Český spolek pro komorní hudbu • Percussion Ensemble JAMU

Perkusisté a jejich ansámbly si v programech koncertů Českého spolku pro komorní hudbu nacházejí stále pevnější místo. V minulých sezonách zde zazářil fenomenální italský umělec Simone Rubino nebo HAMU Percussion Ensemble pod vedením Daniela Mikuláška, člena České filharmonie. Dnes večer se publiku představí Percussion Ensemble JAMU, brněnský studentský soubor pod vedením perkusisty a pedagoga Martina Opršála. Sestavu doplní slovenský pianista Dominik Gál, který, stejně jako mladí bicisté, působí v Brně.

Výběr skladeb, které zazní v původní podobě i v aranžích, je mimořádně pestrý až do posledního tónu. Posluchači se setkají s hudbou dobře známých i pozapomenutých skladatelů a objeví i takové, s jejichž tvorbou třeba dosud neměli příležitost se seznámit. Hudební cesta povede Evropou od Maďarska po Dánsko, přes Spojené státy a Mexiko až na Nový Zéland.

Skladatel a pianista Béla Bartók (1881–1945) se narodil v uherském městečku Nagyszentmiklós, které dnes na mapě najdeme pod jménem Sânnicolau Mare. Leží v rumunské části oblasti Banát, nedaleko hranic s Maďarskem a Srbskem. Právě maďarské krev kolovala Bartókovi v žilách, po matce však měl také německé, slovenské a polské předky. Není proto překvapivé, že jej celoživotně fascinovala lidová hudba – nejen jako interpreta, ale i jako badatele. Jeho soustavná analytická práce položila základy oboru etnomuzikologie. Folklor se výrazně otiskl i do Allegra barbara, jedné z jeho nejznámějších a nejoblíbenějších klavírních skladeb. Její název přitom odkazuje na pařížskou recenzi, v níž byl Bartók označen za „barbarského pianistu“. Tento popis ho zaujal natolik, že jej přijal za svůj. Využitím pentatoniky a chromatických postupů zde Bartók propojil prvky maďarské a rumunské hudby. Martin Opršál toto svižné, energické, rytmicky výrazné a ve své podstatě velmi virtuózní dílo v roce 2018 upravil pro dva hráče na jednu marimbu.

Dánský skladatel Per Nørgård (*1932) se ve svých uměleckých počátcích inspiroval hudbou Jeana Sibelia, Carla Nielsena a Vagna Holmboa, postupně si však vytvořil osobitý serialistický kompoziční styl založený na práci s „nekonečnými úseky“. Pro svou skladbu I Ching (Kniha proměn) z roku 1982 našel Nørgård předlohu v téměř čtyři tisíce let staré čínské věštecké knize. Její základní část obsahuje 64 hexagramů, které mohou nabývat podoby jin i jang a představují 64 rozdílných archetypálních situací. Kniha proměn se dodnes používá jako orákulum, ale slouží také jako filozofický a kosmologický systém, z nějž čerpá i čínská taoistická filozofie. Třetí z celkem čtyř částí Nørgårdovy skladby nese název Něžný a pronikavý a je skladatelovou hudební reflexí hexagramu číslo 57. Ústředním nástrojem zvukově subtilní, lyrické a intimní věty je kalimba, kterou podbarvují ozvěny dvou tibetských mís a v prostřední části také rolniček.

Životní osud Jana Nováka (1921–1984), rodáka z vesničky Nová Říše nedaleko Telče, je pohnutý, zajímavý, a přitom řadě posluchačů nepříliš známý. Jeho studium klavíru na brněnské konzervatoři poznamenala 2. světová válka, jejíž část strávil v Německu na nucených pracích. Po návratu se přesunul do Prahy k Pavlu Bořkovcovi a nedlouho na to získal stipendium ve Spojených státech amerických. Domov natrvalo opustil v roce 1968, kdy spolu s manželkou odešel do emigrace a žil postupně v Dánsku, Itálii a Německu. Ještě v Americe se setkal s Aaronem Coplandem a zejména s Bohuslavem Martinů, kterého až do konce života hluboce obdivoval. V řadě svých skladeb se Novák, stejně jako Martinů, ale také Stravinskij či Prokofjev, inspiroval klasickými hudebními formami, jež naplňoval harmonií první poloviny 20. století. Dodekafonickou Toccatu chromaticu z roku 1959 věnoval své manželce Elišce, její úvodní tóny B A C H však vzdávají hold také velikánovi barokní hudby.

In the Landscape (V krajině) napsal John Cage (1912–1982) původně pro sólový klavír nebo harfu. Martin Opršál ji o více než půlstoletí později transkriboval pro sólistu na sestavu bicích nástrojů, která obsahuje laděné thajské gongy, vibrafon, zvonkohru a velký buben. Minimalistická asi desetiminutová kompozice vznikla v roce 1948, v době, kdy byl Cage fascinován hudbou Erica Satieho. Cageovým cílem bylo napsat dílo tak, aby „uklidnilo a ztišilo posluchačovu mysl a připravilo ji na přijímání božských podnětů“. Zároveň mělo jít o doprovod k taneční choreografii Merce Cunninghama, kterou připravoval pro tanečnici Louise Lippoldovou. In the Landscape je dílo založené na základních a pozvolna se rozvíjejících a proměňujících harmoniích. Zní něžně a mírumilovně, právě tak jako Satieho Musique d’ameublement (Hudba v prostoru), jíž si posluchač vlastně ani nemá všimnout.

Francouzský perkusista, bubeník a skladatel Nicolas Martynciow (*1964) patří k těm, kteří propojují sólovou uměleckou kariéru, působení v symfonickém orchestru i komorní hraní. Jako člen Orchestre de Paris vystupoval s celou řadu mimořádných osobností včetně slavného francouzského skladatele a dirigenta Pierra Bouleze. Sweet Swaff koncipoval Martynciow jako rytmicky a zvukově bohatý kvartet, ve kterém dostává prostor celá plejáda bicích nástrojů od činelů, trianglu, přes tamburínu až po bonga nebo tamtam.

Skladby Mexičana Javiera Álvareze (1956–2023) vynikají širokou paletou hráčských technik a také neobyčejně bohatou zvukovou pestrostí. V Temazcalu z roku 1984 kombinuje elektroakustický doprovod s improvizací sólisty na rumba koule. Název skladby odkazuje na tradiční kamennou parní chýši, středoamerickou obdobu Evropanům známější sauny, která sloužila k rituálním i ozdravným účelům. Álvarez ve své asi desetiminutové kompozici provází posluchače právě jedním ze starodávných obřadů omlazení.

Američan Mark Berry (*1954) se během své kariéry setkal s řádkou mimořádných osobností včetně George Martina, Paula McCartneyho či Davida Bowieho. Jako hudební producent i skladatel neustále objevuje nové zvukové možnosti a posouvá hranice zejména elektronické taneční hudby. Jako inovátor žánru Hi-NRG vytvořil charakteristický zvuk, který kombinuje pulsující rytmus, vokály, hutné syntetizované basové linky a výrazné perkuse, včetně zvonů a dřevěných bloků. Název skladby Mare tranquilitatis odkazuje na rozsáhlou oblast Moře klidu, kam vystoupil astronaut Neil Armostrong při svém přistání na Měsíci. Hudební vykreslení cesty na toto místo, ať už fyzické nebo imaginární, Berry svěřuje sólistovi na ocelový buben. Klíčovými atributy hráče by v tomto případě mělo být vynikající rytmické cítění, smysl pro tempo a výrazová flexibilita.

Skladbu Cloud Folk novozélandsko-řeckého autora Johna Psathase (*1966) uvedl Percussion Ensemble JAMU v roce 2018 v evropské premiéře. Kompozice pro osm perkusistů a klavír vznikla na objednávku známého amerického umělce Michaela Burritta. Autor si představuje Cloud Folk (Lid mraků) jako neviditelné návštěvníky Země, kteří z horních vrstev atmosféry sledují lidské počínání ve 21. století. Přicházejí s nadšením a zvědavostí, ale jejich počáteční optimismus rychle střídá šok a spěšný odchod zpět do vesmíru. Psathas ve skladbě využívá širokou škálu nástrojů od marimby, vibrafonu, tympánů až po ty méně známé jako jsou zvony, západoafrický shekere nebo cabasa.