Karel Malimánek

Životopis

„Být součástí České filharmonie jsem si vždycky přál.“

Tubista Karel Malimánek působí v České filharmonii od roku 1993. Jeho hudební dráha přirozeně vykrystalizovala z rodinného zázemí – dědeček i otec jako lidoví muzikanti zprostředkovávali hudební složku mimo třeba při pouťových zábavách. Právě tatínek Karla Malimánka dovedl do „hudebky“ a když nastala rozprava o výběru nástroje, měl jasno: „Přece na tubu!“. Na konzervatoř, kde studoval u profesora Václava Hozy, však už Malimánek šel z vlastního popudu. Motivovala ho i záliba v komorní hudbě, která mu vydržela dodnes. Pod vedením Václava Hozy poté absolvoval Akademii múzických umění. Na tu nastoupil až v sedmatřiceti letech, protože předtím možnost studovat tubu na vysoké škole chyběla.

V té době už ovšem několik let hrál v České filharmonii, kam zamířil po získání zkušeností ve Filmovém symfonickém orchestru pod taktovkou Františka Belfína, v Opeře Národního divadla a Symfonickém orchestru Českého rozhlasu. „Být součástí České filharmonie jsem si vždycky přál,“ říká a vzpomíná na léta na konzervatoři, kdy měli nařízeno chodit za kulturou. „Dokud jsme ale nechodili na Českou filharmonii, nebylo to dobře,“ směje se. Z tehdejšího působení mu nejvíce utkvělo natáčení kritikou oceňované nahrávky Straussovy Alpské symfonie a také Deváté symfonie s Václavem Neumannem, které proběhlo dva dny před smrtí slavného dirigenta. „O to smutněji a sugestivněji vyznívá pomalý závěr symfonie,“ dodává.

Kromě orchestrálního hraní spolupracuje Karel Malimánek i s komorními soubory a jazzovými formacemi, například Filharmonickým jazzbandem nebo Big bandem Václava Kozla. V této souvislosti vzpomíná především na vystoupení s Wyntonem Marsalisem. V současné době také vyučuje na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění a spoluorganizuje tubové mistrovské kurzy, které se konají v Kališti, rodišti Gustava Mahlera.

Ve volném čase si rád pouští jazz a podniká túry po horách. Nejlépe v Rakousku, zakončené dobrým občerstvením.