1 / 6
Český spolek pro komorní hudbu • Bell, Isserlis, Kissin
Zahajovací koncert první spolkové řady nastaví laťku vysoko. Není obvyklé, aby se v klavírním triu sešly takové osobnosti, jako je tomu v případě Joshuy Bella, Stevena Isserlise a Jevgenije Kissina. Trojice virtuosů přiveze Šostakoviče a „velké“ Čajkovského trio. S ruskou tradicí je spojen i Lotyš Solomon Rosowsky, studoval u Rimského-Korsakova.
Program
Solomon Rosowsky
Fantastický tanec, op. 6 (9')
Dmitrij Šostakovič
Klavírní trio č. 2 e moll, op. 67 (30')
— Přestávka —
Petr Iljič Čajkovskij
Klavírní trio a moll, op. 50 (51')
Účinkující
Joshua Bell housle
Steven Isserlis violoncello
Jevgenij Kissin klavír

Zákaznický servis České filharmonie
Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz
Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.
Účinkující
Joshua Bell housle

Díky čtyřicetileté kariéře sólisty, komorního hráče, studiového muzikanta, dirigenta, ředitele orchestru a držitele ceny Grammy je Joshua Bell jedním z nejvýraznějších houslistů své doby. Jako sólista vystoupil na šesti kontinentech se všemi významnými světovými orchestry a na stejné úrovni se pohybuje i jako komorní hráč. V roce 2011 se stal hudebním ředitelem Akademie svatého Martina v polích jako přímý následník sira Nevilla Marrinera, který tento orchestr v roce 1958 založil. Bell je zároveň zakladatelem a ředitelem Chamber Orchestra of America (COA), jehož cílem je podpořit další generaci umělců.
Jako exkluzivní umělec společnosti Sony Classical natočil již více než 40 alb, za něž získal ceny Grammy, Mercury, Gramophone, Diapason dʼOr a Opus Klassik. K jeho nejnovějším albům patří Thomas De Hartmann Rediscovered, které obsahuje premiérovou nahrávku Houslového koncertu ukrajinského skladatele Thomase De Hartmanna, a také album Mendelssohnových klavírních trií, které Bell nahrál se svými dlouholetými přáteli Jeremym Denkem a Stevenem Isserlisem. S oběma hráči Bell absolvoval v listopadu roku 2024 také sérii koncertů v londýnské Wigmore Hall, na kterých zazněla komorní hudba Gabriela Faurého. Bell si v poslední době objednal a premiéroval nová díla od Johna Corigliana, Edgara Meyera, Behzada Ranjbarana a Nicholase Mawa – za něj získal cenu Grammy.
V sezoně 2025/2026 čekají Bella koncerty ve Velké Británii, Severní Americe a Kanadě na londýnském festivalu BBC Proms a s Newyorskou filharmonií. Jako hlavní hostující dirigent bude působit u Toronto Symphony Orchestra, absolvuje turné po USA a Evropě s Akademií svatého Martina v polích a poprvé vystoupí jako hlavní hostující dirigent New Jersey Symphony.
Joshua Bell, zapálený zastánce dostupnosti hudebního vzdělávání, získal v roce 2022 Paezovu medaili za umění od Venezuelské americké nadace pro umění a v roce 2019 Cenu hudebního festivalu Glashütte Original, udělovanou ve spolupráci s Drážďanským hudebním festivalem. Aktivně se angažuje v programech Education Through Music a Turnaround Arts a spolupracuje s Trala, technologicky vyspělou aplikací pro výuku hry na housle. Společně s přední společností zabývající se samplováním virtuálních nástrojů Embertone vyvinul virtuální housle Joshua Bell, které jsou obecně považovány za nejlepší virtuální nástroj svého druhu.
Rodák z Bloomingtonu v Indianě hraje na housle Hubermana Stradivariho z roku 1713 a používá smyčec z konce 18. století, který vyrobil François Tourte.
Steven Isserlis violoncello
„Violoncellista, spisovatel, hudební objevovatel a obecně nadšenec.“ Tak se popisuje na svých webových stránkách světoznámý hudebník, držitel Řádu britského impéria, Schumannovy ceny města Zwickau či Wigmore Medal, Steven Isserlis. V kulturním světě však plní rolí ještě více.
Kromě sólového vystupování s prestižními moderními orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Londýnský filharmonický orchestr či orchestr curyšské Tonhalle, rád vystupuje i se soubory specializujícími se na historicky poučenou interpretaci (v těchto případech někdy diriguje od violoncella), popř. vystupuje na recitálech s cembalem. Na druhé straně je velkým podporovatelem nově vznikající hudby a premiéroval již řadu soudobých titulů, mezi nimiž jsou například The Protecting Veil sira Johna Tavernera nebo Lieux retrouvés Thomase Adèse. Bohatá je i jeho diskografie, která zahrnuje kompletní suity pro violoncello J. S. Bacha (cena Gramophone), přes Beethovenovo kompletní dílo pro violoncello a klavír až po pozdní dílo Johna Tavernera (cena BBC Magazine).
Steven Isserlis je také dlouholetým uměleckým ředitelem International Musicians Seminar at Prussia Cove v Cornwallu a vytvořil množství koncertních řad například pro londýnskou Wigmore Hall, newyorskou 92nd Street Y či Salcburský festival. I v nich již poodkryl svou vášeň mj. k české hudbě, která je podle něj tak „jedinečně, neodolatelně přitažlivá“.
Kromě dospělého publika hraje rád také dětem a na dětské publikum míří i jeho literární ambice. Jeho knihy Why Beethoven Threw the Stew (v doslovném překladu „Proč Beethoven hodil dušeným masem“) a Why Handel Waggled his Wig („Proč Händel mával parukou“) jsou nesmírně populární a byly již přeloženy do několika jazyků (na český překlad zatím čekáme).
V jiném literárním textu poodhalil svou rodinnou historii: „Rodina potřebovala někde bydlet, a tak se vydala hledat byt,“ vypráví jeho vnuk. „Jeden z bytů, který navštívili, patřil 102leté domovnici, která je vlídně provedla, ale když se dědeček přiznal, že je hudebník, začala být protivná. ‚Nesnáším muzikanty,‘ zavrčela. ‚Když jsem byla malá, měla moje teta podnájemníka, který byl muzikant. Byl to špinavý dědek, který plival po podlaze.‘ ‚Kdo to byl?‘ zeptal se dědeček překvapeně. ‚Beethoven!‘ zasyčela stařena.“
Jevgenij Kissin klavír, rezidenční umělec
Díky své muzikalitě, poetické hloubce uměleckého přednesu a mimořádné virtuozitě se stal Jevgenij Kissin pro posluchače i hudební kritiku jedním z předních klavíristů své generace. Spolupracoval s mnoha velkými světovými dirigenty, včetně Claudia Abbada, Vladimira Ashkenazyho, Daniela Barenboima, Jamese Levina, Lorina Maazela nebo Seijiho Ozawy, stejně jako se všemi velkými orchestry světa.
Kissin se narodil v ruské židovské rodině v Moskvě a hrát a improvizovat na klavír začal ve věku dvou let. Jako šestiletý začal studovat u Anny Pavlovny Kantorové v moskevské hudební škole pro nadané děti, pojmenované po zakladatelkách, sestrách Gněsinových. V deseti letech vystoupil poprvé s orchestrem a o rok později na samostatném recitálu. Jako dvanáctiletý získal mezinárodní věhlas díky LP se záznamem jeho vystoupení s Moskevskou státní filharmonií. Po ohromném úspěchu této nahrávky vyšlo během dvou let pět dalších Kissinových živých vystoupení. Ve svých 14 letech, v roce 1985, vystoupil Jevgenij Kissin poprvé v zahraničí a velmi brzy poté ještě mnohokrát. V prosinci 1988 se přenášel do celého světa novoroční koncert Berlínských filharmoniků s Kissinem pod taktovkou Herberta von Karajana.
Jevgenij Kissin získal během dosavadní kariéry mnoho prestižních hudebních ocenění. V roce 1992 byl například speciálním hostem slavnostního udílení cen Grammy, které se přenášelo do celého světa. O dva roky později obdržel titul Nejmladší instrumentalista roku časopisu Musical America a v roce 1997 se stal nejmladším klavíristou, který měl recitál na BBC Proms. Získal čestný doktorát hudby na Manhattan School of Music; Šostakovičovu cenu, jedno z nejvyšších ruských hudebních vyznamenání, čestné členství v Royal Academy of Music v Londýně a naposledy čestný doktorát na univerzitě v Hongkongu, v Jeruzalémě a Beer Ševě.
Kromě ruského má také britské a izraelské občanství. Od roku 2017 žije v Praze. Patří k hlasitým kritikům ruské vojenské invaze na Ukrajinu.
Skladby
Solomon Rosowsky
Fantastický tanec, op. 6
Založením Petrohradské konzervatoře roku 1862 se začala psát jedna z nejvýznamnějších kapitol ruských hudebních dějin. Do té doby se hudba vyučovala hlavně soukromě nebo v rámci dvorních kapel a církevních sborů. Konzervatoř poprvé nabídla instrumentalistům, zpěvákům a skladatelům systematické, evropsky orientované vzdělání. Tři absolventi této školy – Petr Iljič Čajkovskij, Šlomo Rozovskij a Dmitrij Šostakovič – představují tři různé generace s odlišnými kulturními a hudebními světy, ale současně je spojuje genius loci jedné významné hudební instituce.
Přesně čtyřicet let od založení školy byl ke studiu kompozice přijat Šlomo Rozovskij (1878–1962), syn kantora Barucha-Leiba Rozovského, který sám kdysi na konzervatoři studoval a byl vrstevníkem Čajkovského. Šlomo Rozovskij se už během studií odlišoval, usiloval o propojení klasické kompoziční techniky s tradiční židovskou hudbou. Příkladem je dílo z roku 1907, psané ještě na konzervatoři: Fantastický tanec pro klavírní trio na hebrejské téma, op. 6, v němž se snoubí melodika chasidské tradice s evropsky formovanou instrumentací. Na rozměrný recitativ violoncella navazuje houslová melodie evokující kantorský zpěv s charakteristickými melismaty a modálním koloritem. V kontrastu k těmto výrazně vokálně stylizovaným pasážím stojí rychlejší taneční část. I toto spojení liturgického a světského prvku židovských hudebních tradic dodává skladbě atraktivitu a jedinečnost. Skladatel věnoval dílo svému otci. Od roku 1925 působil Rozovskij v Jeruzalémě a později emigroval do Spojených států, kde pod jménem Solomon Rosowsky kromě komponování soustavně rozvíjel pedagogickou a badatelskou činnost v oblasti židovského folkloru a liturgie.
Dmitrij Šostakovič
Klavírní trio č. 2 e moll, op. 67
Přestože s hrou na klavír začal Dmitrij Šostakovič (1906–1975) až v devíti letech, na Petrohradskou konzervatoř nastoupil jako mimořádný talent už ve třinácti. Nejprve do klavírního oddělení, po čtyřech letech zahájil paralelně studium kompozice. V obou těchto oborech byly jeho výsledky imponující. První Symfonie f moll, op. 10, s níž absolvoval konzervatoř (mezitím přejmenovanou na Leningradskou) zazněla roku 1926 v podání Leningradské filharmonie. Premiéra vyvolala senzaci – publikum i kritici byli ohromeni vyspělostí dvacetiletého autora a skladatel si vzápětí získal i mezinárodní pozornost. Úspěchy slavil také jako interpret, v 21 letech dokonce obdržel čestné uznání na mezinárodní Chopinově klavírní soutěži ve Varšavě.
Krátce po absolvování konzervatoře se Šostakovič seznámil s Ivanem Sollertinským (1902–1944), dramaturgem Leningradské filharmonie, kritikem a polyhistorem. Tento mimořádný a vášnivý znalec evropské hudby, především Gustava Mahlera, mladého skladatele systematicky uváděl do moderní kulturní a filozofické atmosféry. Když Sollertinskij náhle zemřel, Šostakovič byl zdrcen: „Ztratil jsem svého nejbližšího přítele. Jsem mu zavázán za veškerý svůj lidský a tvůrčí rozvoj.“ V té době Šostakovič pracoval na novém komorním díle, Klavírním triu e moll, op. 67, které věnoval právě jeho památce. První věta vznikala v zimě 1943. Už její úvodní stísněné flažolety osamoceně znějícího violoncella nenechávají nikoho na pochybách, že skladatel reflektuje válečné hrůzy. Rafinovaným využitím jednoduchých prostředků dokáže mistrně vyjádřit pocity, jež lze slovy jen obtížně postihnout. Druhá věta, scherzo (žert!), s noblesním černým humorem odkazuje současně i k Sollertinskému, jehož schopnosti vtipu a nadhledu ukázaly Šostakovičovi možnou cestu vlastního tvůrčího vyjadřování. Emotivní passacaglia třetí věty tvoří jakési srdce skladby, která ve finální větě dospěje k židovskému lidovému tanci v děsivém kontextu smrti. Skladatel tak reagoval na zprávy o vězních nucených strážemi SS v Treblince a Majdanku kopat vlastní hroby a tančit u nich. Nesoustředil se přitom na židovský folklor, ale na židovský étos, který vzdoruje smrti ironickou euforií. V pamětech, které mohly vyjít až po skladatelově smrti, Šostakovič sděluje: „Když se mluví o hudebních vlivech, myslím, že mě nejsilněji ovlivnila židovská lidová hudba. Dokáže vypadat vesele a ve skutečnosti je hluboce tragická. Skoro vždy je to smích skrze slzy. Tahle vlastnost židovské lidové hudby je velmi blízká mému pojetí hudby vůbec.“ Trio zaznělo poprvé 14. listopadu 1944 v Leningradu v podání houslisty Dmitrije Cyganova, violoncellisty Sergeje Širinského a skladatele u klavíru. V sále panovalo naprosté ticho a soustředění; po doznění poslední věty, jež u některých vyvolala až fyzickou úzkost, následoval dlouhý a bouřlivý potlesk.
Petr Iljič Čajkovskij
Klavírní trio a moll, op. 50
Jako vůbec první absolvent Petrohradské konzervatoře v oboru kompozice (1865) představuje Petr Iljič Čajkovskij (1840–1893) symbol nové éry ruské hudby – éry, kdy se domácí skladatelská tvorba začala opírat o systematické akademické vzdělání. Ani dokonalé zvládnutí západoevropské formální kázně v něm neudusilo emocionální bezprostřednost a osobitost, které zůstaly podstatou jeho hudebního stylu. K hudebnímu druhu klavírního tria se Čajkovskij stavěl dlouho odmítavě. V dopise své mecenášce Naděždě von Meck z října 1880 napsal: „Můj akustický aparát nesnáší kombinaci klavíru s houslemi nebo violoncellem sólo… je pro mne hotovým utrpením poslouchat nějaké trio.“ Přesto přiznával obdiv „geniálnímu umění, s nímž tyto obtíže překonávají Beethoven, Schumann či Mendelssohn“.
Jen o rok později se k tomuto druhu Čajkovskij přece obrátil, a to pod tlakem osobní tragédie – náhlé smrti Nikolaje Rubinštejna, klavíristy, pedagoga a velkého podporovatele jeho tvorby. V lednu 1882 během pobytu v Římě zkomponoval Trio pro klavír, housle a violoncello a moll, op. 50 „À la mémoire d’un grand artiste“. Dílo bylo poprvé provedeno 11. března téhož roku, přesně rok po Rubinštejnově úmrtí, na Moskevské konzervatoři v podání místních profesorů Sergeje Tanějeva (klavír), Jana Hřímalého (housle, původem z Čech) a Wilhelma Fitzenhagena (violoncello). Čajkovskij se premiéry osobně neúčastnil, ale brzy nato provedl revizi, přihlížející k připomínkám interpretů, a v této podobě vyšlo dílo tiskem.
Oproti obvyklé tří- nebo čtyřvěté struktuře zkomponoval Čajkovskij trio zcela originálně ve dvou větách. Nebyl však veden primárně architektonickým hlediskem, nýbrž spíše emocionální dramaturgií: první věta s elegickým charakterem je stavěna jako vyjádření žalu, druhá, ve formě tématu s jedenácti variacemi a codou, jako živý kaleidoskop vzpomínek na Rubinštejna. Variační mozaika obrazů a charakterů se v závěru znovu ponoří do funerální atmosféry. Závěrečná coda tak uzavírá celek s jasným poselstvím – nikoli jako formální finále, ale jako symbolický hudební epitaf.