Český spolek pro komorní hudbu • Doležalovo kvarteto

Josef Mysliveček se narodil v Praze v měšťanské rodině mlynářského mistra, jenž provozoval živnost v Sovových mlýnech na Kampě. Později Myslivečkovi bydleli v domě U modrého šífu na Starém Městě, v dnešní Melantrichově 13. Josef absolvoval jezuitské akademické gymnázium v Klementinu a vyučil se mlynářskému řemeslu. Prokazoval však výrazný hudební talent, vypracoval se v dobrého houslistu a cembalistu, začal studovat kompozici u Františka Habermanna a Josefa Segera. Myslivečkovy první symfonie zapůsobily na hraběte Valdštejna, který mladého skladatele finančně podpořil, aby mohl vyrazit na zkušenou do Mekky umění – Itálie. Myslivečkovy benátské začátky byly skromné; první velký úspěch mu přinesla opera Bellerofonte (1767) komponovaná pro divadlo San Carlo v Neapoli. Další operní zakázky se pak jen hrnuly, invenční a melodická hudba lákala ty nejlepší zpěváky, úspěšné inscenace znovu a znovu potvrzovaly renomé skladatele, kterého pro nevyslovitelnost jména nazývali Il Boemo. Mysliveček vynikl také v oboru oratoria (jeho Abrahám a Izák byl považován za jedno z vrcholných děl tohoto oboru) a komorní hudby (skvělé smyčcové kvintety či dechové oktety). Sílící nemoc a neúspěch opery Armida v Miláně 1779 byly předzvěstí jeho ústupu ze slávy. Nakonec skladatel, jenž svým dílem významně přispěl k rozvoji hudebního klasicismu, zemřel nemocen a opuštěn v Římě.

V roce 1770 se Mysliveček v Bologni poprvé setkal se čtrnáctiletým Wolfgangem Amadeem Mozartem a jeho otcem Leopoldem. Wolfgang Myslivečka považoval za svůj velký vzor a studiem jeho děl získával cenné zkušenosti. Přátelství ale skončilo rozkolem. Mysliveček se prostřednictvím Leopolda snažil dostat do přízně salcburského knížete, arcibiskupa Colloreda, a od Mozartova otce požadoval různé přímluvy a podporu. Za to nabídl zprostředkování smlouvy pro Wolfganga na novou operu pro Neapol. Leopold se snažil vyhovět, Mysliveček navzdory slibům ve skutečnosti pro Wolfganga nehnul prstem. Leopold pochopil, že Il Boemo jeho i syna jen využívá. Důvěřivější Wolfgang navštívil Myslivečka 11. října 1777 v nemocnici v Mnichově, kde se Il Boemo zotavoval po operaci. Myslivečkův stav ho zděsil a rozlítostnil zároveň. „Chirurg Caco, ten idiot, mu upálil nos, jen si představte tu bolest! Určitě je to kostižer!“ psal otci. Leopold v odpovědi 15. října 1777 tvrdě kritizoval Myslivečkovo prospěchářství a synovi otevřel oči, když za původ Myslivečkova stavu označil závažnou venerickou chorobu, kterou si Il Boemo přivodil nevázaným sexuálním životem. 

Tento dopis Leopolda Mozarta synovi je důležitý informací o Myslivečkových nových šesti kvintetech s obligátním hobojem. Mysliveček je poslal Colloredovi a Leopold se měl postarat o jejich provedení v Salcburku. Zcela jistě se jednalo o Šest kvintetů pro hoboj či flétnu a smyčcové kvarteto, které Mysliveček složil v Mnichově, kde navzdory vážnému zdravotnímu stavu stále komponoval. Tyto skladby inzeroval rovněž Breitkopfův katalog v období 1782–1784. Rukopisy uložené v Bibliotheca Palacio Real v Madridu jsou však nekompletní. Reálně dnes máme k dispozici jen tři z těchto šesti kvintetů. V první větě Hobojového kvintetu č. 1 B dur hraje vůdčí roli technicky exponovaný hlas prvních houslí. Teprve ve druhé části se dostává do popředí hoboj kantabilními sóly. Závěrečnou větou je půvabný, poněkud netaneční menuet a očekávané rychlé finále již nepřichází.

Ondřej Štochl vystudoval hru na violu a skladbu na Pražské konzervatoři. Ve studiích oboru skladba pokračoval na Akademii múzických umění v Praze ve třídě Marka Kopelenta. Během studií se zúčastnil řady skladatelských kurzů, na nichž zároveň získával zkušenosti s interpretací soudobé hudby. Skládá převážně komorní a orchestrální skladby, často s vokální či elektronickou složkou. Štochlovým tvůrčím zázemím je soubor Konvergence, v němž působí jako umělecký vedoucí, skladatel a violista. Skladatel vyučuje skladbu a hudební teorii na Konzervatoři Jana Deyla v Praze. Štochlovy skladby zazněly na významných festivalech Expozice nové hudby Brno, Forfest Kroměříž, Mélos-Étos Bratislava, Unerhörte Musik Berlin, Pražské jaro či Pražské premiéry. Autor se zúčastnil rovněž ISCM World Music Days v Hongkongu 2007 jako zástupce České republiky. Mezi interprety jeho skladeb patří kromě domovského ansámblu Konvergence také Luxembourg Sinfonietta, Ensemble Bern Modern, Moens Ensemble, Ensemble Platypus Wien, Yun Trio Prague, violoncellista Petr Nouzovský, klarinetista Karel Dohnal, vibrafonistka Cécile Boiffin, bicista Martin Opršál, klavíristé Iris Gerber či Martin Kalhous. 

Štochlovo autorské profilové CD nese název Na cestě k vlídnosti. Vlídnost je autorovým niterným tématem a skladby záměrně směřují k emocionálnímu stavu působivého laskavého zklidnění. I druhé CD nazvané Echo fragile (Křehká ozvěna) nepostrádá duchovní rozměr. Křehkost, jemnost či zranitelnost dovede Štochl výjimečně hudebně vyjádřit díky své práci s autistickými dětmi na Deylově konzervatoři. „Jsou vnitřně křehcí a ke každému je potřeba přistupovat individuálně. Jejich životy nepostrádají dramata, ačkoliv to navenek není znát,“ vysvětluje autor. „Křehkost se ale neztrácí ani v pozitivním momentu vyjádření blízkosti a naděje, že můžeme porozumět obtížně znatelným hnutím lidské duše.“

Skladba Antiklimax pro smyčcové kvarteto vznikla v roce 2023 pro Doležalovo kvarteto. Antiklimax jako opak klimaxu znamená postupné zeslabování výrazu. „Můj nový smyčcový kvartet vznikl po delší odmlce, během níž nebylo možné komponovat,“ uvádí autor. „Odráží tím náročné období, v němž se otřásl i samotný smysl nějaké tvůrčí práce – zdála se mi nedostupná a vlastně zbytečná ve srovnání s tématy každého dne. Po něm nepřichází hudba, která by byla zásadně jiná ve výběru prostředků. Opět jde o jemné vztahy harmonických polarit a barev, statickou i prchavou kinetiku, křehkost hudebního výrazu – to jsou asi konstanty, které v mé hudbě budou platné i nadále. Sítnice, slyšící a tichá, kterou má podle mne hudba být. Něco ale jiné je. Postupná redukce a simplifikace zvukového i výrazového prostoru. Antiklimax jako forma... Jako by se filtrovalo to jediné, přímé a vlastně konkrétní, co má projít až za onu sítnici a zůstat. Těžko říct, co je důležitější. Klidné, asketické... smíření? Nebo sám proces, který k němu vede?“

Vítězslav Novák se narodil v Kamenici nad Lipou, dětství prožil v Počátkách a gymnázium vystudoval v Jindřichově Hradci. Jeho hudební talent rozvíjel jindřichohradecký učitel klavíru Vilém Pojman. Po maturitě se Novák přestěhoval do Prahy, vstoupil na právnickou a poté na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Současně studoval klavír a kompozici na Pražské konzervatoři, kde si neporozuměl s pedantickým Karlem Knittlem, ale od třetího ročníku se nadšeně vrhl do studia u Antonína Dvořáka. Po absolutoriu obdržel státní stipendium 400 zlatých ročně, jež mu umožnilo věnovat se komponování. Od roku 1901 působil čtyřicet let jako profesor Pražské konzervatoře. V roce 1919 založil při konzervatoři Mistrovskou školu, kterou prošla plejáda českých a slovenských skladatelů 20. století. 

V létě 1896 přijel šestadvacetiletý Vítězslav Novák na prázdniny ke svému příteli, houslistovi a pozdějšímu sbormistrovi Besedy brněnské Rudolfu Reissigovi, na Valašsko do Velkých Karlovic. Uchvátil ho zapomenutý kraj, rázovití lidé, jejich písně, tance a všudypřítomná lidová hudebnost. Stále se tam vracel a začal tamní folklór studovat; jeho zájem se velmi brzy rozšířil o moravské Slovácko a Slovensko. V roce 1897 se v Brně seznámil s Leošem Janáčkem, od něhož získal mnoho cenných folkloristických poznatků. Spřátelil se také s dramatiky Aloisem a Vilémem Mrštíkovými a složil ouverturu k jejich hře Maryša. Mezi jeho moravské přátele patřili dále malíř Joža Uprka či architekt Dušan Jurkovič. Novák se stal čestným členem brněnského Klubu umění, a když se v roce 1910 v moravské metropoli konala světová premiéra jeho symfonické básně Bouře, byla to prvořadá kulturní událost. Slovensku, jehož hory prochodil jako vášnivý turista a aktivní horolezec, vzdal hold symfonickou básní V Tatrách (1902). Jeho dlouhodobě nejpopulárnější skladbou zůstává Slovácká suita (1903).

Folklorismus se projevoval v Novákově tvorbě tematickými citacemi a zpracováváním lidových písní. Janáček tento způsob práce po Lašských tancích opustil, vědom si nebezpečí obvinění z nedostatku vlastní invence, kterému naopak musel čelit Vítězslav Novák. V tomto ohledu učinil zajímavý objev brněnský muzikolog Miloš Schnierer, specializující se na dílo Vítězslava Nováka, který nalezl 28 Novákových Písniček na slova lidové poezie moravské z let 1896‒1897, v nichž není ani stopy po citacích lidových melodií. Autor domýšlí obsah jejich textů výhradně vlastní invencí, téměř v duchu „radikálního folklorismu“ Janáčkova či Bartókova. 

Uplatněním kompozičních principů je charakteristický Novákův Smyčcový kvartet č. 1 G dur, op. 22. Dokončen byl 15. října 1899, kdy ho skladatel donesl „ještě mokrý“ ke dvornímu radovi Adolfu Schwerakovi, aby společně přehráli novou partituru čtyřručně na klavír. Prvním smyčcovým kvartetem se Novák ucházel o cenu Českého spolku pro komorní hudbu za rok 1899. Do soutěže vstoupil anonymně a partituru podepsal „Neznámý“. Od klavíristy Karla Hoffmeistera se pak dozvěděl, že mecenáš Josef Hlávka se při jednání poroty postavil proti udělení první ceny tomuto dílu pro „přílišný směr k dekadentismu“. Komise tedy první cenu neudělila a Novákův kvartet dostal cenu druhou, o kterou se ještě musel dělit s kvartetem Hanuše Trnečka, pražského harfisty a spoluzakladatele Českého spolku pro komorní hudbu. 

Novákův Smyčcový kvartet G dur shrnuje dosavadní dojmy a vzpomínky mladého autora z prázdninových cest. Valašská píseň „Jak je do nebe vysoko, tak je má milá daleko“ jako vedlejší téma je jednotícím stavebním prvkem, prostupujícím všechny tři věty kvartetu a předjímajícím Novákův sklon k monotematismu. Na autorovu žádost bylo v programu Českého spolku pro komorní hudbu při premiéře 19. listopadu 1900 v Praze – hrálo ji České kvarteto – výslovně uvedeno k druhé větě „Po valašsku“ a ke třetí větě „Po slovensku“ (míněno výrazově, nikoli geograficky, proto s malými písmeny). Nové dílo zkritizoval Zdeněk Nejedlý jako nekomorní „etnografickou ilustraci“, ocenil však skvěle zvládnutou kompoziční techniku. Unikal mu mimohudební symbolický význam díla jako výrazu obdivu k tvořivé síle obyvatel oněch zapadlých regionů. Snad nejsilněji je vyjádřen žalostný soucit s nešťastným Slovenskem, Maďary kulturně i ekonomicky deptaným (asi onen dekadentismus, který se nelíbil Hlávkovi). Nezapomínejme však, že Novákovo hudební vyjádření přišlo v době, kdy si nikdo svobodný společný stát Čechů a Slováků ještě nedovedl ani představit!