Český spolek pro komorní hudbu • Lada Bočková

Na podzim roku 1859 oslavil Antonín Dvořák 18. narozeniny. Úspěšně zakončil studia na renomované pražské varhanické škole, stal se violistou populární Komzákovy kapely a zatím jen „do šuplíku“ zkoušel komponovat. V témže roce vyšla pod názvem Večerní písně lyrická prvotina spisovatele a redaktora Národních listů Vítězslava Hálka (1835–1874). Sbírka 65 milostných básní, jež psal autor pro svoji žačku a budoucí manželku Dorotu Horáčkovou, si svým pozitivním nábojem rychle získala u čtenářů oblibu. Jejím ústředním motivem je láska nikoliv v erotickém smyslu, nýbrž jako nejvyšší hodnota lidského života. Je zde patrná inspirace tvorbou německého romantického básníka Heinricha Heineho (1797–1856) i lidovou písní.

Čeští skladatelé nemohli při hledání vhodných textů ke zhudebnění Večerní písně minout, zaujaly mimo jiné Karla Bendla, Zdeňka Fibicha a Bedřicha Smetanu. Dvořák k nim obrátil svou pozornost nejpozději v létě roku 1876, kdy pracoval jako varhaník kostela u sv. Vojtěcha na Novém Městě, byl šťastně ženatý, měl za sebou první skladatelské úspěchy a finanční podporu v podobě státního stipendia. Z Hálkovy sbírky si vybral celkem dvanáct básní. Vzhledem k tomu, že je později zrevidoval a v letech 1880–1883 postupně vydal pod opusovými čísly 3 (první čtyři písně), 9 (pátá a šestá píseň) a 31 (sedmá až jedenáctá píseň) u různých nakladatelství (z vydání vyjmul dvanáctou píseň Tak jak ten měsíc, kterou považoval za „slabou“), nemůžeme s jistotou říci, že je zamýšlel jako uzavřený cyklus. Písně z opusu 31 věnoval barytonistovi Josefu Lvovi, s nímž dvě, neznámo které, uvedl v premiéře na „Dvořákově večeru“ 16. září 1882 v Táboře. 

Jakého Dvořáka ve Večerních písních uslyšíme? Jistě nepřekvapí, že niterného, vroucího a smělého, z hlediska kompoziční techniky snad ještě poněkud hledajícího, krystalizujícího. Bylo by však chybou přejít právě tyto krystalky bez povšimnutí, ať už je to schubertovský křišťál, schumannovský rubín nebo smetanovský vltavín, neboť skladatel zvláště v počátcích své tvorby Smetanu velice obdivoval. Povšimněme si dramatického neklidu s častými dynamickými změnami (Mně zdálo se, žes umřela, č. 2, op. 3) chorálové akordické sazby (Já jsem ten rytíř z pohádky, č. 3, op. 3), nejistoty v závěru písně Umlklo stromů šumění, č. 5, op. 9, či kontrastní bujarosti v písni Přilítlo jaro zdaleka, č. 6, op. 9, s bohatými modulacemi. Pozoruhodná je rozsáhlá píseň Vy všichni, kdo jste stísněni, č. 10, op. 31, již skladatel pojal jako reflexivní žalm. 

Posledních šest let života se Dvořák soustředil výhradně na operu: „Chtěl bych se, pokud mi dá ještě Pán Bůh zdraví, ze všech sil věnovat operní tvorbě. Ne snad z ješitné touhy po slávě, nýbrž proto, že operu považuji i pro národ za útvar nejvhodnější,“ stvrdil své rozhodnutí v rozhovoru pro vídeňské noviny Die Reichswer měsíc před smrtí. Ze svých záměrů stihl zrealizovat trojici Čert a Káča, Rusalka a Armida, v níž jednoznačný prim hraje Rusalka, op. 114, B203, na libreto Jaroslava Kvapila. Jen pražské Národní divadlo ji od premiéry 31. března 1901 do současnosti uvedlo v počtu více než 2000 repríz. Pakliže bývalý šéfdirigent České filharmonie Jiří Bělohlávek považoval toto dílo za „královnu Dvořákových oper“, Rusalčinu árii „Měsíčku na nebi hlubokém“ z 1. dějství lze jistě označit za její diadém. 

Poslední Dvořákovu operu, která je současně jeho poslední dokončenou kompozicí, uvedlo Pražské Národní divadlo 25. března 1904. Armida, op. 115, B206 vypráví příběh z 11. století o nešťastné lásce damašské princezny ke křižáckému rytíři Rinaldovi, inspirovaný eposem Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém. Ačkoli skladatel předvedl v partituře širokou škálu mistrovství včetně umného hudebního vykreslení exotického prostředí, nestala se opera běžnou součástí divadelního repertoáru, a to zejména kvůli nepříliš zdařilému textu Jaroslava Vrchlického. Na koncertních pódiích se prosadila něžná árie z 1. dějství „Za štíhlou gazelou“, v níž Armida přemítá o obrazu cizince, kterého spatřila na lovu. 

Tvorba pro sólový klavír nebyla Dvořákovou doménou, interpretům přesto zanechal několik mimořádných cyklů, jež završil Humoreskami, op. 101, B187. Jejich společným jmenovatelem je pravidelné členění do osmi taktů a dvoudobé metrum. Skladatel je psal o prázdninách roku 1894 na letním sídle ve Vysoké a čerpal při tom ze svých amerických skicářů. Téma Humoresky č. 1 es moll si poznamenal v New Yorku na Silvestra roku 1893 jako „marcia funebre“, použil v ní též specifický synkopický rytmus, tzv. „scotch snap“, který známe z Novosvětské. Nejproslulejší se z cyklu osmi skladeb stala Humoreska č. 7 Ges dur s „hopsavým“ pohybem a pentatonickým tématem. Navždy jí už asi zůstane přiřčená legenda o inspiraci zvukem vlakových kol… 

Bedřich Smetana, jehož 200. výročí narození si letos připomínáme, psal Večerní písně, JB 1:116, ve zcela odlišné situaci než Dvořák ‒ po definitivní ztrátě sluchu a odchodu z veřejného života. Na zhudebnění pěti Hálkových básní pracoval u dcery Žofie Schwarzové v Jabkenicích a posléze je dedikoval své druhé manželce Bettině. Písně poprvé zazněly na jubilejním koncertě, který se konal 4. ledna 1880 v Praze, sólisty Prozatímního divadla Marii Sittovou a Josefa Lva doprovodil na klavír hudební kritik a skladatel Emanuel Chvála. 

Vnitřně sepjatý cyklus lze vnímat nejen jako ukázku Smetanovy cizelované kompoziční práce, ale také jako odraz jeho komplikovaného života i hold předčasně zemřelému básníkovi, s nímž se znal osobně a jehož básně označil za „čarokrásné“. Dramatický střed zde tvoří píseň č. 3 Mně zdálo se, v níž se během krátkého úseku vystřídá hned několik tónin, vyvrcholením cyklu je závěrečná píseň Z svých písní trůn Ti udělám, kdy nás autor skrze prudké rytmické změny vede z počáteční tóniny E dur kupříkladu do blyštivé D dur nebo spirituální Fis dur. 

S klavírem byl Bedřich Smetana coby brilantní hráč spojen od raného dětství. Jednou z důležitých linií jeho tvorby pro tento nástroj se staly virtuózní stylizace dobových tanců. V roce 1879 reagoval na úspěch Dvořákovy první řady Slovanských tanců, které vyšly též v klavírní verzi, cyklem České tance, jež jsou i jeho posledním klavírním dílem. Lyrický Hulán, op. 21, JB 1:114, z druhé řady cyklu, v sobě skrývá lidovou píseň Měla jsem milého hulána, která podle Karla Jaromíra Erbena pochází z Berounska. Cyklus je fascinující ukázkou zvukové a barevné představivosti, jakož i vnitřní autorovy síly po ztrátě sluchu. 

Od šedesátých let 19. století se Bedřich Smetana prosazoval zejména v oblasti opery jakožto reprezentativního žánru formujícího se novodobého českého národa a na podzim roku 1866 se stal kapelníkem Prozatímního divadla. Několik svých oper zasadil do venkovského prostředí, z řady Prodaná nevěsta, Dvě vdovy, Hubička a Tajemství je to právě komická Prodaná nevěsta, JB 1:100 (1866) na libreto Karla Sabiny, která zakotvila nejen na českých divadelních scénách a je vedle Dvořákovy Rusalky vůbec nejhranější českou operou. Skladatel ji několikrát upravil, slavnou árii „Ten lásky sen“ připojil za recitativ „Ach, jaký žal“ ve 3. dějství, kdy Mařenka ve chvíli „znějícího mlčení“ přemýšlí nad svou zdánlivě bezvýchodnou situací. 

Dvě vdovy, JB 1:108, na libreto Emanuela Züngela podle konverzační jednoaktovky Jeana Pierra Féliciena Malleffillea jsou Smetanovou pátou operou. Ve stylu francouzské opéra comique se tu propojuje svět vesnice se světem panským, přičemž hlavní hrdinky-vdovy zde vystupují jako samostatné, svým způsobem emancipované ženy. To podtrhuje také postava Karoliny v úvodní árii 1. dějství „Samostatně vládnu já!“ Premiéra 27. března 1874 byla posledním dílem, které skladatel řídil v Prozatímním divadle, ještě týž rok byl nucen své pracovní závazky z již známých zdravotních důvodů ukončit.