Český spolek pro komorní hudbu • Janáčkovo trio

Z více než devadesáti komorních instrumentálních skladeb Bohuslava Martinů tvoří tria nezanedbatelnou část – najdeme jich celkem patnáct. Skladby pro nástrojové obsazení klavírního tria však složil pouze čtyři. Bergerettes pro housle, violoncello a klavír, H 275, vznikly v pohnuté době na konci zimy roku 1939, nedlouho před vpádem německých vojsk na území Československa. Martinů tou dobou žil již řadu let (od roku 1923) v Paříži, kde se setkával s pestrou směsicí vlivů, mezi které patřila hudba Stravinského, Bartóka, Hindemitha, skladby členů Pařížské šestky nebo jazz. Léto měl ve zvyku trávit ve své domovině, a nejinak tomu bylo i v roce 1938. Tehdy ještě nevěděl, že to bylo naposledy, co svou vlast navštívil. Na napětí, které bylo v Evropě všudypřítomné, reagoval Dvojkoncertem po dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, H 271. V Bergerettes, které dokončil v únoru 1939, se však setkáváme s naprosto odlišnou atmosférou. Napovídá tomu už samotný název skladby, odkazující na francouzské písně s pastorálním či milostným námětem, které byly populární v 18. století (le berger – pastýř). 

Jde o cyklus pěti miniatur, které mají třídílnou formu s kontrastní střední částí. S výjimkou čtvrté věty mají formu da capo s triem. Navzdory okolnostem vzniku dokázal Martinů drobné věty prodchnout atmosférou radosti a optimismu. Pomohly mu v tom vzpomínky na rodnou zem, ale i využití některých charakteristických prvků vycházejících z českého a moravského folkloru. Rychlá tempa krajních částí a použití ostinata vytvářejí dojem pulzující energie, díky níž hudební proud nezadržitelně pádí vpřed. Mezi temperamentními, rytmicky výraznými větami zaujme prostřední Andantino. Vyznačuje se určitou melancholičností a značnou tonální proměnlivostí. Od ostatních vět jej odlišuje také jiné uspořádání v rámci zachované třídílné formy, kdy krajní části jsou pomalejší a prostřední naopak živější. Martinů Bergerettes nikdy neslyšel provedené na veřejném koncertu. Premiéra se uskutečnila až o mnoho let později – v roce 1963, kdy jej zahrálo Foersterovo trio. Půvabná skladba okouzluje svou hravostí. Na dnešním koncertu ji doplní výběr z korespondence mezi Martinů a Vítězslavou Kaprálovou, která u skladatele v Paříži studovala.

Když Johannes Brahms složil své první klavírní trio, bylo mu lehce přes dvacet. Tou dobou si získával renomé už nejen jako klavírista, ale i jako skladatel. Na svém kontě měl řadu děl, nejčastěji právě pro klavír, například Fantazii na oblíbený valčík, Scherzo a tři sonáty. Tyto skladby také zařazoval do programů svých recitálů. Zároveň šlo o období, které Brahmse zásadně formovalo. Maďarský houslista Eduard Reményi u něj vzbudil zájem o maďarskou lidovou a romskou hudbu, což významně ovlivnilo jeho kompoziční styl (lásku k maďarské hudbě v něm posiloval také houslista maďarského původu Joseph Joachim, který byl v době setkání s Brahmsem v roce 1853 už slavným virtuosem). Koncertní turné, která spolu Brahms a Reményi podnikli, je zavedla do mnoha německých měst a skladatel se seznámil s předními osobnostmi hudebního světa, jako byli Robert a Clara Schumannovi nebo Franz Liszt. Na manžele Schumannovy učinilo umění mladého Brahmse takový dojem, že napomohli publikování několika jeho skladeb a Schumann o něm do časopisu Neue Zeitschrift für Musik napsal článek s názvem „Nové cesty“, kde mu prorokoval velkou budoucnost. I díky tomu se Brahms rychleji dostal do povědomí hudbymilovné veřejnosti. (U Schumanna bohužel nedlouho poté propukla duševní choroba a v roce 1856 zemřel, s Clarou však Brahmse pojilo hluboké přátelství po celý život.)

Brahms zkomponoval celkem pět klavírních trií. Tři z nich jsou určena pro standardní obsazení klavír, housle a violoncello, existuje ale také trio s lesním rohem a trio s klarinetem. Klavírní trio H dur, op. 8, je jeho prvním větším a významnějším komorním dílem a prošlo zajímavým vývojem, který se završil až po 37 letech. Na dnešním koncertu uslyšíme Klavírní trio H dur ve verzi, která vyšla tiskem roku 1891. Brahms původní trio vydané roku 1854 výrazně přepracoval a změnil, ponechal ale v platnosti obě verze, a to pod stejným opusovým číslem. Svůj osobní postoj k první a druhé verzi nebo bližší informace k jejich vzájemnému vztahu nesdělil ani svému nakladateli Fritzi Simrockovi, který od něj v podstatě dostal svolení uvést nové přepracované vydání, jak uzná za vhodné. U někoho, kdo měl rád nad svým dílem co největší kontrolu, byl značně sebekritický a přepracovával své skladby někdy i dlouhá léta, šlo o značně neobvyklý krok. (Za vše hovoří skutečnost, že z celkem dvou desítek smyčcových kvartetů se Brahms rozhodl vydat pouze tři nebo že práce na První symfonii – od prvních náčrtů po poslední úpravy před vydáním – mu zabrala přes 20 let.) Zatímco on sám původní verzi z doby svého mládí nijak nezavrhnul, a dokonce nakladateli napsal, že pokud o ni bude zájem, může udělat dotisk, na koncertních pódiích brzy jednoznačně převládla verze druhá. 

Tato verze z roku 1891 je kratší (především díky výrazně zkrácené úvodní větě) a celkově po stránce struktury sevřenější a přehlednější. Projevilo se zde mistrovství zralého Brahmse v práci s tematickým materiálem, jejž proklestil ve prospěch většího sjednocení a rozvinutí. Zachována zůstala všechna hlavní témata, přičemž vedlejší témata jsou všude s výjimkou druhé věty nová. První věta je v sonátové formě (najdeme zde samozřejmě odchylky od klasického schématu, jako je například posunutí vedlejšího tématu do h moll nebo rozšířená repríza). Téma, jež zazní v úvodu, udává charakter celého díla. Jak napsal Arnold Schönberg, „je výchozí myšlenkou [...], která následně působí jako generátor veškerého dalšího hudebního děje.“ Scherzo obsahuje živé a rytmické hlavní téma, které si nástroje navzájem předávají. Kontrastní triová část poskytuje chvíli oddechu a slyšíme v ní inspiraci lidovou hudbou. Je to jediná věta, které se úpravy téměř nedotkly. Následuje oduševnělé Adagio, která v nás zanechá otisk i díky krásné melodii v podání violoncella, jež zazní přibližně uprostřed věty. Allegro v h moll nastoluje atmosféru rozrušení až dramatu, kterou zcela nerozptýlí ani projasněné vedlejší téma v durovém tónorodu, skladba však přesto dospěje k triumfálnímu závěru. Brahms zde vytváří složité hudební textury vyžadující virtuózní souhru mezi klavírem, houslemi a violoncellem. Dodejme, že většinu zásadních změn provedl Brahms už nějakou dobu před vydáním v roce 1891, a sice během letních měsíců roku 1889.