Český spolek pro komorní hudbu • Bell, Isserlis, Kissin

Díky čtyřicetileté kariéře sólisty, komorního hráče, studiového muzikanta, dirigenta, ředitele orchestru a držitele ceny Grammy je Joshua Bell jedním z nejvýraznějších houslistů své doby. Jako sólista vystoupil na šesti kontinentech se všemi významnými světovými orchestry a na stejné úrovni se pohybuje i jako komorní hráč. V roce 2011 se stal hudebním ředitelem Akademie svatého Martina v polích jako přímý následník Sira Nevilla Marrinera, který tento orchestr v roce 1958 založil. Bell je zároveň zakladatelem a ředitelem Chamber Orchestra of America (COA), jehož cílem je podpořit další generaci umělců.

Jako exkluzivní umělec společnosti Sony Classical natočil již více než 40 alb, za něž získal ceny Grammy, Mercury, Gramophone, Diapason d´Or a Opus Klassik. K jeho nejnovějším albům z roku 2024 patří Thomas De Hartmann Rediscovered, které obsahuje premiérovou nahrávku Houslového koncertu ukrajinského skladatele Thomase De Hartmanna, a také album Mendelssohnových klavírních trií, které Bell nahrál se svými dlouholetými přáteli Jeremym Denkem a Stevenem Isserlisem. S oběma hráči Bell absolvoval v listopadu roku 2024 také sérii koncertů v londýnské Wigmore Hall, na kterých zazněla komorní hudba Gabriela Faurého. Bell si v poslední době objednal a premiéroval nová díla od Johna Corigliana, Edgara Meyera, Behzada Ranjbarana a Nicholase Mawa – za něj získal cenu Grammy. 

V sezoně 2025/2026 čekají Bella koncerty ve Velké Británii, Severní Americe a Kanadě na londýnském festivalu BBC Proms a s Newyorskou filharmonií. Jako hlavní hostující dirigent bude působit u Toronto Symphony Orchestra, absolvuje turné po USA a Evropě s Akademií svatého Martina v polích a poprvé vystoupí jako hlavní hostující dirigent New Jersey Symphony.

Joshua Bell, zapálený zastánce dostupnosti hudebního vzdělávání, získal v roce 2022 Paezovu medaili za umění od Venezuelské americké nadace pro umění a v roce 2019 Cenu hudebního festivalu Glashütte Original, udělovanou ve spolupráci s Drážďanským hudebním festivalem. Aktivně se angažuje v programech Education Through Music a Turnaround Arts a spolupracuje s Trala, technologicky vyspělou aplikací pro výuku hry na housle. Společně s přední společností zabývající se samplováním virtuálních nástrojů Embertone vyvinul virtuální housle Joshua Bell, které jsou obecně považovány za nejlepší virtuální nástroj svého druhu.

Rodák z Bloomingtonu v Indianě hraje na housle Hubermana Stradivariho z roku 1713 a používá smyčec z konce 18. století, který vyrobil François Tourte.

„Violoncellista, spisovatel, hudební objevovatel a obecně nadšenec.“ Tak se popisuje na svých webových stránkách světoznámý hudebník, držitel Řádu britského impéria, Schumannovy ceny města Zwickau či Wigmore Medal, Steven Isserlis. V kulturním světě však plní rolí ještě více.

Kromě sólového vystupování s prestižními moderními orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Londýnský filharmonický orchestr či orchestr curyšské Tonhalle, rád vystupuje i se soubory specializující se na historicky poučenou interpretaci staré hudby (v těchto případech někdy diriguje od violoncella), popř. vystupuje na recitálech s cembalem. Na druhé straně je velkým podporovatelem nově vznikající hudby a premiéroval tak již řadu soudobých titulů, mezi nimiž jsou například The Protecting Veil sira Johna Tavernera nebo Lieux retrouvés Thomase Adèse. Bohatá je i jeho diskografie, která zahrnuje kompletní suity pro violoncello J. S. Bacha (cena Gramophone), přes Beethovenovo kompletní dílo pro violoncello a klavír až po pozdní dílo Johna Tavernera (cena BBC Magazine). Na několika nahrávkách vystupuje také s Joshuou Bellem, který bude jeho partnerem i při dnešním koncertě: společně nahráli Brahmsův dvojkoncert (s Academy of St Martin in the Fields) a Mendelssohnova klavírní tria (s Jeremym Denkem). 

Steven Isserlis je také dlouholetým uměleckým ředitelem International Musicians Seminar at Prussia Cove v Cornwallu a vytvořil množství koncertních řad pro řadu významných koncertních síní, mezi něž patří například londýnská Wigmore Hall, newyorská 92nd Street Y či Salcburský festival. I v nich již poodkryl svou vášeň mj. k české hudbě, která je podle něj tak „jedinečně, neodolatelně přitažlivá“. Své hudební znalosti dále využívá při vytváření rozhlasových pořadů a dokumentů, v nichž se věnoval například posledním létům života Roberta Schumanna nebo hudebním salónům Marcela Prousta, a také při své literární činnosti. Jeho posledním počinem v tomto směru je kniha The Bach Cello Suites: A Companion, která vyšla v březnu 2023.

Kromě dospělého publika hraje rád také dětem a na dětské publikum tak míří i jeho literární ambice. Jeho knihy „Why Beethoven Threw the Stew“ (v doslovném překladu „Proč Beethoven hodil dušeným masem“) a „Why Handel Waggled his Wig“ („Proč Händel mával parukou“) jsou nesmírně populární a byly již přeloženy do několika jazyků (na český překlad zatím čekáme). I v nich poodkrývá svůj typický humor a v předmluvě i něco málo o svém životě: „Narodil se do hudební rodiny – jeho otec hrál na housle, matka na klavír a jeho dvě sestry na housle a violu. Vybral si tedy violoncello, aby se necítil vyřazen. Brzy si uvědomil, že hrát na violoncello chce po zbytek života – částečně kvůli tomu, že cellisté nemusí brzy ráno vstávat do práce.“ 

Podobnými glosami a příběhy přímo hýří, například když vypráví o svém dědečkovi, klavíristovi a skladateli Juliu Isserlisovi, který kdysi uprchl z Ruska a před zakotvením v Londýně se s rodinou usadil nejprve ve Vídni, kde dostal zajímavou pracovní nabídku. „Rodina potřebovala někde bydlet, a tak se vydala hledat byt,“ vypráví jeho vnuk. „Jeden z bytů, který navštívili, patřil 102leté domovnici, která je vlídně provedla, ale když se dědeček přiznal, že je hudebník, začala být protivná. ‚Nesnáším muzikanty,‘ zavrčela. ‚Když jsem byla malá, měla moje teta podnájemníka, který byl muzikant. Byl to špinavý dědek, který plival po podlaze.‘ ‚Kdo to byl?‘ zeptal se dědeček překvapeně. ‚Beethoven!‘ zasyčela stařena.“

Muzikalita Jevgenije Kissina, hloubka a poetická kvalita jeho interpretací a mimořádná virtuozita mu vysloužily úctu a obdiv, které si zaslouží jako jeden z nejnadanějších klasických klavíristů své generace. Je žádaný po celém světě a jako sólista vystupoval se špičkovými světovými orchestry pod taktovkou slavných dirigentů, včetně Claudia Abbada, Vladimira Ashkenazyho, Daniela Barenboima, Jamese Levina, Lorina Maazela nebo Seijiho Ozawy.

Jevgenij Kissin se narodil v ruské židovské rodině v Moskvě a hrát a improvizovat na klavír začal ve věku dvou let. Jako šestiletý začal studovat v moskevské hudební škole pro nadané děti, pojmenované po zakladatelkách, sestrách Gněsinových. Zde se stala jeho jedinou učitelkou Anna Pavlovna Kantorová. V deseti letech vystoupil poprvé s orchestrem a o rok později na samostatném recitálu. Jako dvanáctiletý si získal mezinárodní věhlas, když jeho vystoupení s Moskevskou státní filharmonií vyšlo na LP. Ohromný úspěch této nahrávky způsobil natočení dalších pěti Kissinových živých vystoupení v průběhu příštích dvou let. V roce 1985 vystoupil Jevgenij Kissin poprvé v zahraničí a v dalších letech následovalo mnoho turné a vystoupení po celém světě. V prosinci 1988 se do celého světa přenášel novoroční koncert Berlínských filharmoniků s Kissinem pod taktovkou Herberta von Karajana.

Jevgenij Kissin získal během dosavadní kariéry mnoho hudebních ocenění po celém světě. V roce 1991 byl například speciálním hostem slavnostního udílení cen Grammy. O tři roky později obdržel titul Nejmladší instrumentalista roku časopisu Musical America. Získal čestný doktorát hudby na Manhattan School of Music, Šostakovičovu cenu – jedno z nejvyšších ruských hudebních vyznamenání, čestné členství v Royal Academy of Music v Londýně a naposledy čestný doktorát filozofie na univerzitě v Hongkongu.

Kromě ruského má také britské a izraelské občanství. Od roku 2017 žije v Praze. Patří k hlasitým kritikům ruské vojenské invaze na Ukrajinu.