Český spolek pro komorní hudbu • Bell, Isserlis, Kissin

Díky čtyřicetileté kariéře sólisty, komorního hráče, studiového muzikanta, dirigenta, ředitele orchestru a držitele ceny Grammy je Joshua Bell jedním z nejvýraznějších houslistů své doby. Jako sólista vystoupil na šesti kontinentech se všemi významnými světovými orchestry a na stejné úrovni se pohybuje i jako komorní hráč. V roce 2011 se stal hudebním ředitelem Akademie svatého Martina v polích jako přímý následník sira Nevilla Marrinera, který tento orchestr v roce 1958 založil. Bell je zároveň zakladatelem a ředitelem Chamber Orchestra of America (COA), jehož cílem je podpořit další generaci umělců.

Jako exkluzivní umělec společnosti Sony Classical natočil již více než 40 alb, za něž získal ceny Grammy, Mercury, Gramophone, Diapason dʼOr a Opus Klassik. K jeho nejnovějším albům patří Thomas De Hartmann Rediscovered, které obsahuje premiérovou nahrávku Houslového koncertu ukrajinského skladatele Thomase De Hartmanna, a také album Mendelssohnových klavírních trií, které Bell nahrál se svými dlouholetými přáteli Jeremym Denkem a Stevenem Isserlisem. S oběma hráči Bell absolvoval v listopadu roku 2024 také sérii koncertů v londýnské Wigmore Hall, na kterých zazněla komorní hudba Gabriela Faurého. Bell si v poslední době objednal a premiéroval nová díla od Johna Corigliana, Edgara Meyera, Behzada Ranjbarana a Nicholase Mawa – za něj získal cenu Grammy. 

V sezoně 2025/2026 čekají Bella koncerty ve Velké Británii, Severní Americe a Kanadě na londýnském festivalu BBC Proms a s Newyorskou filharmonií. Jako hlavní hostující dirigent bude působit u Toronto Symphony Orchestra, absolvuje turné po USA a Evropě s Akademií svatého Martina v polích a poprvé vystoupí jako hlavní hostující dirigent New Jersey Symphony.

Joshua Bell, zapálený zastánce dostupnosti hudebního vzdělávání, získal v roce 2022 Paezovu medaili za umění od Venezuelské americké nadace pro umění a v roce 2019 Cenu hudebního festivalu Glashütte Original, udělovanou ve spolupráci s Drážďanským hudebním festivalem. Aktivně se angažuje v programech Education Through Music a Turnaround Arts a spolupracuje s Trala, technologicky vyspělou aplikací pro výuku hry na housle. Společně s přední společností zabývající se samplováním virtuálních nástrojů Embertone vyvinul virtuální housle Joshua Bell, které jsou obecně považovány za nejlepší virtuální nástroj svého druhu.

Rodák z Bloomingtonu v Indianě hraje na housle Hubermana Stradivariho z roku 1713 a používá smyčec z konce 18. století, který vyrobil François Tourte.

„Violoncellista, spisovatel, hudební objevovatel a obecně nadšenec.“ Tak se popisuje na svých webových stránkách světoznámý hudebník, držitel Řádu britského impéria, Schumannovy ceny města Zwickau či Wigmore Medal, Steven Isserlis. V kulturním světě však plní rolí ještě více.

Kromě sólového vystupování s prestižními moderními orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Londýnský filharmonický orchestr či orchestr curyšské Tonhalle, rád vystupuje i se soubory specializujícími se na historicky poučenou interpretaci (v těchto případech někdy diriguje od violoncella), popř. vystupuje na recitálech s cembalem. Na druhé straně je velkým podporovatelem nově vznikající hudby a premiéroval již řadu soudobých titulů, mezi nimiž jsou například The Protecting Veil sira Johna Tavernera nebo Lieux retrouvés Thomase Adèse. Bohatá je i jeho diskografie, která zahrnuje kompletní suity pro violoncello J. S. Bacha (cena Gramophone), přes Beethovenovo kompletní dílo pro violoncello a klavír až po pozdní dílo Johna Tavernera (cena BBC Magazine). 

Steven Isserlis je také dlouholetým uměleckým ředitelem International Musicians Seminar at Prussia Cove v Cornwallu a vytvořil množství koncertních řad například pro londýnskou Wigmore Hall, newyorskou 92nd Street Y či Salcburský festival. I v nich již poodkryl svou vášeň mj. k české hudbě, která je podle něj tak „jedinečně, neodolatelně přitažlivá“. 

Kromě dospělého publika hraje rád také dětem a na dětské publikum míří i jeho literární ambice. Jeho knihy Why Beethoven Threw the Stew (v doslovném překladu „Proč Beethoven hodil dušeným masem“) a Why Handel Waggled his Wig („Proč Händel mával parukou“) jsou nesmírně populární a byly již přeloženy do několika jazyků (na český překlad zatím čekáme). 

V jiném literárním textu poodhalil svou rodinnou historii: „Rodina potřebovala někde bydlet, a tak se vydala hledat byt,“ vypráví jeho vnuk. „Jeden z bytů, který navštívili, patřil 102leté domovnici, která je vlídně provedla, ale když se dědeček přiznal, že je hudebník, začala být protivná. ‚Nesnáším muzikanty,‘ zavrčela. ‚Když jsem byla malá, měla moje teta podnájemníka, který byl muzikant. Byl to špinavý dědek, který plival po podlaze.‘ ‚Kdo to byl?‘ zeptal se dědeček překvapeně. ‚Beethoven!‘ zasyčela stařena.“

Díky své muzikalitě, poetické hloubce uměleckého přednesu a mimořádné virtuozitě se stal Jevgenij Kissin pro posluchače i hudební kritiku jedním z předních klavíristů své generace. Spolupracoval s mnoha velkými světovými dirigenty, včetně Claudia Abbada, Vladimira Ashkenazyho, Daniela Barenboima, Jamese Levina, Lorina Maazela nebo Seijiho Ozawy, stejně jako se všemi velkými orchestry světa.

Kissin se narodil v ruské židovské rodině v Moskvě a hrát a improvizovat na klavír začal ve věku dvou let. Jako šestiletý začal studovat u Anny Pavlovny Kantorové v moskevské hudební škole pro nadané děti, pojmenované po zakladatelkách, sestrách Gněsinových. V deseti letech vystoupil poprvé s orchestrem a o rok později na samostatném recitálu. Jako dvanáctiletý získal mezinárodní věhlas díky LP se záznamem jeho vystoupení s Moskevskou státní filharmonií. Po ohromném úspěchu této nahrávky vyšlo během dvou let pět dalších Kissinových živých vystoupení. Ve svých 14 letech, v roce 1985, vystoupil Jevgenij Kissin poprvé v zahraničí a velmi brzy poté ještě mnohokrát. V prosinci 1988 se přenášel do celého světa novoroční koncert Berlínských filharmoniků s Kissinem pod taktovkou Herberta von Karajana.

Jevgenij Kissin získal během dosavadní kariéry mnoho prestižních hudebních ocenění. V roce 1992 byl například speciálním hostem slavnostního udílení cen Grammy, které se přenášelo do celého světa. O dva roky později obdržel titul Nejmladší instrumentalista roku časopisu Musical America a v roce 1997 se stal nejmladším klavíristou, který měl recitál na BBC Proms. Získal čestný doktorát hudby na Manhattan School of Music; Šostakovičovu cenu, jedno z nejvyšších ruských hudebních vyznamenání, čestné členství v Royal Academy of Music v Londýně a naposledy čestný doktorát na univerzitě v Hongkongu, v Jeruzalémě a Beer Ševě.

Kromě ruského má také britské a izraelské občanství. Od roku 2017 žije v Praze. Patří k hlasitým kritikům ruské vojenské invaze na Ukrajinu.