Český spolek pro komorní hudbu • Daniil Trifonov

Doménou klavírní literatury 19. století jsou bezesporu taneční stylizace. Ty sice nepředstavovaly v tomto odvětví převratnou novinku, měly předobraz v barokních tanečních suitách zpracovávajících populární tance své doby, ale v souladu s obrozeneckými náladami dávali skladatelé při výběru tanců větší důraz na jejich národní charakter. Stručně připomeňme Dvořákova furianta nebo Smetanovu polku. U Fryderyka Chopina se zájem o polské tance projevil úpravami polonéz a mazurek, avšak vzhledem ke skladatelovu ukotvení v Paříži dostávají jeho hudební inspirace více kosmopolitní charakter. Také proto jej silně zasáhla módní vlna tzv. vídeňského valčíku, která prošla celou hudební Evropou tak silně, že valčík na mnoha místech spontánně zlidověl a začala se tak nazývat většina tanečních útvarů v trojdobém metru.

Chopinovy úpravy valčíku jsou dnes dosažitelné v počtu osmnáct, ačkoliv jich autor zpracoval mnohem víc. Některé však byly ztraceny, jiné zničeny, o některých víme jen z nepřímých materiálů, nebo jsou prameny v soukromých rukou. Aktuální výběr dnešního koncertu je zarámován dvěma valčíky, které byly nalezeny ve skladatelově pozůstalosti, nebyly za jeho života publikovány a jsou tedy s označením posthumus: E dur a e moll, oba pocházejí přibližně z let 1829—1830. Valčík f moll, op. 70, č. 2 je z roku 1855.

Další dvojice Valčíků z op. 64 č. 1 (Des dur) a č. 3 (As dur) pochází z roku 1847 a zejména č. 1 v Des dur se dočkal mimořádné obliby a popularity. Autor jej pojmenoval Valčík malého pejska (Valse du petit chien), později byl nazýván Minutový valčík, což však nemá indikovat délku skladby. Valčík a moll je druhý z trojice publikované jako op. 34 v roce 1838 pod názvem Grandes valses brillantes. Až na malé výjimky skladatel své valčíky věnoval šlechtičnám, které učil na klavír, či byly z okruhu jeho přátel. Chopin dokázal i této, původně taneční formě vdechnout atributy typické pro celou jeho klavírní tvorbu – novátorské využití barevných možností klávesového nástroje, sofistikovanost klavírní techniky a invenci a odvahu, která se zejména v oblasti harmonie stala vzorem pro generace jeho následovníků. 

Wolfgang Amadeus Mozart byl vynikajícím hráčem na klávesové nástroje a v jeho odkazu nacházíme skladby pro klavír sólo, pro klavír na čtyři ruce nebo pro dva klavíry. V seznamu sólových skladeb figurují především sonáty, ale také ronda, variace, menuety, fantazie aj. Sonáta č. 12 F dur, K 332, vznikla pravděpodobně v roce 1783 a společně s dalšími třemi (č. 10 C dur, K 330; č. 11 A dur, K 331; č. 13 B dur, K 333) tvoří celek, jenž je spojen s prvními léty ve Vídni, kam se Mozart natrvalo přestěhoval v roce 1781. Vlastní kompozice této série bývá umísťována do Vídně, Salzburku, ale v úvahu připadá i Paříž.

Na počátku osmdesátých let Mozart napsal také řadu koncertů pro klavír s orchestrem, při kterých se ujímal role sólisty a které pro něj znamenaly podstatný finanční přínos. Sonáty skladatel využíval i při výuce hry na klávesové nástroje a při jejich tvorbě měl ambici hráče i posluchače pobavit. Pevně daná sonátová forma tu nebyla překážkou – i zde vítězil Mozartův svobodný tvůrčí duch. Sonáta F dur drží v první větě Allegro schéma sonátové formy, třebaže umí překvapit mnohými detaily – odvážnými modulacemi v provedení a novými tématy přicházejícími mimo veškeré zvyklosti. Také jednodušší forma A-B-A-B druhé věty Adagio začínající v B dur umožňuje četné harmonické výboje, včetně mollových tónin.

Třetí věta Allegro assai má sice opět sonátovou formu, avšak znovu je naplněna odvážnými vybočeními do příbuzných i vzdálenějších tónin, to vše s virtuózními technickými prvky, což z ní dělá jednu z nejtěžších Mozartových skladeb pro klavír.

Držitele ocenění „Umělec roku 2019“ magazínu Musical America Daniila Trifonova zná celý svět jako sólistu, komorního hráče i skladatele. Kombinací dokonalé techniky s výjimečnou citlivostí a hloubkou interpretace je schopen očarovat posluchače i odbornou kritiku. „Má všechno a ještě víc… něhu a také démonický prvek. Nikdy jsem nic takového neslyšela,“ žasla pianistka Martha Argerich. Jeho lisztovská nahrávka Transcendental u vydavatelství Deutsche Grammophon, pro něž exkluzivně nahrává, získala cenu Grammy za nejlepší sólové album roku 2018. V roce 2021 Trifonov obdržel od francouzské vlády titul Rytíře Řádu umění a literatury. Jak poznamenal deník The Times of London, Trifonov je „bezesporu nejúžasnějším klavíristou naší doby“.

Rodák z Nižního Novgorodu se začal učit hře na klavír v pěti letech. Studoval u Tatiany Zelikmanové na Ruské hudební akademii Gněsinových v Moskvě a poté u Sergeje Babajana v Clevelandském hudebním institutu. Do mezinárodního povědomí se dostal v průběhu sezony 2010/2011, kdy se umístil na předních příčkách ve třech prestižních soutěžích: získal třetí cenu na Chopinově soutěži ve Varšavě, první cenu na Rubinsteinově soutěži v Tel Avivu a první cenu (spolu s tzv. Grand Prix) na Čajkovského soutěži v Moskvě. V roce 2013 mu přední italští hudební kritici udělili prestižní Cenu Franca Abbiatiho pro nejlepšího instrumentálního sólistu.

Daniil Trifonov v průběhu své kariéry vydal řadu vynikajících nahrávek u různých labelů s recitálovým i koncertním repertoárem. Jako jeden z umělců vydavatelství Deutsche Grammophon naposledy prezentoval v říjnu 2021 nahrávku s názvem Bach: The Art of Life, jejíž obsah inspiroval i program jeho turné po USA a Evropě. Na podzim 2024 však chystá vydání dvojalba s názvem My American Story s hudbou George Gershwina a Masona Batese.

V sezoně 2024/25 zastává post rezidenčního umělce u Chicagského symfonického orchestru a u České filharmonie, se kterou vystoupí kromě pražského Rudolfina také v New Yorku a Torontu. Dvořákův klavírní koncert, jenž bude předmětem zmíněných koncertů, přednese také s Bamberskými symfoniky a Jakubem Hrůšou. Jeho koncertní sezona však bude repertoárově pestrá, od Mozarta (Orchestr lipského Gewandhausu) až po Prokofjeva (Sanfranciský symfonický orchestr) a Ravela (Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu Hamburk). Nebude chybět ani evropské turné s Montrealským symfonickým orchestrem (Schumannův a Beethovenův koncert) a americké recitálové turné s houslistou Leonidem Kavakosem. 

Trifonov studoval také skladbu, komponuje klavírní koncerty i kompozice pro sólový klavír nebo komorní soubory a sám je premiéruje. V rámci rezidence u Newyorské filharmonie v sezoně 2019/2020 byl kurátorem koncertní řady „Perspectives“ v Carnegie Hall, o sezonu dříve byl rezidenčním umělcem Berlínských filharmoniků.