Jiří Bělohlávek se narodil 24. února roku 1946 v Praze. Malý chlapec projevoval hudební talent a jakmile to bylo možné, začal se věnovat vlastnímu muzicírování.

Otec Jiřího od čtyř let učil hře na klavír. Zároveň syna zapsali do Kühnova dětského sboru, se kterým se mnohdy dostal i do operních představení na prkna Národního divadla. Už v těchto chvílích měl jasno v tom, že chce jednou stanout na dirigentském stupínku.

Hned po ukončení povinné školní docházky nastoupil nadšený mladičký hudebník na Pražskou konzervatoř na obor violoncello. Ve třetím ročníku si zvolil ještě druhou specializaci, kterou bylo dirigování. Už od prvních chvil tušil, že jeho cesta povede právě tudy, a tak cello začal vnímat spíš jako vhodný předstupeň své dirigentské kariéry.

Konzervatoř Bělohlávek absolvoval v roce 1966. Obor dirigování zakončil řízením svého prvního koncertu ve Dvořákově síni, kde později provedl takřka 400 dalších.

Po absolutoriu pokračoval Bělohlávek na HAMU, kde se dostal pod vedení Aloise Klímy, Roberta Brocka, Josefa Veselky a Václava Neumanna.

V roce 1968 bylo Bělohlávkovo započaté vysokoškolské studium přerušeno nucenou vojenskou službou. Naštěstí se hudbě mohl věnovat i v rámci vojny, kde se uplatnil v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého.

I když měla vojenská služba rozhodně i své stinné stránky, znamenala nakonec pro Bělohlávka další cennou dirigentskou zkušenost a rozšíření repertoáru.

Tvrdá práce začala mladému dirigentovi rychle přinášet ovoce. V roce 1970 zvítězil v celostátním dirigentském klání a hned o rok později se umístil na pátém místě ve finále soutěže samotného Herberta von Karajana v Berlíně. Svou účast tu plánoval už o dva roky dříve, ale večer před odjezdem mu byl v rámci normalizačních tendencí zabaven pas.

Zmíněné páté místo přineslo Bělohlávkovi mnohé lákavé nabídky. Otevřela se mu například možnost stát se Karajanovým asistentem a o jeho dirigentské schopnosti se zajímala i Izraelská filharmonie. Nakročeno měl skvěle, do cesty se mu ale opět postavil komunistický režim. Ten veškeré slibné spolupráce znemožnil a Bělohlávkovi dal jasně najevo, že se má zajímat pouze o domácí tělesa.

Měnil se i Bělohlávkův osobní život. V roce 1971 se oženil s Annou Fejérovou, klavíristkou, se kterou se potkal už na konzervatoři. Jejich vztah zůstal pevný až do dirigentovy smrti a Anna nadále neúnavně pečuje o odkaz svého zesnulého manžela.

V roce 1972 Bělohlávek absolvoval hudební fakultu AMU a ještě téhož roku se stal dirigentem Státní filharmonie Brno.

Po necelém roce už se souborem vyjel do USA, kde v sedmnácti městech a dvanácti státech odehráli úctyhodných osmnáct vystoupení. První a poslední z nich dokonce proběhlo v legendární Carnegie Hall, kam se později ještě několikrát s velkou slávou vrátil.

Se Státní filharmonií Brno absolvoval ještě několik dalších zájezdů do Velké Británie, Německa nebo Rakouska. Sám se pak podíval i do Japonska, kde hostoval u Japan Philharmonic Orchestra v Tokiu.

U Bělohlávků doma došlo v té době k významné události – Jiřímu a Anně se narodila dcera Zuzana.

Stále působil v Brně, zároveň byl ale v září roku 1977 zvolen uměleckým šéfem FOK. Jako druhého dirigenta si tehdy po svůj bok vzal Vladimíra Válka.

Své role ve FOK se Bělohlávek ujal s nebývalou vervou. Mezi lety 1978 a 1980 absolvoval s orchestrem hned osm zahraničních zájezdů a renomé FOK se začalo rychle podobat tomu, kterému se těšila Česká filharmonie. Právě u té se stal v roce 1981 stálým dirigentem.

V roce 1981 se Bělohlávek mohl radovat nejen z profesních úspěchů, ale i z narození druhé dcery Marie. Starost o domácnost na sebe vzala Anna. Manžela po celý život podporovala a díky vlastnímu hudebnímu vzdělání mu byla i schopnou rádkyní a upřímnou kritičkou.

Stejně jako s Brněnskou filharmonií v roce 1973, i s FOK se Bělohlávek vypravil do USA. Tentokrát ve Státech absolvoval dokonce 29 koncertů, při nichž se podíval nejen znovu do Carnegie Hall, ale i do Kennedyho centra ve Washingtonu nebo do Grand Opery v Maconu.

Kritika na zájezd reagovala velmi pozitivně, a tak si americká agentura u FOK hned objednala další zájezd na rok 1985.

Úspěch třetí návštěvy Spojených států byl tak velký, že Newyorská filharmonie Bělohlávka požádala o řízení pěti koncertů. Tím vkročil do šlépějí Zdeňka Košlera a Václava Neumanna, kterým se v minulosti toto výjimečné těleso podařilo dirigovat také.

O rok později vycestoval Bělohlávek s FOK do Japonska, kde se opět setkal s nadšenými ohlasy, obzvlášť na mezinárodním festivalu v Ósace, kterým soubor svůj zájezd uzavřel. Japonsko pak Bělohlávek ještě mnohokrát navštívil i sám, aby s místními orchestry dirigoval tvorbu českých hudebních velikánů.

Leoš Janáček

Skladatel

Bohuslav Martinů

Skladatel

Rok 1986 s sebou přinesl Bělohlávkovo jubileum – čtyřicáté narozeniny. Při té příležitosti mu vláda v květnu udělila titul zasloužilého umělce.

Hodí se podotknout, že si Bělohlávek tento úspěch vysloužil čistě svou prací, aniž by se podřizoval režimu víc, než bylo nezbytně nutné. Nikdy se nestal členem komunistické strany a jediné ústupky, ke kterým byl svolný, byly občasné interpretace angažovaných skladeb sovětských autorů.

Na základě dvacetileté spolupráce se 1. října 1990 stal Jiří Bělohlávek šéfdirigentem České filharmonie a hned na úvod se souborem vyjel na turné po Spojených státech.

Jen o rok později cestoval s filharmonií do Austrálie, kde se orchestr představil teprve podruhé.

V roce 1991 podepsal čtyřletou smlouvu s britským vydavatelstvím Chandos, v jejímž rámci nahrál s Českou filharmonií šestnáct alb obsahujících díla Dvořáka, Janáčka, Martinů nebo Bartóka.

Bělohlávkův způsob vedení ale nevyhovoval zdaleka všem členům orchestru. Už v roce 1991 proběhlo první hlasování o změně šéfdirigenta, na kterého kandidoval německý dirigent Gerd Albrecht.

I přestože výsledky hlasování nebyly jednoznačné a bylo třeba ho opakovat, rozhodl se Bělohlávek v roce 1992 ze svého postu odstoupit formou otevřeného dopisu České filharmonii.

I po rezignaci však odřídil všechny nasmlouvané koncerty a nahrávání, a orchestr tak předal Albrechtovi do rukou s čistým štítem.

S Pražskou komorní filharmonií

Snad aby si Bělohlávek spravil chuť po odchodu z České filharmonie, zúčastnil se o prázdninách roku 1992 soustředění nově vznikajícího souboru mladých hráčů na smyčcové nástroje. To, co původně vypadalo jako milý letní odpočinek, se přerodilo v dlouholetou úspěšnou spolupráci.

Pražská komorní filharmonie definitivně vznikla 1. července roku 1994 pod hlavičkou Uměleckého studia Ministerstva obrany ČR. Bělohlávek sice dlouho spolupráci s armádou odmítal, nakonec ho ale zlákala možnost pracovat se skupinou nadšených mladých hudebníků nezatížených lety hráčské rutiny. Kromě toho Ministerstvo obrany přišlo i s velmi velkorysou nabídkou plného financování souboru po dobu minimálně pěti let. Tento luxus pro Bělohlávka znamenal, že mohl podle jeho slov „v klidu, s rozvahou a soustavně vytvářet nové umělecké těleso ve svobodném tvůrčím prostoru a bez jakéhokoli tlaku zvenčí či zevnitř“.

Prací s PKF se mohl Bělohlávek plně realizovat. V praxi to znamenalo, že zkoušky PKF byly často dělené a brzy se stalo samozřejmostí, že každý hráč znal nejen svůj part, ale orientoval se v celé partituře. Jiří tak mohl na zkouškách vybírat zástupce jednotlivých nástrojových sekcí, aby přehráli několik frází před zbytkem orchestru, čímž všichni hráči tříbili svůj sluch a cit pro dokonalou souhru.

Zápal, se kterým PKF začala, se promítl i do prvního koncertu při příležitosti slavnostního otevření zrekonstruovaného Žofína. Už 28. října téhož roku nahradila PKF Českou filharmonii na slavnostním koncertě ve Vladislavském sále a v dalších měsících se soubor začal ukazovat po celé zemi.

V prvním roce svojí existence vydala PKF neuvěřitelných pět CD a v roce 1995 obdržela za koncert v Litoměřicích ocenění Classic ’94 v kategorii Událost roku.

Prvotní nadšení ale brzy začal kazit nepříjemný střet s realitou. I přes původní příslib pětiletého financování souboru se v kuloárech začalo mluvit o zrušení orchestru. Vládě, veřejnosti ani konkurenčním souborům se totiž nelíbilo, že PKF funguje z peněz daňových poplatníků a na přetřes přišly i výše platů jednotlivých umělců.

Přestože ke zrušení nakonec nedošlo, došlo k rozhodnutí, že se ke 30. září 1995 ukončí smluvní vztah PKF s armádou, a soubor si tak bude muset najít vlastní financování.

Orchestr se nenechal existenční nejistotou nijak rozladit. Postupně se dařilo najít sponzory a s přibývajícími koncerty získával soběstačnost. PKF se začala objevovat na Pražském jaru a v říjnu 1996 vyrazila poprvé do Japonska, kde se představila předehrami Mozartových oper, Dvořákovou Českou suitou a 2. serenádou Bohuslava Martinů.

Dveře zahraničí byly orchestru otevřeny, a tak brzy následovala turné po Blízkém východě, Švýcarsku i Severní Americe. S PKF často vystupovaly i pěvecké osobnosti jako Magdalena Kožená, Dagmar Pecková nebo Eva Urbanová. V roce 2005 dokonce došlo na spolupráci s Lucianem Pavarottim, se kterým se PKF představila v tehdejší pražské Sazka Aréně.

S PKF Bělohlávek vstoupil i do nového tisíciletí. Na Nový rok 2001 odřídil koncert, kde Pražská komorní filharmonie provedla symfonické skladby současných skladatelů. V říjnu 2001 pak Jiří Bělohlávek obdržel z rukou prezidenta Václava Havla Medaili za zásluhy 1. stupně.

Končit se má v nejlepším. I proto došel Jiří Bělohlávek k rozhodnutí, že po deseti letech je na čase předat PKF dalšímu dirigentovi. Kandidáti byli dva: Jakub Hrůša a Švýcar Kaspar Zehnder. Zvítězila nakonec druhá varianta s tím, že Jakub Hrůša se stal druhým dirigentem souboru. Jiří Bělohlávek se upozadil, zůstal ale přítomný jako čestný dirigent a zakladatel.

Bělohlávkův rozlučkový koncert byl famózní. Orchestr zahrál oratorium Gilgameš Bohuslava Martinů a potlesk publika nebral konce. Dirigentovi se dostalo hluboké poklony od celého orchestru jako projev vděčnosti za vše, co souboru dal.

Po dlouholeté spolupráci s BBC Symphony Orchestra byl Bělohlávek v únoru 2005 jmenován jeho šéfdirigentem a post definitivně převzal zahajovacím koncertem v červenci roku 2006, kde zazněly předehry a árie z Mozartových oper, Smetanova Vltava, Dvořákovo Te Deum a Symfonie č. 5 Dmitrije Šostakoviče. Bělohlávkovým hlavním úkolem bylo uvádět s orchestrem skladby soudobých skladatelů a méně známé kusy světové hudby.

Orchestru se pod Bělohlávkovou taktovkou velmi dařilo. Během prvních let jeho působení odehrál například velmi úspěšný koncert pro královnu Alžbětu II. a nahrál Janáčkovu operu Výlety páně Broučkovy. Ta později získala jak cenu hudebního časopisu Gramophone, tak i ocenění MIDEM Classical Award 2009 na mezinárodním hudebním veletrhu v Cannes. Není tedy divu, že vedení orchestru prodloužilo Bělohlávkovi smlouvu až do roku 2012.

Kromě dirigování přinesl Symfonický orchestr BBC Bělohlávkovi i úplně novou zkušenost. V létě roku 2009 se poprvé posadil i mezi hráče, a debutoval tak hrou na vysavač při provedení kuriózní skladby Malcoma Arnolda s titulem A Grand, Grand Overture pro orchestr, tři vysavače, leštičku podlahy a čtyři brokovnice.

Bělohlávkova působení v BBC SO si všímal celý svět. Nahrávka Martinů: The 6 Symphonies nejenže získala Gramophone Award v kategorii nejlepší orchestrální nahrávka, ale především byla nominována na prestižní cenu Grammy.

V samotném závěru svého angažmá u BBC SO Bělohlávek s orchestrem symbolicky vystoupil v Praze v rámci Pražského jara, a to sice 12. května 2012 s programem Kadeřábek, Brahms, Martinů. Týž den dopoledne ještě Bělohlávek převzal na britském velvyslanectví prestižní Řád britského impéria, v rámci něhož mu královna Alžběta II. udělila titul komandér.

Jako rozloučení s BBC SO odřídil Jiří Bělohlávek koncert s titulem The Last Night of the Proms, kde si na pódiu hrdě připnul čerstvě udělený Řád britského impéria a mnohatisícové publikum mu za mávání vlajkami zazpívalo tradiční píseň Auld Lang Syne.

Jednání o Bělohlávkově návratu na post šéfdirigenta České filharmonie začala už v roce 2010. Nový ředitel souboru David Mareček a jeho kolega Robert Hanč měli jasnou vizi o budoucnosti orchestru, ve které hrál Jiří Bělohlávek hlavní roli. Přestože se s filharmonií rozloučil v roce 1992 poněkud hořce, nabídka ho oslovila. Rozhodl se ji přijmout, a tak na podzim roku 2012 přebral z rukou Izraelce Eliaha Inbala šéfdirigentskou taktovku.

Získané zkušenosti využil Bělohlávek v České filharmonii naplno. Do velké míry upravil způsob práce souboru, zasadil se o zvýšení platů hráčů a inicioval i vznik funkce uměleckého ředitele filharmonie. Změny, které s novým šéfdirigentem přišly, se velmi rychle začaly propisovat do kvality hry.

Za Bělohlávkova druhého působení v ČF vzniklo velké množství kvalitních nahrávek. Jmenovat můžeme například ambiciózní a dosud nevídaný projekt, kdy filharmonie nahrála kompletní symfonie a tři koncerty Antonína Dvořáka. S filharmonií se věnoval i operám – ve Vídeňské opeře například uvedl Dvořákovu Rusalku.

K Bělohlávkovým sedmdesátinám byl uspořádán narozeninový koncert v Rudolfinu a Hudební akademie múzických umění mu dokonce udělila čestný doktorát.

Před orchestrem Jiří Bělohlávek překypoval nadšením, potýkal se ale s onkologickým onemocněním, které rychle postupovalo. O vážnosti situace příliš nemluvil a věnoval se naplno svému dirigentskému povolání. Moderátor Marek Eben sdílel: „Byl to velice statečný člověk. To, jak dokázal zvládat svoji nemoc, bylo impozantní. Když vystoupil před orchestr, tak byste nepoznali absolutně nic, jeho energie a nasazení byla energie zdravého člověka.“

S blížícím se Pražským jarem roku 2017 však Bělohlávek požádal, aby ho v roli dirigenta nahradil Petr Altrichter. Zemřel nedlouho poté, 31. května 2017.

Odkaz jednoho z největších českých dirigentů ale žije dál. Každý rok jeho manželka Anna Fejérová předává nadějným mladým hudebníkům prestižní Cenu Jiřího Bělohlávka a od roku 2024 funguje i Dárcovský fond Jiřího Bělohlávka, který finančně podporuje nové hudební projekty.

Bělohlávkův život a dílo jsou zachyceny v dokumentu České filharmonie s názvem Když já tak rád diriguju.