Český spolek pro komorní hudbu • Jana Hrochová & Jaroslav Březina

Seznam klavírních skladeb Leoše Janáčka má pouhých osm položek, a ačkoli se ve srovnání se zbývající částí jeho uměleckého odkazu zdá být skromný, je velmi osobitým a podnětným vkladem do české klavírní hudby. K intimnímu, až impresionisticky laděnému klavírnímu cyklu V mlhách, dokončenému na podzim roku 1912, nemáme žádné přímé autorské vysvětlení, pomozme si tedy citátem prvního rektora Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, muzikologa Ludvíka Kundery: „Janáček chtěl vyjádřit svůj přítomný duševní stav; osamocenost nepochopeného umělce, ale i víru ve správnost cesty, vyšlé kdysi z primárních zdrojů lidové hudebnosti; hořkost i žal, ale i odhodlání a pocit síly.“ Cyklus V mlhách musíme tedy chápat jako subjektivní autorskou výpověď, čímž se přiřazuje k oběma Janáčkovým smyčcovým kvartetům. Málokterá Janáčkova skladba je tak upřená na sebe sama, prodchnutá rezignací, pochybami i nadějemi na kýžené uznání dosavadního díla. Všechny čtyři věty jsou napsány v „zamlžených“ tóninách s pěti či šesti bé, charakteristické jsou též časté změny metra. Poprvé byl cyklus proveden 7. prosince 1913 v Kroměříži na koncertě organizovaném pěveckým sborem Moravan, interpretkou byla Marie Dvořáková. Poté zazněl ještě několikrát, ale ve víru Velké války byl zapomenut. Až roku 1922 se dostává cyklus zásluhou brilantního klavíristy a znalce moderní hudby Václava Štěpána zpět na světlo boží. Dne 16. prosince 1922 se konal koncert Spolku pro soudobou hudbu v pražském Mozarteu, kde právě Václav Štěpán přednesl Janáčkovu skladbu V mlhách. Znovu pak skladba zazněla ve Štěpánově provedení v Berlíně v únoru následujícího roku. Václav Štěpán nepomohl jen navrátit cyklus zpět na koncertní pódia, ale jeho zásluhou je především revize skladby dle požadavků samotného Janáčka. Hovoříme tedy o takzvaném posledním autorizovaném vydání, jelikož dílo vyšlo v Hudební matici Umělecké besedy roku 1924, za skladatelova života, a Janáček navíc Štěpánovu revizi přímo chválil. Zakončeme citátem dopisu pražského literáta Maxe Broda, který roku 1917 Janáčkovi napsal: „Vaše skladba V mlhách je úžasná, hraji si ji denně!“

Janáčkův písňový cyklus Zápisník zmizelého je komorní drama. Určitou dávku dramatičnosti v sobě nesly okolnosti vzniku díla, a zejména až po létech rozluštěné tajemství jeho textové předlohy. Dne 14. května vyšly v brněnských Lidových novinách v pravidelné rubrice „Feuilleton“ na první straně listu verše, nazvané „Z péra samoukova“. Jednalo se jedenáct krátkých básní ve valašském nářečí, otištěných s poznámkou redakce: „V pohorské vesnici východní Moravy zmizel před časem z domova tajemným způsobem J. D., spořádaný a přičinlivý mladík, jediná naděje rodičů. Soudilo se zprvu na neštěstí nebo zločin: fantasii lidské bylo ponecháno volné pole. Teprve za několik dní byl nalezen v komůrce zápisník, jenž odhalil tajemství zmizelého. Obsahoval několik drobných básniček, o nichž nikdo zprvu netušil, že podávají klíč k tajemné záhadě. Domácí se domnívali, že jsou to pouhé opisy národních a vojenských písniček, jak si je mladí chasníci zapisují, a nevěnovali jim tudíž pozornost. Teprve soudní pátrání vyneslo pravý obsah na povrch. Pro dojemný a upřímný tón zasluhují, by byly urvány prachu soudních aktů.“ Pokračování příběhu ve verších o lásce selského hocha k Cikánce, pro niž opustí rodinu, vyšlo 21. května, poslední báseň nese pořadové číslo XXIII. Zprávu o údajném pátrání po zmizelém mladíkovi a o soudních aktech bychom však už hledali marně. 

Janáčkův cyklus budí dojem, že vznikl pod vlivem veršů spontánně. Anonymní básně jej upoutaly v době, kdy prožíval citové vzplanutí ke Kamile Stösslové (1891–1935), jež se promítlo do řady jeho děl. Ve skutečnosti na díle pracoval od srpna 1917 do června 1919, tedy se značným časovým odstupem od setkání s textem, a výsledný tvar dlouho promýšlel. Příběh lásky vesnického chlapce a mladé Cikánky, který má dramatické jádro, zamýšlel Janáček původně zhudebnit s orchestrem. Představoval si scénické provedení na polotemném jevišti, pro zdůraznění dramatičnosti a tajemna uplatnil zmíněné ženské hlasy. Altistka (Zefka) se má „nenápadně“ objevit během osmé písně a v závěru jedenácté písně opět odejít, ženské hlasy mají znít téměř neslyšně za scénou. Zhudebnění obsahuje dvacet dva čísel, neboť Janáček propojil báseň č. 10 a 11 (z desáté básně jednu strofu vypustil) a tři ženské hlasy na svá vlastní slova vsunul jako jakýsi komentář. Jinak se skladatel předlohy držel věrně, na místě chybějící básně, jejíž text – aby se zdůraznil charakter torza nalezeného zápisníku –, v novinách schází a je pouze uvedeno její pořadové číslo, nechává Janáček hrát pouze sólový klavír. 

Premiéra Zápisníku zmizelého se konala 18. dubna 1921 v brněnské Redutě, dva roky po dokončení cyklu. Zdržení prý způsobilo, že Janáček na cyklus údajně zapomněl a náhodně jej při probírání skladatelovými hudebninami objevil jeho žák Břetislav Bakala. Pod titulem „Zápisník zmizelého a neuzvěstného“ cyklus provedli Karel Zavřel a Ludmila Kvapilová za Bakalova klavírního doprovodu. Básnický podklad „je tu zhudebněn s pravou janáčkovskou, až na kořen jdoucí citovou žhavostí, jež propůjčuje prostým veršům neznámého samouka úchvatné dramatické účinnosti a hloubky,“ napsal v kritice Gracian Černušák. Vyslovil však obavu, že neobyčejné nároky tenorového partu i nezvyklost ostatního aparátu mohou být častějšímu uvádění na závadu.

V tom se ovšem mýlil. V září téhož roku vyšlo v nakladatelství Oldřicha Pazdírka v Brně dílo tiskem a českým a německým textem v překladu Maxe Broda. Dne 18. října 1921 se konala už pod definitivním názvem pražská premiéra v sále Mozartea, interprety byli Karel Zavřel, Marie Pěničková-Rochová a Václav Štěpán. Roku 1922 byla Janáčkovi za Zápisník zmizelého udělena výroční cena České akademie věd a umění. Dne 21. září 1922 byl cyklus uveden v Berlíně, ještě téhož roku v Londýně a v Paříži. První scénické provedení se uskutečnilo roku 27. října 1926 a podíleli se na něm tenorista Zdeněk Knittl a u klavíru Antonín Balatka, který tehdy v Lublani působil; altové sólo zpívala chorvatská pěvkyně Vilma Thierry. Roku 1928 hodlalo Zápisník zmizelého scénicky uvést divadlo v Plzni a požádalo Janáčka o orchestraci; informace o tomto záměru se několikrát objevila v tisku. Dne 12. srpna 1928 však skladatel zemřel. V nekrologu stálo, že „citová žhavost a dramatický spád [díla] jsou písňovým protějškem k nejlepším Janáčkovým pracím jevištním“. Roku 1928 vyšel Zápisník zmizelého také knižně s tím, že „má svou hodnotu slovesnou, která opravňuje jeho knižní vydání i bez ohledu na asociaci Janáčkovu: jest to dokument stále živé lidové tvořivosti“. Později se dočkal cyklus několika orchestrálních zpracování od různých autorů.

Anonymní verše se v Janáčkově zhudebnění rozlétly do světa, získaly ohlas ve výtvarném umění, na jevišti, ve filmu i v baletním provedení. Dramatičnost příběhu, který – kdyby nebyl ve verších, mohl stát v novinách ve zcela jiné rubrice – podtrhovalo také inkognito autora předlohy. Nevíme, zda se Janáček sám pokoušel zjistit, kdo jím byl. Pravděpodobně to pro něj bylo vedlejší, ač mu muselo být jasné, že autor básní nemohl být samouk. Během let se sice objevovali různí adepti autorství – jako možný se jevil Jiří Mahen, dokonce Petr Bezruč a další. Rozluštění přišlo až roku 1997, kdy byl jako autor veršů identifikován nářeční spisovatel Jozef/Ozef Kalda (1871–1921), mimo jiné libretista dětské opery Jaroslava Křičky Ogaři (1918). Vědecký pracovník z oboru farmacie a regionální historik Jan Mikeska se dlouhá léta zajímal o Kaldovu osobnost a připravoval o něm monografii. V Národním muzeu v Praze nalezl Kaldův dopis spisovateli Antonínu Matulovi (1885–1953), v němž stojí jako douška: „Všiml Jste si feuilletonu v Lidových Novinách (Brněnských) ze dne 14. a 21. května ‚Z péra samoukova‘? Dovolil jsem si malou eskamotage.“ Jedním z oponentů Mikeskovy práce o Kaldovi byl výtvarník Jiří Demel, dosud nepovšimnutá poznámka vzbudila jeho zvědavost, informace se chopili literární historikové. Tak bylo tajemství po osmdesáti letech od vzniku díla rozluštěno a potvrzeno Kaldovo autorství.