Miloslav Kabeláč se narodil 1. srpna 1908 v Praze do rodiny patřící k mlynářskému cechu. Hudební vzdělání neměl mezi Miloslavovými příbuznými nikdo, talent se ale projevil jak u něj, tak u jeho staršího bratra Antonína z otcova prvního manželství.

Bratr Antonín Miloslava učil hře na housle a klavír. Bohužel však předčasně zemřel na tuberkulózu, které následně v roce 1916 podlehl i Miloslavův otec.

To pro rodinu znamenalo i náhlou finanční nouzi, kvůli které už Miloslav nemohl dál navštěvovat soukromé hodiny klavíru. Pokračoval ve studiu aspoň samostatně, jak nejlépe uměl.

Málem inženýrem

Přibližně v šestnácti letech přišel Miloslav za klavíristou Adolfem Mikešem s žádostí stát se jeho žákem. Když ale Miloslav Mikešovi na zkoušku zahrál, zhrozil se učitel jeho nevytříbené techniky a odmítl jej učit do doby, než Miloslav ovládne základy klavírní hry. Kabeláč tedy začal brát hodiny u Mikešovy žačky, která mu pomohla mezery ve formálním vzdělání dohnat.

Když se Mikeš Miloslava konečně ujal, brzy vyšlo najevo, že navzdory prvotním obtížím má Kabeláč velký potenciál.

Když došlo v Kabeláčově životě na výběr vysoké školy, lákaly ho především hudební obory. Náročný život umělce bez jistých příjmů ho ale nakonec přiměl zvolit si praktičtější cestu, a tak nastoupil na obor speciálních nauk na Českém vysokém učení technickém v Praze.

Kabeláčův bývalý učitel, Adolf Mikeš, považoval rozhodnutí svého žáka za nešťastné a nechtěl se smířit s tím, že by měly Kabeláčovy hudební vlohy přijít vniveč. Po dvou letech Kabeláčova studia na ČVUT Mikeš nakonec mladého umělce přiměl přejít na skladbu na Pražskou konzervatoř. Kabeláč nastoupil do třídy skladatele, dirigenta a hudebního kritika Karla Boleslava Jiráka, který se sám učil od Vítězslava Nováka a Josefa Bohuslava Foerstera. Na Jiráka vzpomínal Kabeláč následovně:

„Zůstal jste mým jediným učitelem a jako k takovému jsem se vždy hlásil a hlásím. Naučil jste nás mnohému a naučil jste nás to dobře. Naučil jste nás však ještě něčemu, čemu se jinde neučilo – býti kritickým, a to v první řadě k sobě. Stále více si uvědomuji, jak autokritika je důležitou a nutnou podmínkou dalšího a trvalého růstu a zrání.“

Vítězslav Novák

Skladatel

Josef Bohuslav Foerster

Skladatel

V roce 1931 Kabeláč skladbu úspěšně absolvoval a pokračoval plynule na Mistrovské škole. Ta byla ekvivalentem budoucí Akademie múzických umění, která vznikla až v roce 1945.

Dirigování se učil u Pavla Dědečka, který vedl i Karla Ančerla a Rafaela Kubelíka. Ve studiu skladby už Kabeláč na vysoké škole nepokračoval. Studia definitivně uzavřel roku 1934, kdy absolvoval klavír u virtuosa Viléma Kurze.

Už během studií začal Miloslav Kabeláč pracovat v Československém rozhlase jako hudební režisér. Založil tu i komorní vokální soubor, ke kterému příležitostně připojoval nástroje při provádění soudobé hudby.

Jako součást svého působení v Československém rozhlase se Kabeláč pravidelně věnoval i dirigentské činnosti. V roce 1936 například v přímém přenosu dirigoval světovou premiéru čtvrtého čísla Schönbergova cyklu Čtyř skladeb pro smíšený sbor, kde účinkovalo i zmíněné Kabeláčovo vokální uskupení.

V roce 1937 v rámci vysílání odřídil hudbu Paula Hindemitha. Největší pozornost veřejnosti si ale získal téhož roku svým výkonem při přímém přenosu Stravinského skladby Svatby (Les Noces). Řídil ji zpaměti, což vzhledem k rozsahu a komplikovanosti díla vzbudilo velký obdiv posluchačů.

Pod tlakem nacismu

Rok 1939 byl pro Kabeláče zlomový. Německou okupaci vnímal jako obrovskou tragédii, která ho zasáhla nejen na celospolečenské, ale i na ryze osobní úrovni. Nacistický režim totiž s sebou do Československa přinesl i rasové zákony, které se vztahovaly na Kabeláčovu židovskou manželku, klavíristku Bertu Rixovou. Ta musela ukončit koncertování a začala se živit jako uklízečka.

Skladatel stál před zoufale neetickým rozhodnutím, zda zůstane sezdán s Bertou, nebo si ponechá práci v rádiu. Kabeláč měl jasno ihned: rozvod rezolutně odmítl a s Rozhlasem se rozloučil.

Odchod z Rozhlasu však Kabeláčovým klid nepřinesl. Skladatelovo dílo bylo zakázáno a Bertin život konstantně čelil ohrožení v podobě možného transportu do koncentračního tábora. Manželství s mužem nežidovského původu ji ale před tímto osudem zachránilo.

I za vysoce nepříznivých okolností, v nichž se nacházel, Kabeláč nadále komponoval.

K výročí založení republiky, 28. října 1939, složil kantátu Neustupujte!, kterou chtěl povzbudit český národ při vzdoru nacistické síle. Vycházel z Erbenovy sbírky Prostonárodní české písně a říkadla. Kantátu zakončil chorálem Ktož sú boží bojovníci, který mu posloužil i jako zdroj pro název díla: z původního „neutiekajte“ se stalo „neustupujte, neustupte!“.

Premiéry se dílo dočkalo sice až po válce v rámci přímého přenosu znovuzvolení Edvarda Beneše prezidentem, Kabeláčův postoj byl ale zřejmý již v době jeho dokončení.

Za války Kabeláč dopsal také svou První symfonii, Sonátu pro violoncello a klavír, Dechový sextet nebo Šest mužských sborů na verše Jiřího Wolkera.

Poslední ze zmíněných děl je jedním z těch, která i podle autorových vlastních slov nejvíce odrážejí pesimistickou náladu válečného období.

Po skončení druhé světové války se Kabeláč mohl vrátit ke své práci v Českém rozhlase. Obnovil tu i svoji dirigentskou činnost, více se ale věnoval komponování.

Bez nacistické nadvlády mohl být Kabeláčův talent uznán i veřejně, a tak byl umělec zvolen do výboru sekce vážné hudby nově vzniklého Syndikátu českých skladatelů.

Zároveň se Kabeláč dočkal provedení celé řady svých kompozic, které během války musely ležet v šuplíku. Druhá symfonie, kterou rozpracoval za okupace a dokončil v roce 1946, se dokonce stala jeho prvním dílem provedeným v zahraničí. Skladbu na Festivalu mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Palermu řídil Karel Ančerl, který od té doby dirigoval Kabeláčova díla nejčastěji.

Karel Ančerl

dirigent

Euforie z konce války netrvala dlouho. Brzy přišla další rána, tentokrát nástup komunistického režimu. Snad aby zmírnil negativní dopad politických událostí na svou psychiku, obrátil se Kabeláč ve své tvorbě k dětství a folkloru, v nichž mohl nacházet radost nehledě na vnější okolnosti.

Po roce 1948 Kabeláč ještě nějakou dobu pokračoval ve své rozhlasové režisérské činnosti a aniž by vstoupil do KSČ, stal se dokonce vedoucím hudebního provozu. V roce 1955 se ale definitivně rozhodl Rozhlas opustit, aby se mohl začít naplno věnovat práci skladatele.

Vrcholné období

Konec 50. a celá 60. léta byla skladatelovým nejplodnějším obdobím. Mezi lety 1957 a 1970 zkomponoval všech svých zbývajících šest symfonií, v roce 1957 také dokončil orchestrální skladbu Mysterium času, kterou i sám označil za vrchol své tvůrčí etapy.

Mysterium času nadchlo i Karla Ančerla, který ho prosadil do repertoáru České filharmonie na zájezd do USA a Anglie v roce 1965.

Kromě Mysteria času se Kabeláč proslavil i kompozicí pro bicí nástroje Osm invencí. Skladbu napsal pro štrasburský soubor Les Percussions de Strasbourg, který s ní objel celý svět a v roce 1967 dílo provedl i v rámci Pražského jara.

Velkou inspirací k napsání Osmi invencí byl pro Kabeláče indický taneční a hudební soubor v čele s tanečníkem Udajem Shankarem. Když toto uskupení navštívilo Prahu, zavítal Kabeláč na jejich vystoupení, které ho ohromilo:

V roce 1963 Kabeláč dokončil své dílo ke čtyřstému výročí narození Williama Shakespeara, Hamletovskou improvizaci. V roce 1965 za ni obdržel nejen Cenu československých hudebních kritiků, ale i státní cenu. O dva roky později se dočkal i titulu „zasloužilý umělec“, a to i přesto, že nebyl nijak spojen s KSČ, která tato ocenění často udělovala svým příznivcům.

V období pražského jara začal Kabeláč veřejně podporovat reformní hnutí, nejčastěji prováděním svých děl na protirežimních akcích. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy byly jeho činnosti v důsledku předchozích aktivit značně omezovány. Když se například chtěl zúčastnit zahraniční premiéry své Osmé symfonie, nevydalo mu ministerstvo vnitra výjezdní doložku. Na provedení Čtvrté symfonie ve Švýcarsku zase Půjčovna provozovacího materiálu záměrně neodeslala potřebný materiál, takže koncert nemohl proběhnout.

Elektronika, přítel skladatele

Ke konci svého života se Miloslav Kabeláč vrátil do Československého rozhlasu. V elektronickém studiu, na jehož vzniku se sám podílel, zkoumal, co všechno mu technika umožní při kompozici. Vznikla tak elektroakustická skladba E fontibus Bohemicis, která se skládá z nahrávek lidské řeči, zpěvu, zvuku varhan a úderů zvonu Zikmund v Chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Jde o šest obrazů z české historie včetně pohřbu Karla IV. nebo fantazie na píseň Hospodine, pomiluj ny.

Ve druhé polovině 70. let se už Kabeláč i se svou kompoziční činností držel spíš v soukromí. Přestože stále tvořil, na provedení jeho nově vznikajících skladeb už za jeho života nedošlo.

Kabeláčovým posledním dílem se stala Židovská modlitba (Kadiš) pro basbaryton. Reagoval jí na povzdech manželky, která uvažovala, kdo za ni bude říkat osobní modlitbu Kadiš, až ona sama zemře.

V září roku 1979 ale následkem prodělání mozkové mrtvice autor manželku ve smrti předešel.