Český spolek pro komorní hudbu • Ivan Klánský

Fantazie. Ta je leitmotivem dnešního večera. Náš interpret mohl vybírat z nekonečné řady skladeb, které tento titul nesou, anebo se řídí jejím principem. A principem fantazie je volnost při utváření hudby, improvizace, opuštění striktních pravidel. Spolehnutí se na sílu inspirace.

Nejstarší skladbou dnes nemusela být Chromatická fantazie a fuga Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750). Fantazie najdeme už v hudbě 16. století. Nejčastěji jsou to kompozice pro nástroje klávesové a spojuje je výše uvedený princip improvizace. Fugy vzhledem k přísným až matematickým pravidlům zastupují princip zcela odlišný.

Bach nebyl první, kdo zkomponoval „chromatickou fantazii“. Sestupný chromatický tetrachord je tématem Chromatické fantazie „Orfea z Amsterdamu“, varhaníka a skladatele Jana Pieterszoona Sweelincka. Jeho věhlas a tvorba byly i díky mnohým žákům rozšířené a ví se, že právě severoněmecká škola varhaníků Bacha velmi ovlivnila. V Bachově Chromatické fantazii a fuze se koncentrují oba významy slova fantazie: Fantazie je preludiem k fuze, kde se Bach na nic neohlíží a veden improvizací a hravostí přechází volně mezi tóninami. Zhruba v polovině se nečekaně objeví recitativ – způsob „vyprávění“ vyhrazený lidskému hlasu. Velmi působivý je závěr fantazie, kdy nad prodlevou D akordy pomalu „klesají“ půltón po půltónu, až spočinou v útěšném závěrečném D dur.

Následuje tříhlasá, nádherně vygradovaná fuga s tématem využívajícím chromatiky. Některé epizody v jinak přísně vedené partituře znějí až romanticky, a není tedy divu, že uhranuly publikum 19. století, když tuto skladbu prováděl velký propagátor Bachova díla Felix Mendelssohn-Bartholdy.

Při interpretaci na moderní nástroj se lze nechat unést možnostmi pedalizace a podtrhnout „romantickou“ náladu díla. Taková podání nabídli v minulosti například Edwin Fischer nebo v novější době Alfred Brendel. Ale také lze zvolit přístup opačný, prostý pedalizace, jak ho reprezentují třeba kreace Glenna Goulda nebo Andráse Schiffa.

Představa skladatele, jak zcela svobodně a bez autocenzury o samotě improvizuje u cembala a dává průchod nejrůznějším hudebním experimentům, přichází neodbytně na mysl nejen v případě této Bachovy kompozice. Také dvě fantazie Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791) jsou jakousi „momentkou“ – vzácným záznamem tvorby geniálního hudebníka, který svými improvizacemi ohromoval posluchače.

Fantazie d moll, dokončená a vydaná až po Mozartově smrti, je psána v tónině jeho Dona Giovanniho a Requiem. Je to rozměrem nevelká, ale hluboká, dramatická hudba, v níž skladatel vytváří napětí repetovanými tóny, zámlkami, chromatikou a rychlým střídáním nálad. Druhá část je v durové tónině a má se k předchozí jako světlo k temnotě.

Fantazii c moll skladatel publikoval společně se svou sonátou téže tóniny. Pozoruhodný proud hudby, který volně přechází z jedné tóniny do další, ze všeho nejvíce připomíná operu: klavír je tu chvíli orchestrem, chvíli zpěvákem.

Německý skladatel Robert Schumann (1810–1856) se ve výběru dnes zastoupených autorů mírně vymyká. Jeho fantazii – bujnou, bohatou, živící se z mnoha různých zdrojů – zde probudil nikoli nástroj sám, ale dílo jiného uměleckého druhu. Šlo o sbírku Fantastické povídky podle Callota jeho oblíbeného spisovatele E. T. A. Hoffmanna, literáta a hudebníka, autora hororů i humorných povídek. Schumann zde postupně dává slovo svým dvěma „průvodcům“, dvěma rozdílným stránkám své osobnosti a postavám svých esejů: excentrickému a vášnivému Florestanovi a zasněnému Eusebiovi. Klavírní sazba, vynalézavá a komplikovaná, prozrazuje prvotní Schumannovu nenaplněnou ambici – stát se klavírním virtuosem. V „Eusebiových“ promluvách zas máme co do činění s čirou hudební poezií.

Jako „quasi una fantasia“ jsou u Ludwiga van Beethovena (1770–1827) označeny dvě sonáty sdružené v opusu 27. Vznikly krátce po začátku 19. století. Více fantazijní, experimentálnější, je vlastně spíše první z nich. Druhá, která dnes večer bude znít, je ale zase tou populárnější. Těžko říci, v čem tkví důvod – možná za to může romantizující přezdívka Měsíční svit, která nepochází od autora, ale celkem dobře vystihuje náladu první věty. Ta je preludiem postaveným na rozloženém akordu v pravé ruce a kráčejícím basu. Celá uběhne ve snivé atmosféře, kdy dynamika nepřekročí hladinu piana. Menuet s triem je odlehčenou předehrou k bouři, která vypukne ve větě třetí. Ďábelsky rychlé sledy rozložených akordů se prohánějí po celé klaviatuře. Zde se projevuje Beethoven-klavírní virtuos, jehož klavírní výkony ohromovaly vídeňské publikum do doby, než se musel vinou ztráty sluchu své koncertní činnosti vzdát.

Jedno z rozměrnějších děl Fryderyka Chopina (1810–1849), Fantazie f moll, op. 49, bývá někdy označováno za „pátou Baladu“. I když díla polsko-francouzského romantika často budí dojem spontánní improvizace, jejich struktura není nikterak chaotická. Ve Fantazii f moll slyšíme rozsáhlé elegické i vášnivé pasáže, kantabilní melodiku, pochody naprosto odlišného charakteru i lamentace, ale vyposloucháme zde i náznak sonátové formy a při detailním pohledu se ukazuje promyšlený harmonický plán. Ano, Chopin se často nořil do hodinových „seancí“, kdy sám u klavíru preludoval, hledal a nacházel nové barvy a harmonie, ale při zapisování svých not zažíval nejednu krušnou chvíli, když přemíře svých geniálních nápadů dával finální, smysluplný tvar.

Na všech fantaziích, od renesance po dnešek, je tak přitažlivé právě to, že jde o díla s obrovským prostorem pro interpretaci. Zde jako nikde jinde se ukazuje, že hra na klavír je bezesporu aktem tvůrčím.