Český spolek pro komorní hudbu • Calidore Quartet

Wynton Marsalis, rodák z New Orleans v Louisianě, je velmi všestranným hudebníkem. Jeho otec byl jazzovým klavíristou a jazzu se věnují také tři z jeho pěti bratrů. Hudební veřejnosti je znám jako vynikající jazzový trumpetista i jako interpret děl klasické hudby. Dokladem jeho univerzálního talentu je mimo jiné fakt, že jako zatím jediný hudebník získal ve stejném roce cenu Grammy jak v kategorii jazzu, tak i klasické hudby (celkem jich dosud obdržel devět). Mezi jeho nahrávkami klasické hudby najdeme koncertní, komorní i sólové skladby pro trubku od baroka po 20. století. Je ale také plodným skladatelem a na svém kontě má drobnější jazzové skladby i velká díla, jako například oratorium Blood on the Fields nebo monumentální jazzovou symfonii All Rise. Druhé z uvedených děl zkomponoval pro big band, gospelový sbor a symfonický orchestr, přičemž vycházel z jazzu, blues, klasické hudby i world music. Rozsáhlé dílo u skladatele objednala Newyorská filharmonie, která jej pod taktovkou Kurta Masura také premiérovala. V roce 2009 měla v podání Atlanta Symphony Orchestra premiéru jeho Blues Symphony, která využívá prvky blues a ragtimu. O rok později premiérovali Berlínští filharmonikové Marsalisovu Swing Symphony. Jednou z jeho nejúspěšnějších skladeb posledních let je čtyřvětý Houslový koncert D dur, který nahrála houslistka Nicola Benedetti společně s Philadelphia Orchestra u společnosti Decca.

Marsalisův první smyčcový kvartet At the Octoroon Balls vznikl v roce 1995 na objednávku Lincolnova centra v New Yorku. Je inspirovaný životem kreolské menšiny v New Orleans s její kulturou i společenskými zvyklostmi. Slovem „Creoles“ se v New Orleans dříve označovali potomci usedlíků francouzského a španělského původu, později se toto označení vztahovalo i na obyvatele smíšeného původu, mezi jejichž předky byli Afričané či původní Američané. Slovo „octoroon“ pak označovalo osobu, která byla po jednom z praprarodičů (tedy z jedné osminy) černošského původu. Tradiční kreolskou hudbou byl během dětství a dospívání v New Orleans obklopen i Marsalis. Kvartet sestává ze sedmi vět, které připomínají místa i události spojené s tímto městem a jeho kreolskými obyvateli. Skladatel ohledně své inspirace říká: „Ples je rituál a tanec. Všichni na sobě měli své nejlepší oblečení. Na plesech ,octoroonůʻ byl zajímavý průřez společností. Lidé z různých společenských vrstev se scházeli v touze po potěšení a naplnění. Spojovala je hudba.“

Na podzim roku 1874 ztratil Bedřich Smetana sluch a musel opustit kapelnické místo v Prozatímním divadle. Po marných pokusech o vyléčení se však se svým údělem vyrovnal natolik, že v dalších deseti letech života napsal svá stěžejní díla. Smyčcový kvartet č. 1 e moll s podtitulem „Z mého života“ zkomponoval roku 1876. V červnu toho roku přesídlil do Jabkenic k rodině své dcery Žofie a v červenci dokončil operu Hubička, která měla 7. listopadu úspěšnou premiéru v Prozatímním divadle. Kvartet nese datum dokončení 29. prosince. Skladba narážela zpočátku na nepochopení pro svůj údajně příliš „orchestrální“ charakter. V dopise příteli Josefu Srbu-Debrnovovi z roku 1878 Smetana psal, že úsudek o slohu skladby přenechává jiným, neměl v úmyslu napsat „kvarteto dle receptu a dle ususu forem obvyklých“, neboť – jako je to i u jiných jeho skladeb – „dílo si vytvoří formu samo“. Další vývoj komorní hudby Smetanův koncept pojednání čtyř smyčcových nástrojů potvrdil.

Veřejného provedení díla se skladatel dočkal po prvotním odmítnutí Spolkem pro pěstování komorní hudby až po třech letech, 29. března 1879 na koncertě Umělecké besedy v sále pražského Konviktu, interprety byli Ferdinand Lachner a členové orchestru Prozatímního divadla Jan Pelikán, Josef Krehan a Alois Neruda. „Jako ve všech oborech, v nichž Smetana dosud tvořil, jest i v tomto oboru komorní hudby úplně novým, originálním a českým skladatelem, jenž stojí na moderním stanovisku tvoření hudebního na základě představy poetické,“ psal časopis Dalibor. Autobiografické pozadí díla je zřejmé, skladatel je ostatně sám sdělil. První věta vyjadřuje vrozenou náklonnost k umění, romantickou náladu a toužení, a také předtuchu budoucího neštěstí. Polka druhé věty je reminiscencí mládí, přičemž střední část věty je „upomínkou z kruhů aristokratických, v kterých jsem dlouhá léta žil,“ psal Smetana. Třetí věta připomíná lásku ke Kateřině Kolářové, která se později stala skladatelovou ženou. Finální věta líčí „poznání způsobu živlu národní hudby“. Hudba vede ke zlomu, ke katastrofě hluchoty, ohlášené neodbytně znějícím tónem tříčárkovaného „e.“ V cizině dílo prosadilo České kvarteto a na ně navázaly další soubory. 

Úprava pro dechové kvinteto není jediná. Hudební materiál a charakter kvartetu inspiroval také dirigenta a příležitostného skladatele Georga Szélla (1897–1970), který prožil několik let v Praze jako kapelník Nového německého divadla. V americké emigraci vytvořil zdařilou a citlivou orchestrální úpravu kvartetu „Z mého života“ jako osobní vzpomínku na Evropu a uvedl ji 8. března 1941 s NBC Symphony Orchestra v New Yorku. 

8. listopadu uplynulo přesně 200 let od narození belgicko-francouzského skladatele, klavíristy a varhaníka Césara Francka. Rodák z Lutychu projevoval už v raném dětství neobyčejné hudební nadání. První koncertní turné podnikl v pouhých 12 letech. Rok nato přijel do Paříže, kde se mimo jiné soukromě vzdělával u Antonína Rejchy. V roce 1837 byl oficiálně přijat na Pařížskou konzervatoř. Později na této škole sám vyučoval a z jeho třídy vyšla řada vynikajících absolventů – byli mezi nimi například Ernest Chausson, Vincent dʼIndy či Louis Vierne. V roce 1858 byl jmenován varhaníkem v bazilice sv. Klotyldy a tento post zastával až do své smrti. Jako varhaník úzce spolupracoval také s legendárním stavitelem varhan Aristidem Cavaillé-Collem, jehož nástroje uváděl do provozu při slavnostních koncertech po celé Francii. Nástroje Cavaillé-Colla ovlivnily i Franckovo kompoziční myšlení – stal se známým jako skladatel „symfonických děl“ pro varhany. Do historie varhanní hudby se zapsal například jeho cyklus Six pièces pour Grand Orgue. V posledních cca 15 letech svého života využil své tvůrčí schopnosti ve větší šíři. Z komorních děl se největšímu uznání těší tři zralá díla: Sonáta pro housle a klavír A dur, Klavírní kvintet f moll a Smyčcový kvartet D dur.

Klavírní kvintet f moll zkomponoval Franck v roce 1879 a věnoval jej příteli Saint-Saënsovi, jenž se při premiéře díla zhostil klavírního partu (skladby si ale údajně kvůli přílišnému patosu osobně příliš neocenil). Kvintet je příkladem Franckem často používané cyklické formy, kdy se tematický materiál z první věty objevuje i ve větách dalších a všechny dohromady tvoří organický celek. Po dramatickém úvodu smyčcových nástrojů následuje jemná odpověď klavíru. Dialog chvíli pokračuje, načež následuje hlavní část věty (Allegro), jejíž první téma čerpá z úvodního motivu houslí. Druhé téma Franck vytvořil na základě materiálu předchozích sólových pasáží klavíru. Celá věta je charakteristická značnými dynamickými kontrasty, které podtrhují její vášnivost. Melancholická prostřední věta přináší určité zklidnění, nestabilní harmonie a střídání moll a dur ale místy působí až surreálně a jako by ještě víc zdůrazňovaly nenaplněnou touhu. Bouřlivá závěrečná věta zaujme hlavním tématem hraným se vzrůstající dynamikou unisono všemi smyčcovými nástroji nad doprovodem klavíru. Krátce před koncem se znovu objeví téma z první věty, které je současně hlavní myšlenkou celé skladby (zaslechli jsme jej krátce i uprostřed druhé věty).