Česká filharmonie • Tokio

Name: Česká filharmonie • Tokio
Start: 2023-11-01T19:00:00
End: 2023-11-01T21:00:00

Tokio — Suntory Hall

Závěrečný koncert rezidenčního „festivalu“ v Suntory Hall představujícího vrcholné symfonické a koncertní skladby Antonína Dvořáka přinese Houslový koncert v podání amerického virtuosa Gila Shahama a slavnou Novosvětskou symfonii.

Program

Antonín Dvořák
V přírodě, koncertní předehra, op. 91

Antonín Dvořák
Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53

Antonín Dvořák
Symfonie č. 9 e moll, op. 95 „Z Nového světa“

Účinkující

Gil Shaham housle

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Pro online nákup navštivte webové stránky pořadatele události.

Účinkující

Gil Shaham housle

„Byl jsem právě ve škole. Kdosi zaklepal, vešel do třídy a vyzval mě, abych se dostavil do ředitelny. Pro studenta je to vždycky šok: Co to může být? Určitě nic dobrého! A tam stáli zástupci London Symphony a hledali houslistu s připraveným repertoárem jako záskok za Itzhaka Perlmana. Měl jsem volbu, vrátit se do třídy, nebo s nimi sednout do Concordu a letět okamžitě do Londýna. Pět tisíc stop nad zemí, šampaňské v letadle a nevídané přijetí! Rozhodoval jsem se jen několik vteřin. Zářili radostí a už jsme letěli,“ vzpomíná dnes světový houslista Gil Shaham na přelomovou událost své hudební kariéry. Bylo mu 18 let a přestože už v této době měl za sebou mnohé – v deseti letech debutoval s Izraelskou filharmonií, o rok později zvítězil v Claremont Competition v Izraeli, kde v té době s rodiči pobýval – byl stále „pouze“ studentem newyorské Juilliard School v New Yorku.

Pak ale přišla tato nabídka náhlého záskoku za Itzhaka Perlmana. Díky velkému úspěchu, kterého Shaham na tomto koncertě s Londýnským symfonickým orchestrem pod vedením Michaela Tilsona Thomase dosáhl, se mu začaly hrnout pozvánky na koncerty a nahrávání; jeho jméno najednou znala všechna hlavní hudební média. Dodnes tak uchvacuje nejslavnější koncertní sály světa svou dokonalou technikou, podpořenou muzikálním mistrovstvím a velice sympatickým vystupováním na pódiu, jak konstatuje i Svatava Barančicová pro portál OperaPlus: „Jeho dechberoucí virtuozita nezná překážek, přitom na pódiu působí velmi křehce a skromně. Neustále se usmívá, na publikum i na hráče v orchestru, je na ně napojen, pozoruje jejich hru a prožívá jejich pasáže stejně jako ty své. Nevypíná se nad orchestrem ve virtuózní póze. Ale jak položí prsty na hmatník, ukáže naplno své mimořádné schopnosti: šokující rychlost, hladké vyznění technicky náročných a pro housle nepohodlně strukturovaných figur, skoky do výšek, které prošlehnou skrumáží tónů jako chladný a přesný záblesk ocelové čepele. Vzorově čisté dvojhmaty v jakémkoliv tempu a poloze. A po tom všem další odzbrojující úsměv.“

Řeč je o koncertu minulého ročníku festivalu Dvořákova Praha, kde Gil Shaham vystoupil s Izraelským filharmonickým orchestrem. V Praze je však častým hostem: Dvořákova Praha ho přivítala již v roce 2016 s Antoniem Pappanem, o tři roky později se zaskvěl s Prague Philharmonia, a to v Dvořákově houslovém koncertu, který tentokrát přednese v New Yorku s Českou filharmonií. „Miluju Dvořáka!“ prohlašuje Shaham a doplňuje, že už jako malý poslouchal jeho symfonie.

Shahamův repertoár je však široký. Před několika lety vydal velice úspěšnou nahrávku kompletních sonát a partit Johanna Sebastiana Bacha a kromě tradičních klasicko-romantických kusů se zaměřuje taktéž na provádění houslových koncertů 20. století. Takto je v posledních letech nasměrována i jeho nahrávací činnost a jedno CD z řady „Houslové koncerty 30. let 20. století“ bylo nominováno na cenu Grammy. Tu však už na svém kontě má, a to za album American Scenes, které ve svých 27 letech nahrál spolu s André Previnem, stejně jako množství dalších významných hudebních cen, jako jsou Grand Prix du Disque, Diapason d’Or či označení Editor’s Choice časopisu Gramophone.

Kromě Rudolfina mohou Shahama i jeho vzácné stradivárky „Countess Polignac“ vídat posluchači celého světa. Pravidelně spolupracuje s Berlínskými filharmoniky, Orchestre de Paris, Newyorskou a Losangeleskou filharmonií či Bostonským symfonickým orchestrem. Rád se však zdržuje v okolí domova, kterým je už řadu let New York, kde žije se svou ženou, houslistkou Adele Anthony, a jejich třemi dětmi.

Semjon Byčkov dirigent

Své působení ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie zahájil Semjon Byčkov v roce 2018 koncerty věnovanými 100. výročí založení Československé republiky – v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu. V roce 2019 vyvrcholil Projekt Čajkovskij: CD komplet symfonií a na něj navázané koncerty a rezidence. V rámci Roku české hudby 2024 se kromě nahrávek Smetanovy Mé vlasti, kterou časopis BBC Music Magazine vyhlásil orchestrální nahrávkou roku 2025, a Dvořákových symfonií č. 7, 8 a 9 stala česká hudba hlavním tématem významných evropských vystoupení v Evropě a USA, včetně tří koncertů v Carnegie Hall. Ve 130. sezoně Byčkov absolvuje s Českou filharmonií zájezdy na Tchaj-wan, do Japonska, Koreje, Rakouska, Itálie, Německa, Lucemburska, Švédska a Finska a na jaře 2026 vydá PENTATONE komplet Mahlerových symfonií nahraných s Českou filharmonií v uplynulých osmi sezonách.

Semjon Byčkov přináší do repertoáru orchestru jedinečnou kombinaci vrozené muzikálnosti a přísné ruské pedagogiky. Často hostuje u předních světových orchestrů a operních souborů a realizoval mnoho nahrávek, mimo jiné s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. K referenčním nahrávkám se Symfonickým orchestrem WDR Kolín nad Rýnem patří čtyři Brahmsovy symfonie, dále díla Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1992 byla doporučenou nahrávkou pro pořad BBC Radio 3 Building a Library (2020); Wagnerův Lohengrin byl vyhlášen nahrávkou roku časopisu BBC Music Magazine (2010); a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky získala titul nahrávka měsíce časopisu BBC Music Magazine (2018).

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad), v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a nyní žije v Evropě. V roce 1989 se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestru de Paris. V roce 1997 byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem a o rok později šéfdirigentem drážďanské Semperoper. V létě 2025 se Byčkov vrátil do Bayreuthu, aby dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu, a v roce 2026 bude dirigovat novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské opeře. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America. Je držitelem čestných titulů v BBC Symphony Orchestra a Královské hudební akademii.

Skladby

Antonín Dvořák
V přírodě, koncertní předehra op. 91

Microsoft.CSharp.RuntimeBinder.RuntimeBinderException: Cannot perform runtime binding on a null reference
   at CallSite.Target(Closure, CallSite, Object)
   at System.Dynamic.UpdateDelegates.UpdateAndExecute1[T0,TRet](CallSite site, T0 arg0)
   at AspNetCore.App_Plugins_PerspectivoGridEditors_Text_render.ExecuteAsync() in /home/filharmonie/app/ceskafilharmonie.cz/App_Plugins/PerspectivoGridEditors/Text/render.cshtml:line 12
   at Microsoft.AspNetCore.Mvc.Razor.RazorView.RenderPageCoreAsync(IRazorPage page, ViewContext context)
   at Microsoft.AspNetCore.Mvc.Razor.RazorView.RenderPageAsync(IRazorPage page, ViewContext context, Boolean invokeViewStarts)
   at Microsoft.AspNetCore.Mvc.Razor.RazorView.RenderAsync(ViewContext context)
   at Microsoft.AspNetCore.Mvc.ViewFeatures.HtmlHelper.RenderPartialCoreAsync(String partialViewName, Object model, ViewDataDictionary viewData, TextWriter writer)
   at Microsoft.AspNetCore.Mvc.ViewFeatures.HtmlHelper.PartialAsync(String partialViewName, Object model, ViewDataDictionary viewData)
   at AspNetCore.Views_Partials_grid_editors_base.ExecuteAsync() in /home/filharmonie/app/ceskafilharmonie.cz/Views/Partials/grid/editors/base.cshtml:line 6

Antonín Dvořák
Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53

Osobní vztahy, přátelství či vzájemný respekt mezi jednotlivci vstupují do historie citelněji, než
bychom čekali. Potvrzuje to i jedna z kapitol hudebních dějin, reprezentovaná jmény Fritz Simrock,
Antonín Dvořák, Johannes Brahms, manželé Schumannovi nebo Joseph Joachim.
Mezi skladbami Antonína Dvořáka (1841–1904) určenými pro sólový nástroj a orchestr vynikají tři
koncerty – klavírní g moll (op. 33), houslový a moll (op. 53) a violoncellový h moll (op. 104). První dva
z nich nejsou od sebe časově příliš vzdáleny a dokonce vyšly téhož roku (1883), genezi však mají
rozdílnou. Zatímco ranou verzi koncertu pro klavír zkomponoval Dvořák v roce 1876 zřejmě na
základě své vlastní volby, možná s lákavou představou Karla Slavkovského u klavíru, podnět ke
kompozici Koncertu pro housle a orchestr a moll přišel zvenčí od nakladatele Simrocka, který si u
stále populárnějšího českého autora objednal další skladbu „slovanského“ ražení. Česká suita, op. 39,
Slovanské rapsodie, op. 45, Slovanské tance, op. 46, Smyčcový kvartet Es dur, op. 51 – to vše byly
Dvořákovy starší a na trhu s hudebninami žádané tituly, ovlivněné melodicko-rytmickými vzorci
lidové hudby české, moravské i jiných slovanských národů. Také houslový virtuos, dirigent a ředitel
Hochschule für ausübende Tonkunst Joseph Joachim, s nímž se skladatel sešel začátkem dubna 1879
v Berlíně, tvorbu nového koncertního kusu podpořil. Jak si Dvořák považoval spolupráce s tímto
legendárním houslistou a pedagogem, dosvědčuje dedikace koncertu právě Joachimovi.
S kompozicí houslového koncertu začal Dvořák v roce 1879 při letním pobytu na Sychrově. Před
dvěma lety opustil málo výnosné zaměstnání varhaníka v kostele sv. Vojtěcha na pražském Novém
Městě a nyní se věnoval pouze kompozici. Opakovaně přidělené rakouské státní stipendium
podporující umělce mu tento krok usnadnilo, navíc mu také přineslo přátelství s Johannesem
Brahmsem a jeho prostřednictvím existenčně důležitou smlouvu se Simrockem. Koncem
sedmdesátých let se Dvořák prosadil doma i v zahraničí. Cesta houslového koncertu k jeho
definitivnímu znění však nebyla snadná: Dvořákovy konzultace s Joachimem se vlekly (mezi jarem
1880 a podzimem 1882 čekal autor na Joachimovo vyjádření víc než dva roky), své připomínky měl i
nakladatel, respektive jeho poradce Robert Keller. Je paradoxem, že Joachim, který měl být prvním
interpretem díla a zasáhl zejména do podoby sólového partu, nakonec Dvořákův houslový koncert
veřejně asi ani nehrál. Premiéry v říjnu 1883 se ujal František Ondříček a po úspěšném pražském
provedení s orchestrem Národního divadla představil skladbu v prosinci téhož roku nadšenému
vídeňskému publiku, a to společně s Vídeňskými filharmoniky a Hansem Richterem u dirigentského
pultu. Koncert a moll propagoval i během své následující hvězdné kariéry.
Dvořák postupoval v integraci orchestru a sólového nástroje podobně jako jeho velký vzor Brahms –
autor Koncertu pro housle a orchestr D dur, op. 77, v podstatě z téže doby. Také Brahms věnoval svůj
koncert Joachimovi a ten ho při premiéře v lednu 1879 provedl. V obou případech je plastický
orchestrální zvuk kombinován s technicky náročnou, ale zároveň výrazově bohatou linkou sólisty.
S instrumentací, vroucnou melodikou a temperamentním rytmem zachází Dvořák mistrovsky. První
věta (Allegro ma non troppo) v nejednoznačné sonátové formě bez reprízy se přímo napojuje na
lyrickou větu druhou (Adagio ma non troppo); právě tento plynulý přechod attacca se řadil
k diskutovaným bodům během revizí. Adagio je vystavěno v třídílné formě s variacemi a jeho náladu
podtrhuje „pastorální“ F dur. Energická třetí věta (Finale. Allegro giososo, ma non troppo) těží
z rytmu lidového tance furiantu, který ve střední části kontrastuje s melancholickou dumkou.

Antonín Dvořák
Symfonie č. 9 e moll, op. 95, „Z Nového světa“

Prestižní pozvání do New Yorku nespadlo z nebe. Ve Spojených státech se Dvořákova hudba hrála již řadu let, z amerických novin se čtenáři dovídali o mistrových evropských úspěších skladatelských i dirigentských. Ale především byl Dvořák pro Ameriku ikonou národního skladatele. „Amerikáni očekávají veliké věci ode mne a hlavní je, abych prý jim ukázal cestu do zaslíbené země a říše nového samostatného umění, zkrátka vytvořit muziku národní!! […] Je to zajisté stejně veliký jako krásný úkol pro mne a doufám, že pomocí Boží se mně to poštěstí. Materiálu je zde dost a dost,“ psal skladatel po příjezdu do Ameriky příteli Josefu Hlávkovi. S hudebním materiálem se Dvořák skutečně seznamoval s velkým zájmem, prozradil to i v rozhovoru pro New York Herald: „Od chvíle, co žiji v této zemi, zajímám se hluboce o lidovou hudbu černochů a indiánů […] a mým úmyslem je učiniti, co bude v mých silách, abych upoutal pozornost k tomuto skvělému pokladu melodií, který máte.“ Melodie však Dvořák nepřejímal. Tvořil své vlastní, využívaje při tom celé řady charakteristických rysů lidových písní, které si spojoval s americkou folklorní substancí. Motivy k nové Symfonii e moll, op. 95, „Z Nového světa“ se navíc nezrodily hned v té podobě, jak je známe nyní. Dokumentují to skladatelovy skicáře, ve kterých jsou dnes již slavná témata zapsána ještě s mnoha odchylkami od finální verze. Je zřejmé, že v průběhu kompozičního procesu Dvořák stále prohluboval onen „americký duch“, který chtěl do své hudby vtělit: přidával synkopy, včetně speciality zvané „schotch snap“, zvýrazňoval pentatoniku a podobně. Rozhodně však v nové symfonii neusiloval o to, aby se od jeho předchozích symfonií odlišovala ve všem. V době dokončování partitury se o tom sám zmínil v dopise příteli Göblovi: „Nyní právě dodělávám novou Sinfonii E moll která se bude nápadně lišit od mých předešlých, a sice nejvíce v melodických harmon. i rhytm. obratech – jenom instrumentace ta se nezměnila v tom asi již dále pokračovat nebudu a také nechci, a vím proč.“

O bouřlivém přijetí díla při jeho slavné premiéře v newyorské Carnegie Hall v prosinci 1893 (Newyorskou filharmonii dirigoval Anton Seidl) referoval skladatel i svému nakladateli Fritzi Simrockovi do Berlína: „Úspěch symfonie 15. a. 16. prosince byl velkolepý; noviny říkají, že ještě nikdy žádný skladatel nedosáhl takového triumfu. Byl jsem v lóži, hala byla obsazena nejlepším obecenstvem z New Yorku, lidé tak mnoho tleskali, že jsem se musel z lóže děkovat jako král!? à la Mascagni ve Vídni (nesmějte se!). Vy víte, že se snažím takovým ovacím raději vyhnout, ale musel jsem to udělat a ukázat se.“ Název „Z Nového světa“ („From the new world“) skladatel připsal na titulní stranu partitury až několik měsíců po dokončení díla; přesně v den, kdy předával partituru dirigentovi k nastudování. Název tohoto prvního díla, které napsal v Americe, zavdal příčinu k celé řadě úvah v novinových článcích. Když si je skladatel pročítal, poznamenal prý s úsměvem: „Tak se zdá, že jsem jim trochu popletl rozumy.“