Ondřej Štochl vystudoval hru na violu a skladbu na Pražské konzervatoři. Ve studiích oboru skladba pokračoval na Akademii múzických umění v Praze ve třídě Marka Kopelenta. Během studií se zúčastnil řady skladatelských kurzů, na nichž zároveň získával zkušenosti s interpretací soudobé hudby. Skládá převážně komorní a orchestrální skladby, často s vokální či elektronickou složkou. Štochlovým tvůrčím zázemím je soubor Konvergence, v němž působí jako umělecký vedoucí, skladatel a violista. Skladatel vyučuje skladbu a hudební teorii na Konzervatoři Jana Deyla v Praze. Štochlovy skladby zazněly na významných festivalech Expozice nové hudby Brno, Forfest Kroměříž, Mélos-Étos Bratislava, Unerhörte Musik Berlin, Pražské jaro či Pražské premiéry. Autor se zúčastnil rovněž ISCM World Music Days v Hongkongu 2007 jako zástupce České republiky. Mezi interprety jeho skladeb patří kromě domovského ansámblu Konvergence také Luxembourg Sinfonietta, Ensemble Bern Modern, Moens Ensemble, Ensemble Platypus Wien, Yun Trio Prague, violoncellista Petr Nouzovský, klarinetista Karel Dohnal, vibrafonistka Cécile Boiffin, bicista Martin Opršál, klavíristé Iris Gerber či Martin Kalhous.
Štochlovo autorské profilové CD nese název Na cestě k vlídnosti. Vlídnost je autorovým niterným tématem a skladby záměrně směřují k emocionálnímu stavu působivého laskavého zklidnění. I druhé CD nazvané Echo fragile (Křehká ozvěna) nepostrádá duchovní rozměr. Křehkost, jemnost či zranitelnost dovede Štochl výjimečně hudebně vyjádřit díky své práci s autistickými dětmi na Deylově konzervatoři. „Jsou vnitřně křehcí a ke každému je potřeba přistupovat individuálně. Jejich životy nepostrádají dramata, ačkoliv to navenek není znát,“ vysvětluje autor. „Křehkost se ale neztrácí ani v pozitivním momentu vyjádření blízkosti a naděje, že můžeme porozumět obtížně znatelným hnutím lidské duše.“
Skladba Antiklimax pro smyčcové kvarteto vznikla v roce 2023 pro Doležalovo kvarteto. Antiklimax jako opak klimaxu znamená postupné zeslabování výrazu. „Můj nový smyčcový kvartet vznikl po delší odmlce, během níž nebylo možné komponovat,“ uvádí autor. „Odráží tím náročné období, v němž se otřásl i samotný smysl nějaké tvůrčí práce – zdála se mi nedostupná a vlastně zbytečná ve srovnání s tématy každého dne. Po něm nepřichází hudba, která by byla zásadně jiná ve výběru prostředků. Opět jde o jemné vztahy harmonických polarit a barev, statickou i prchavou kinetiku, křehkost hudebního výrazu – to jsou asi konstanty, které v mé hudbě budou platné i nadále. Sítnice, slyšící a tichá, kterou má podle mne hudba být. Něco ale jiné je. Postupná redukce a simplifikace zvukového i výrazového prostoru. Antiklimax jako forma... Jako by se filtrovalo to jediné, přímé a vlastně konkrétní, co má projít až za onu sítnici a zůstat. Těžko říct, co je důležitější. Klidné, asketické... smíření? Nebo sám proces, který k němu vede?“
