Český spolek pro komorní hudbu • Elphier Quartett & Petr Popelka

Petr Popelka nejprve vystudoval hru na kontrabas na Pražské konzervatoři a Hochschule für Musik Freiburg a jako kontrabasista byl členem Sächsische Staatskapelle Dresden. Postupně se začal věnovat i dirigování a kompozici. V roce 2015 byl Popelka rezidenčním skladatelem festivalu Podium v rakouském Mödlingu, kde dirigoval vlastní skladbu Labyrint srdce. Jako šéfdirigent působil v letech 2020‒2023 u Orchestru Norského rozhlasu, dnes zastává tentýž post u Symfonického orchestru Českého rozhlasu a Vídeňských symfoniků.

Popelka se věnuje vlastní komorní tvorbě, často s účastí kontrabasu, s inovativní poetikou soustředěnou na hledání nové zvukové barevnosti nástrojů. Jmenujme například Scény pro klavírní kvarteto (2015) a Čtyři noční kusy pro klarinet a klavír (2016). Dnes se setkáme s Popelkovou kompozicí Synthesis ad lib., kterou autor věnoval souboru Elphier-Quartett. Ten ji premiéroval 1. května 2023 v Hamburku.

Helsinský rodák Esa-Pekka Salonen je šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Philharmonia Orchestra v Londýně a uměleckým ředitelem Baltského festivalu. Hudebník, který studoval skladbu na Sibeliově akademii v Helsinkách, proslul zejména svým působením u Los Angeles Philharmonic. Pro tento orchestr napsal například L.A. variace (1996), z dalších opusů jmenujme například Koncert pro altový saxofon a orchestr (1980), či Floof pro soprán a soubor (1982).

Jednovětý Homunculus pro smyčcové kvarteto napsal Salonen během roku 2007 pro Johannes Quartet. Zprvu dramatická, pulzující hudba se náladově střídá s nostalgií i statickým chorálem. Autor se inspiroval barokní teorií početí, jak sám vysvětluje: „Chtěl jsem zkomponovat skladbu, která by byla velmi kompaktní co do formy a délky trvání, ale přesto by obsahovala mnoho různých charakterů. Název díla odkazuje na tajemnou teorii ze 17. století, která učila, že spermie je ve skutečnosti ‚malý člověk‘ (homunkulus), který je vložen do ženy, aby z něj vyrostlo dítě. Zdálo se, že elegantně vysvětluje mnoho záhad početí. Rozhodl jsem se nazvat svou skladbu Homunculus navzdory zjevným slabinám této teorie, protože mým cílem bylo napsat skladbu malého rozsahu, která by však obsahovala všechny prvky ‚plnohodnotného‘ smyčcového kvartetu.“

Originální uměleckou stylizaci městského folklóru, který se zrodil v Buenos Aires na konci 19. století, nám nabídne následující skladba. Argentinské tango vzniklo z řady hudebních vlivů, a jak praví jedna z hudebních příruček, „bylo produktem tavicího kotle evropských přistěhovalců, kreolů, černochů a domorodců, kteří se spojili, když se město v roce 1880 stalo hlavním městem Argentiny.“

Tango Ballet je dílem nejslavnějšího argentinského skladatele, aranžéra a hráče na bandoneon Ástora Piazzolly. Jedná se o typickou jazzově laděnou a rytmicky originální kompozici v souladu se stylem Tango nuevo. Autor v rámci tohoto stylu dokázal tango začlenit do „vyšších“ klasických hudebních forem a zároveň zachovat étos kultury své rodné země. Tango Ballet napsal Piazzolla v roce 1956 původně pro svou kapelu Octeto Buenos Aires s dvěma bandoneony, dvěma houslemi, kontrabasem, klavírem, violoncellem a elektrickou kytarou. Později vznikly i verze pro orchestr i smyčcové kvarteto. 

Smyčcový kvintet v obsazení dvou houslí, violy, violoncella a kontrabasu (nebo dvou violoncell) patří od 18. století k jednomu ze základních žánrů komorní klasické hudby. Vedle smyčcového kvartetu a klavírního kvintetu rozvinul tento útvar ve třech svých opusech také Antonín Dvořák, dodnes nejhranější český skladatel řazený vedle Brahmse, Čajkovského nebo Francka k představitelům tzv. klasicko-romantické syntézy.

Smyčcový kvintet č. 2 G dur, op. 77, napsal v roce 1875 a přihlásil ho s podtitulem „Svému národu“ do skladatelské soutěže vypsané hudebním odborem Umělecké besedy. V soutěži Dvořákova kompozice zvítězila. Z původně pětivěté formy skladatel později vyjmul Intermezzo a v revidované verzi tradičnějšího čtyřvětého cyklu vyšel opus 77 v roce 1888 u nakladatele Fritze Simrocka. Jde o jediný Dvořákův kvintet s kontrabasem a je považován za jeden z dokladů Dvořákova osobitého stylu a tvůrčího rozmachu v 70. letech. Obsahuje nejen plno originálních melodických nápadů s výraznou rytmikou i vroucím lyrickým vyzněním, ale také vyváženou formu se zvukově působivým využitím všech pěti nástrojů.

Elphier Quartet byl založen v roce 2016 v Hamburku. Každý ze čtyř hudebníků pochází z jiného kulturního prostředí: Lyudmila Minnibaeva je původem z Tádžikistánu, Yihua Jin-Mengel z Číny, Alla Rutter z Kazachstánu, pouze Phillip Wentrup se narodil kousek od Hamburku. Tuto zdánlivě nesourodou čtveřici však dal dohromady orchestr hamburské Elbphilharmonie, s nímž jsou jako členové spjati dosud. Název Elphier Quartet je tedy slovní hříčkou, která odkazuje na jejich orchestrální kořeny a přezdívku koncertního sálu (=Elphi) na jedné straně a na počet členů (Vier = čtyři) na straně druhé.

Kromě základního repertoáru smyčcové kvartetní literatury se Elphier Quartet zaměřuje také na provádění dodnes zřídka hraných děl klasických, romantických i současných autorů. Do mezinárodního povědomí se kvarteto dostalo právě díky mimořádnému úspěchu se soudobou hudbou, když v únoru 2023 ve Velkém sále Elbphilharmonie brilantně provedlo skladbu Homunculus skladatele a dirigenta Esa-Pekky Salonena. Ve stejném roce také premiérovalo novou skladbu Petra Popelky, Synthesis ad lib.

Elphier Quartet též pravidelně spolupracuje s klavíristy Annou Vinnitskou a Haiou Zhang. S Vinnitskou má kvarteto za sebou mimo jiné velice úspěšné provedení klavírního kvintetu Mieczyslawa Weinberga. Se Zhang soubor pojí intenzivní hudební přátelství, které se dlouhodobě pozitivně propisuje do mnohých společných koncertů i festivalových vystoupení.

Členové Elphier Quartet jsou držiteli národních i mezinárodních cen a spolupracovali již s řadou rozhlasových společností a televizních produkcí. Vedle četných koncertů mají za sebou také vystoupení na různých festivalech po celém světě.

Petr Popelka, který se během několika málo sezon etabloval jako jeden z nejinspirativnějších mladých českých dirigentů, vstoupil v sezoně 2024/2025 do nové role šéfdirigenta Vídeňských symfoniků. Tento náročný post, který přišel po Popelkově několikaletém působení u Norského rozhlasového orchestru, mu však nebrání v plnění dalších dirigentských povinností také u nás; i nadále tak zastává pozici šéfdirigenta a uměleckého ředitele Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Kromě koncertního působení se věnuje i opeře; působil například v Norské státní opeře v Oslu, drážďanské Semperoper nebo v pražském Národním divadle.

Popelka však začínal jako kontrabasista. Tento nástroj studoval nejprve v Praze, poté ve Freiburgu a po skončení studií nastoupil do angažmá v Drážďanské Staatskapelle, kde jako zástupce sólokontrabasisty působil téměř deset let. I přes hvězdnou dirigentskou kariéru ho můžeme na pódiu čas od času slyšet jako komorního hráče, kontrabasistu, ale i klavíristu.