Program
Antonín Dvořák
V přírodě, koncertní předehra, op. 91
Antonín Dvořák
Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53
Antonín Dvořák
Symfonie č. 9 e moll, op. 95 „Z Nového světa“
Závěrečný koncert rezidenčního „festivalu“ v Suntory Hall představujícího vrcholné symfonické a koncertní skladby Antonína Dvořáka přinese Houslový koncert v podání amerického virtuosa Gila Shahama a slavnou Novosvětskou symfonii.
Antonín Dvořák
V přírodě, koncertní předehra, op. 91
Antonín Dvořák
Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53
Antonín Dvořák
Symfonie č. 9 e moll, op. 95 „Z Nového světa“
Gil Shaham housle
Semjon Byčkov dirigent
Česká filharmonie
Gil Shaham housle
„Byl jsem právě ve škole. Kdosi zaklepal, vešel do třídy a vyzval mě, abych se dostavil do ředitelny. Pro studenta je to vždycky šok: Co to může být? Určitě nic dobrého! A tam stáli zástupci London Symphony a hledali houslistu s připraveným repertoárem jako záskok za Itzhaka Perlmana. Měl jsem volbu, vrátit se do třídy, nebo s nimi sednout do Concordu a letět okamžitě do Londýna. Pět tisíc stop nad zemí, šampaňské v letadle a nevídané přijetí! Rozhodoval jsem se jen několik vteřin. Zářili radostí a už jsme letěli,“ vzpomíná dnes světový houslista Gil Shaham na přelomovou událost své hudební kariéry. Bylo mu 18 let a přestože už v této době měl za sebou mnohé – v deseti letech debutoval s Izraelskou filharmonií, o rok později zvítězil v Claremont Competition v Izraeli, kde v té době s rodiči pobýval – byl stále „pouze“ studentem newyorské Juilliard School v New Yorku.
Pak ale přišla tato nabídka náhlého záskoku za Itzhaka Perlmana. Díky velkému úspěchu, kterého Shaham na tomto koncertě s Londýnským symfonickým orchestrem pod vedením Michaela Tilsona Thomase dosáhl, se mu začaly hrnout pozvánky na koncerty a nahrávání; jeho jméno najednou znala všechna hlavní hudební média. Dodnes tak uchvacuje nejslavnější koncertní sály světa svou dokonalou technikou, podpořenou muzikálním mistrovstvím a velice sympatickým vystupováním na pódiu, jak konstatuje i Svatava Barančicová pro portál OperaPlus: „Jeho dechberoucí virtuozita nezná překážek, přitom na pódiu působí velmi křehce a skromně. Neustále se usmívá, na publikum i na hráče v orchestru, je na ně napojen, pozoruje jejich hru a prožívá jejich pasáže stejně jako ty své. Nevypíná se nad orchestrem ve virtuózní póze. Ale jak položí prsty na hmatník, ukáže naplno své mimořádné schopnosti: šokující rychlost, hladké vyznění technicky náročných a pro housle nepohodlně strukturovaných figur, skoky do výšek, které prošlehnou skrumáží tónů jako chladný a přesný záblesk ocelové čepele. Vzorově čisté dvojhmaty v jakémkoliv tempu a poloze. A po tom všem další odzbrojující úsměv.“
Řeč je o koncertu minulého ročníku festivalu Dvořákova Praha, kde Gil Shaham vystoupil s Izraelským filharmonickým orchestrem. V Praze je však častým hostem: Dvořákova Praha ho přivítala již v roce 2016 s Antoniem Pappanem, o tři roky později se zaskvěl s Prague Philharmonia, a to v Dvořákově houslovém koncertu, který tentokrát přednese v New Yorku s Českou filharmonií. „Miluju Dvořáka!“ prohlašuje Shaham a doplňuje, že už jako malý poslouchal jeho symfonie.
Shahamův repertoár je však široký. Před několika lety vydal velice úspěšnou nahrávku kompletních sonát a partit Johanna Sebastiana Bacha a kromě tradičních klasicko-romantických kusů se zaměřuje taktéž na provádění houslových koncertů 20. století. Takto je v posledních letech nasměrována i jeho nahrávací činnost a jedno CD z řady „Houslové koncerty 30. let 20. století“ bylo nominováno na cenu Grammy. Tu však už na svém kontě má, a to za album American Scenes, které ve svých 27 letech nahrál spolu s André Previnem, stejně jako množství dalších významných hudebních cen, jako jsou Grand Prix du Disque, Diapason d’Or či označení Editor’s Choice časopisu Gramophone.
Kromě Rudolfina mohou Shahama i jeho vzácné stradivárky „Countess Polignac“ vídat posluchači celého světa. Pravidelně spolupracuje s Berlínskými filharmoniky, Orchestre de Paris, Newyorskou a Losangeleskou filharmonií či Bostonským symfonickým orchestrem. Rád se však zdržuje v okolí domova, kterým je už řadu let New York, kde žije se svou ženou, houslistkou Adele Anthony, a jejich třemi dětmi.
Semjon Byčkov dirigent
V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku.
Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.
Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.
Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.
Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.
Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).
Antonín Dvořák
V přírodě, koncertní předehra op. 91
Microsoft.CSharp.RuntimeBinder.RuntimeBinderException: Cannot perform runtime binding on a null reference at CallSite.Target(Closure, CallSite, Object) at System.Dynamic.UpdateDelegates.UpdateAndExecute1[T0,TRet](CallSite site, T0 arg0) at AspNetCore.App_Plugins_PerspectivoGridEditors_Text_render.ExecuteAsync() at Microsoft.AspNetCore.Mvc.Razor.RazorView.RenderPageCoreAsync(IRazorPage page, ViewContext context) at Microsoft.AspNetCore.Mvc.Razor.RazorView.RenderPageAsync(IRazorPage page, ViewContext context, Boolean invokeViewStarts) at Microsoft.AspNetCore.Mvc.Razor.RazorView.RenderAsync(ViewContext context) at Microsoft.AspNetCore.Mvc.ViewFeatures.HtmlHelper.RenderPartialCoreAsync(String partialViewName, Object model, ViewDataDictionary viewData, TextWriter writer) at Microsoft.AspNetCore.Mvc.ViewFeatures.HtmlHelper.PartialAsync(String partialViewName, Object model, ViewDataDictionary viewData) at AspNetCore.Views_Partials_grid_editors_base.ExecuteAsync() in /home/filharmonie/app/ceskafilharmonie.cz/Views/Partials/grid/editors/base.cshtml:line 6
Antonín Dvořák
Koncert pro housle a orchestr a moll op. 53
Roky 1878–1880 bývají u Antonína Dvořáka označovány jako „slovanské období“,neboť skladatel v této době vycházel obzvláště ze slovanské lidové hudby. V těchto třech letech také vznikly velmi úspěšné skladby jako Serenáda pro dechové nástroje, tři Slovanské rapsodie, Česká svita, Symfonie č. 6, první řada Slovanských tanců, Cigánské melodie či řada klavírních skladeb. Slovanský „tón“ byl ve své době žádaný; v českých zemích z vlasteneckého důvodu a v evropském kontextu zase naplňoval potřebu jedinečnosti, „exotičnosti“. Jedním z vrcholných Dvořákových děl nejen v souvislosti s jeho „slovanským obdobím“ je bezesporu Koncert pro housle a orchestr a moll op. 53. Vznikl na Sychrově v létě roku 1879.
Autor byl samozřejmě potěšen zájmem Simrockova berlínského nakladatelství o další skladbu „slovanského naladění“. Dvořák se v této době dostává do situace, kdy kompozičně dozrává a jeho ambice směřují k snahám o virtuositu naplněnou invencí. Pomýšlel na to, že by sólový part svěřil virtuosovi Josephu Joachimovi, kterému koncert dedikoval. Dvořák Joachima dokonce na jaře roku 1880 v Berlíně navštívil a dílo s ním konzultoval. Houslový virtuos měl výhrady k některým pasážím, které považoval za příliš obtížné. Orchestraci zase hodnotil v některých místech za příliš hutnou. Neznamená to ovšem, že by se o koncertu nevyjadřoval pochvalně. Dvořák na rady houslového virtuosa dílo poupravil. Poslední změny dokončil v říjnu 1882.
V následujícím období se ozřejmilo, že Joseph Joachim se premiéry koncertu skutečně neujme, a tak Dvořák zadal první provedení šestadvacetiletému houslistovi Františku Ondříčkovi. K premiéře došlo 14. října 1883 na Žofíně za doprovodu Orchestru Národního divadla pod taktovkou Mořice Angera. Dostavil se mimořádný úspěch a během svých dalších turné pomohl Ondříček posunout Dvořákův houslový koncert na světová pódia, na kterých zaznívá dodnes.
Antonín Dvořák
Symfonie č. 9 e moll, op. 95, „Z Nového světa“
Prestižní pozvání do New Yorku nespadlo z nebe. Ve Spojených státech se Dvořákova hudba hrála již řadu let, z amerických novin se čtenáři dovídali o mistrových evropských úspěších skladatelských i dirigentských. Ale především byl Dvořák pro Ameriku ikonou národního skladatele. „Amerikáni očekávají veliké věci ode mne a hlavní je, abych prý jim ukázal cestu do zaslíbené země a říše nového samostatného umění, zkrátka vytvořit muziku národní!! […] Je to zajisté stejně veliký jako krásný úkol pro mne a doufám, že pomocí Boží se mně to poštěstí. Materiálu je zde dost a dost,“ psal skladatel po příjezdu do Ameriky příteli Josefu Hlávkovi. S hudebním materiálem se Dvořák skutečně seznamoval s velkým zájmem, prozradil to i v rozhovoru pro New York Herald: „Od chvíle, co žiji v této zemi, zajímám se hluboce o lidovou hudbu černochů a indiánů […] a mým úmyslem je učiniti, co bude v mých silách, abych upoutal pozornost k tomuto skvělému pokladu melodií, který máte.“ Melodie však Dvořák nepřejímal. Tvořil své vlastní, využívaje při tom celé řady charakteristických rysů lidových písní, které si spojoval s americkou folklorní substancí. Motivy k nové Symfonii e moll, op. 95, „Z Nového světa“ se navíc nezrodily hned v té podobě, jak je známe nyní. Dokumentují to skladatelovy skicáře, ve kterých jsou dnes již slavná témata zapsána ještě s mnoha odchylkami od finální verze. Je zřejmé, že v průběhu kompozičního procesu Dvořák stále prohluboval onen „americký duch“, který chtěl do své hudby vtělit: přidával synkopy, včetně speciality zvané „schotch snap“, zvýrazňoval pentatoniku a podobně. Rozhodně však v nové symfonii neusiloval o to, aby se od jeho předchozích symfonií odlišovala ve všem. V době dokončování partitury se o tom sám zmínil v dopise příteli Göblovi: „Nyní právě dodělávám novou Sinfonii E moll která se bude nápadně lišit od mých předešlých, a sice nejvíce v melodických harmon. i rhytm. obratech – jenom instrumentace ta se nezměnila v tom asi již dále pokračovat nebudu a také nechci, a vím proč.“
O bouřlivém přijetí díla při jeho slavné premiéře v newyorské Carnegie Hall v prosinci 1893 (Newyorskou filharmonii dirigoval Anton Seidl) referoval skladatel i svému nakladateli Fritzi Simrockovi do Berlína: „Úspěch symfonie 15. a. 16. prosince byl velkolepý; noviny říkají, že ještě nikdy žádný skladatel nedosáhl takového triumfu. Byl jsem v lóži, hala byla obsazena nejlepším obecenstvem z New Yorku, lidé tak mnoho tleskali, že jsem se musel z lóže děkovat jako král!? à la Mascagni ve Vídni (nesmějte se!). Vy víte, že se snažím takovým ovacím raději vyhnout, ale musel jsem to udělat a ukázat se.“ Název „Z Nového světa“ („From the new world“) skladatel připsal na titulní stranu partitury až několik měsíců po dokončení díla; přesně v den, kdy předával partituru dirigentovi k nastudování. Název tohoto prvního díla, které napsal v Americe, zavdal příčinu k celé řadě úvah v novinových článcích. Když si je skladatel pročítal, poznamenal prý s úsměvem: „Tak se zdá, že jsem jim trochu popletl rozumy.“