nástrojů na Haute École de Musique de Lausanne a také jako hostující profesor na Universität der Künste v Berlíně.

Německá mezzosopranistka Franziska Rabl objevila lásku k hudbě v raném věku. V různých orchestrech a komorních souborech hrála doma i v zahraničí na housle, violu a lesní roh, zatímco studovala zpěv u Pamely Coburn, Marilyn Schmiege, Kurta Widmera a Dietricha Schneidera.

Laureátka Mezinárodní letní akademie Mozarteum a soutěže Jana Kiepury svou pěveckou kariéru započala v Mezinárodním operním studiu při curyšské opeře. Poté byla angažována do Theater Dortmund, kde v letech 2005–2008 působila jako sólistka a zpívala významné role svého oboru, jako jsou Jeníček, Dorabella (Cosi fan tutte), Muse/Nicklausse (Hoffmannovy povídky), Carmen a Charlotte (Werther); setkala se zde také poprvé s Wagnerovým Prstenem Nibelungovým (Floshilde, Fricka a Siegrune). Kromě německých divadel, jako jsou mannheimské a výmarské Národní divadlo, Landestheater Niederbayern či Lipská opera, účinkovala i v zahraničí (Montellier, Lyon, Landestheater Linz). Po ukončení angažmá v Dortmundu se na několik let vrátila do rodného Mnichova, kde působila jako sólistka ve Staatstheater am Gärtnerplatz. Zde zpívala mimo jiné Orlovského (Netopýr) a Isabellu (Italka v Alžíru), Clarice (Láska ke třem pomerančům), Meg Page (Falstaff) a pracovala na rolích jako Brangäne (Tristan a Isolda) či Elvíra (Don Giovanni). Zároveň rozšířila svou paletu o, dle jejím slov, jednu z nejkrásnějších rolí belcanta, Belliniho Romea (Montekové a Kapuleti). 

Kromě operních angažmá se věnuje také koncertnímu repertoáru, který provádí například se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu, Staatskapelle Halle či Bádensko-württemberskou filharmonií. S oblibou provádí velká díla duchovní hudby, Händelova Mesiáše, Bachovo Vánočním oratoriem a pašije či Mozartovo Requiem. Zcela jiné odnoži církevní hudby se pak věnuje s gospelovým souborem Modulamina. Rozsáhlý repertoár mezzosopranistky doplňují pravidelné recitály od Dowlanda po Colea Portera.

Zemlinského kvarteto, založené v roce 1994 ještě jako studentský soubor, se brzy stalo uznávaným následovníkem bohaté tradice české kvartetní školy. Zvítězilo na mezinárodní soutěži smyčcových kvartet v Bordeaux (2010), je laureátem Pražského jara a mezinárodních soutěží smyčcových kvartet v kanadském Banffu a v Londýně, kde zároveň získalo Cenu publika. Zvítězilo i na dalších kvartetních soutěžích (Beethovenův Hradec, New Talent Bratislava, soutěž Nadace B. Martinů Praha). V roce 2005 byla souboru udělena Cena Českého spolku pro komorní hudbu a v roce 2009 cena Nadace Alexandra Zemlinského ve Vídni. V sezoně 2016/17 bylo Zemlinského kvarteto rezidenčním souborem Českého spolku pro komorní hudbu. 

Kvarteto vystoupilo v rámci svých turné již na čtyřech kontinentech, a to na světově významných pódiích, jako jsou např. Wigmore Hall v Londýně, Cité de la Musique v Paříži, Library of Congress ve Washingtonu nebo Seoul Arts Center v Jižní Koreji. Jeho repertoár zahrnuje více než 350 děl předních českých i světových skladatelů včetně nových kompozic současných autorů. Po úspěchu prvních dvou CD s českou hudbou podepsalo Zemlinského kvarteto exkluzivní nahrávací kontrakt s francouzskou firmou Praga Digitals, pro niž natočilo celkem devatenáct titulů, mj. kompletní smyčcové kvartety A. Dvořáka nebo kompletní dílo pro smyčcové kvarteto A. Zemlinského. Sada čtyř CD s Dvořákovou ranou kvartetní tvorbou získala prestižní francouzské ocenění Diapason d‘Or. Soubor vytvořil také množství nahrávek pro Český rozhlas (mj. kompletní kvartetní dílo F. X. Richtera). 

Během studií na pražské konzervatoři a na AMU v Praze kvarteto vedli členové renomovaných českých komorních těles (Kvarteta hl. m. Prahy, Talichova, Kocianova a Pražákova kvarteta), později soubor studoval u legendárního pedagoga a primária LaSalle Quartet Waltera Levina. V letech 2006–11 působili členové Zemlinského kvarteta jako asistenti na Musikakademie Basel (Švýcarsko), pedagogicky i organizačně se podíleli na Mezinárodní hudební akademii v Plzni (2005–2010) a v rámci svých turné vedou mistrovské kurzy pro studenty všech věkových kategorií. František Souček a Petr Holman jsou též profesory Pražské konzervatoře. 

Zemlinského kvarteto nese jméno rakouského skladatele, dirigenta a pedagoga Alexandera Zemlinského (1871–1942), jehož významný přínos české, německé a židovské kultuře během jeho šestnáctiletého pobytu v Praze byl po dlouhá desetiletí podceňován. Jeho čtyři smyčcové kvartety (druhý z nich je věnován jeho studentovi a pozdějšímu švagrovi Arnoldu Schönbergovi) patří samozřejmě do základního repertoáru souboru. Od roku 2005 kvarteto úzce spolupracuje s Nadací A. Zemlinského ve Vídni.

Kolínský rodák Jiří Skuhra vystudoval hru na flétnu na Pražské konzervatoři a následně ve studiu pokračoval na Akademii múzických umění v Praze ve třídě Radomíra Pivody. Již během studií na sebe upozornil jako laureát mezinárodní rozhlasové soutěže pro mladé hudebníky Concertino Praga. Od roku 1993 je členem jednoho z nejstarších komorních souborů na světě, Českého noneta, s nímž spojil svoji profesní dráhu ‒ koncertoval téměř ve všech evropských zemích, často na významných mezinárodních festivalech, absolvoval řadu turné v zámoří a natočil několik CD. Komorní hře se věnoval i ve Triu Sírius a Pražské dechové harmonii. Působí také jako orchestrální hráč. Čtyři sezony hrál v orchestru Státní opery Praha a od roku 1999 působí v Symfonickém orchestru hl. m. Prahy FOK, v současnosti jako zástupce vedoucího skupiny fléten. Aktivně se také věnuje nahrávání filmové hudby. Jiří Skuhra je uznáván pro svou technickou preciznost a vytříbený tón, což potvrzuje i jeho status oficiálního umělce značky Miyazawa Flutes, na jejíž 14karátový zlatý model hraje.

Jan Mach vystudoval konzervatoř v Brně u Lubomíra Bartoně a dále se vzdělával u Vlastimila Mareše a Jiřího Hlaváče na Akademii múzických umění v Praze, kde je dnes pedagogem. Absolvoval mistrovské kurzy v Telči, Semmeringu a Aix en Provence a studijní stáž v Karlsruhe u Otto Kronthalera a Wolfganga Meyera. Probojoval se do finále soutěže Jeunesses Musicales Romania a úspěšně se zúčastnil soutěže ARD v Mnichově v roce 2003. Působil v orchestru divadla F. X. Šaldy v Liberci, krátce v orchestru Státní opery Praha a deset let v Symfonickém orchestru hl. m. Prahy FOK. Od roku 2018 je členem a následně i vedoucím skupiny klarinetů České filharmonie. Jako sólista spolupracuje s Mnichovským komorním orchestrem či polským INTER>Camerata. S Pražákovým kvartetem premiéroval a nahrál klarinetový kvintet Jindřicha Felda. Pravidelně vystupuje se Zemlinského kvartetem, s nímž nahrál díla F. V. Kramáře. V roce 2003 založil s hobojistou Janem Součkem a fagotistou Václavem Vonáškem Trio Arundo, s nímž získal cenu Českého spolku pro komorní hudbu. Hraje na basklarinet v klarinetovém kvartetu Five Star Quartet složeném z pedagogů HAMU. 

Stanislav Masaryk hraje na trubku od devíti let. Po studiu na konzervatoři v Bratislavě u Michala Janoša pokračoval na VŠMU u Rastislava Suchana. Zvítězil v Soutěži studentů slovenských konzervatoří (Košice, 2012) a na mezinárodní soutěži Žestě Brno získal v roce 2017 první cenu a titul absolutního vítěze v konkurenci více než šedesáti trumpetistů ze zemí Visegrádské čtyřky. Od roku 2009 účinkuje v hot-jazzovém orchestru Bratislava Hot Serenaders, v letech 2012‒2015 hrál v Symfonickém orchestru Slovenského rozhlasu a v letech 2017‒2018 působil jako první trumpetista v orchestru Opery Národního divadla v Praze a byl také prvním trumpetistou orchestru opery Slovenského národního divadla. Od roku 2020 je prvním trumpetistou České filharmonie. Jako orchestrální hráč příležitostně spolupracuje též se Slovenskou filharmonií a jako sólista vystoupil například s orchestrem Slovenské filharmonie, Symfonickým orchestrem Slovenského rozhlasu, Slovenským komorním orchestrem Bohdana Warchala, Státní filharmonií Košice či Cappellou Istropolitanou. 

Lukáš Moťka vystudoval Konzervatoř Pavla Josefa Vejvanovského v Kroměříži u Rudolfa Berana, Janáčkovu akademii múzických umění v Brně u Jaroslava Kummera (bakalář) a Akademii múzických umění v Praze u Jiřího Sušického (magistr). Studia zakončil na Konservatorium Privatuniversität Wien ve třídě Gabriela Madase. Zvítězil v soutěži konzervatoří České republiky a na Mezinárodní soutěži žesťových nástrojů Brno, je také laureátem mezinárodní soutěže Pražského jara. Dvě sezony byl členem orchestru Moravského divadla v Olomouci a čtyři sezony působil jako sólotrombonista Národního divadla v Brně. V současnosti je sólotrombonistou České filharmonie. Vyučuje na HAMU v Praze a je lektorem interpretačních kurzů doma i v zahraničí. Jako sólista vystoupil například s Českou filharmonií, Filharmonií Brno, Pražským komorním orchestrem a Vogtland Philharmonie Greiz/Reichenbach. Věnuje se i komorní a jazzové hudbě a premiéroval několik skladeb soudobých českých autorů, například Juraje Filase, Ladislava Kubíka či Pavla Slezáka.

Karel Malimánek pochází z rodiny lidových muzikantů a právě tatínek sehrál klíčovou roli při výběru nástroje. Hru na tubu studoval na Pražské konzervatoři u Václava Hozy, pod jehož vedením poté absolvoval i Akademii múzických umění v Praze. Na tu nastoupil až v sedmatřiceti letech, protože předtím možnost studovat tubu na vysoké škole chyběla. V té době už ovšem několik let hrál v České filharmonii (od roku 1993), kam zamířil po získání zkušeností ve Filmovém symfonickém orchestru pod taktovkou Františka Belfína, v Opeře Národního divadla a Symfonickém orchestru Českého rozhlasu. Kromě orchestrálního hraní spolupracuje Karel Malimánek rád i s komorními soubory a jazzovými formacemi, například Filharmonickým jazzbandem nebo Big bandem Václava Kozla. V této souvislosti vzpomíná především na vystoupení s Wyntonem Marsalisem. V současné době také vyučuje na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění a spoluorganizuje tubové mistrovské kurzy, které se konají v Kališti, rodišti Gustava Mahlera.

Stanislav Gallin vystudoval hudební gymnázium v Petrohradě. V letech 2001‒2007 studoval u Petera Toperczera na Akademii múzických umění v Praze. V roce 2004 absolvoval studijní pobyt v salcburském Mozarteu u Petera Langa a v roce 2012 dokončil doktorandské studium na VŠMU v Bratislavě u Eleny Händler. Zúčastnil se také četných mistrovských kurzů (Lazar Berman, Eugen Indjic, Pierre Jasmin ad.) Od roku 2009 pedagogicky působí na pražské Akademii múzických umění. Stanislav Gallin je zakládajícím členem Orbis Tria, které se stalo laureátem čtyř mezinárodních soutěží, včetně jedné z těch nejprestižnějších ‒ International Chamber Music Competition v německém Hamburku. Jako sólista se představil například s orchestrem Petrohradské filharmonie, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Prague Philharmonia či Bruno Walter Symphony Orchestra, pod taktovkou Alexeje Anikanova, Tomáše Braunera, Jakuba Hrůši ad. Je také vyhledávaným komorním i studiovým hráčem. Vystoupil na koncertech nejen v Rusku a v České republice, ale i v dalších evropských zemích, USA, Asii a Africe.