Jiří Bělohlávek

Komandér Řádu britského impéria, pod jehož taktovkou zněla díla českých skladatelů v Carnegie Hall nebo v Berlínské filharmonii. Vedl Českou filharmonii i BBC Symphony Orchestra, stál při vzniku PKF a získal si publikum po celém světě, od USA až po Japonsko.

„Jedině v pohádkách je taktovka magická, schopná něčeho nadlidského. Ve skutečnosti do ní předává magičnost jedině člověk, který předem ví, co od hudby chce, a toto své chtění dokáže tlumočit hráčům.“

- Jiří Bělohlávek

Obrázek 6196.jpg

Rozený hudebník

1946 – Narození

Jiří Bělohlávek se narodil 24. února roku 1946 v Praze. Malý chlapec projevoval hudební talent a jakmile to bylo možné, začal se věnovat vlastnímu muzicírování.

Otec Jiřího od čtyř let učil hře na klavír. Zároveň syna zapsali do Kühnova dětského sboru, se kterým se mnohdy dostal i do operních představení na prkna Národního divadla. Už v těchto chvílích měl jasno v tom, že chce jednou stanout na dirigentském stupínku.

„Ty budeš hrát na cello“

Otočit

Sbormistr Jan Kühn měl na Bělohlávka velký vliv. Když bylo Jiřímu dvanáct let, překvapil ho Kühn po cestě ze sborové zkoušky, když najednou řekl: „Ty budeš hrát na cello.“ Hned na další zkoušce na Jiřího čekal připravený hudební nástroj a s ním i zjištění, že má domluvené soukromé lekce u jednoho z nejvýznamnějších violoncellistů té doby, Karla Pravoslava Sádla.

1960 – Konzervatoř

Hned po ukončení povinné školní docházky nastoupil nadšený mladičký hudebník na Pražskou konzervatoř na obor violoncello. Ve třetím ročníku si zvolil ještě druhou specializaci, kterou bylo dirigování. Už od prvních chvil tušil, že jeho cesta povede právě tudy, a tak cello začal vnímat spíš jako vhodný předstupeň své dirigentské kariéry.

„Dodnes se domnívám, že dirigent musí dobře znát smyčcový nástroj, neboť frázování, smyky, jsou kardinální otázkou symfonické hry. Snažím se studovat partituru také očima hráče a pokud možno každý hlas smyčců si přehrávám na violoncello.“

Jiří Bělohlávek

z rozhovoru pro Hudební rozhledy

1960 – Konzervatoř

Konzervatoř Bělohlávek absolvoval v roce 1966. Obor dirigování zakončil řízením svého prvního koncertu ve Dvořákově síni, kde později provedl takřka 400 dalších.

Po absolutoriu pokračoval Bělohlávek na HAMU, kde se dostal pod vedení Aloise Klímy, Roberta Brocka, Josefa Veselky a Václava Neumanna.

Hokej dělá dirigenty?

Otočit

Mezi Bělohlávkovými spolužáky a umělci se říkávalo, že si Jiří cestu dirigování nezvolil tak docela dobrovolně, ale kvůli zranění z hokeje, které mu znemožnilo pokračovat ve hře na cello. Bělohlávek sám po mnoha letech potvrdil, že ho zraněná ruka při hře skutečně neposlouchala a zabraňovala mu dostatečně dlouho cvičit, vyvrátil ale domněnku o tom, že by dirigování byla z nouze ctnost. Pro dirigování se rozhodl bez ohledu na zranění.

Trnitá cesta ke hvězdám

1968 – Vojna

V roce 1968 bylo Bělohlávkovo započaté vysokoškolské studium přerušeno nucenou vojenskou službou. Naštěstí se hudbě mohl věnovat i v rámci vojny, kde se uplatnil v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého.

I když měla vojenská služba rozhodně i své stinné stránky, znamenala nakonec pro Bělohlávka další cennou dirigentskou zkušenost a rozšíření repertoáru.

1969 – Pražská tribuna

Tvrdá práce začala mladému dirigentovi rychle přinášet ovoce. V roce 1970 zvítězil v celostátním dirigentském klání a hned o rok později se umístil na pátém místě ve finále soutěže samotného Herberta von Karajana v Berlíně. Svou účast tu plánoval už o dva roky dříve, ale večer před odjezdem mu byl v rámci normalizačních tendencí zabaven pas.

Zmíněné páté místo přineslo Bělohlávkovi mnohé lákavé nabídky. Otevřela se mu například možnost stát se Karajanovým asistentem a o jeho dirigentské schopnosti se zajímala i Izraelská filharmonie. Nakročeno měl skvěle, do cesty se mu ale opět postavil komunistický režim. Ten veškeré slibné spolupráce znemožnil a Bělohlávkovi dal jasně najevo, že se má zajímat pouze o domácí tělesa.

1971 – Sňatek s Annou Fejérovou

Měnil se i Bělohlávkův osobní život. V roce 1971 se oženil s Annou Fejérovou, klavíristkou, se kterou se potkal už na konzervatoři. Jejich vztah zůstal pevný až do dirigentovy smrti a Anna nadále neúnavně pečuje o odkaz svého zesnulého manžela.

„Šli jsme spolu do kina na Zeffirelliho Romea a Julii, moc se nám ta filmová svatba líbila a u sklenky Chianti pak Jiří pronesl: ‚Co kdybychom se vzali? Zajisti na úřadech nejbližší termín a já ti přivezu z koleje ty bílé šaty…‘ A hotovo.“

Z Brna až do země vycházejícího slunce

1972 – Státní filharmonie Brno

V roce 1972 Bělohlávek absolvoval hudební fakultu AMU a ještě téhož roku se stal dirigentem Státní filharmonie Brno.

Po necelém roce už se souborem vyjel do USA, kde v sedmnácti městech a dvanácti státech odehráli úctyhodných osmnáct vystoupení. První a poslední z nich dokonce proběhlo v legendární Carnegie Hall, kam se později ještě několikrát s velkou slávou vrátil.

Se Státní filharmonií Brno absolvoval ještě několik dalších zájezdů do Velké Británie, Německa nebo Rakouska. Sám se pak podíval i do Japonska, kde hostoval u Japan Philharmonic Orchestra v Tokiu.

1977 – Narození dcery Zuzany

U Bělohlávků doma došlo v té době k významné události – Jiřímu a Anně se narodila dcera Zuzana.

Éra FOK

1977 – Šéfem FOK

Stále působil v Brně, zároveň byl ale v září roku 1977 zvolen uměleckým šéfem FOK. Jako druhého dirigenta si tehdy po svůj bok vzal Vladimíra Válka.

Své role ve FOK se Bělohlávek ujal s nebývalou vervou. Mezi lety 1978 a 1980 absolvoval s orchestrem hned osm zahraničních zájezdů a renomé FOK se začalo rychle podobat tomu, kterému se těšila Česká filharmonie. Právě u té se stal v roce 1981 stálým dirigentem.

Vyslanec české hudby

Otočit

Kromě stálého angažmá Bělohlávek často a s oblibou hostoval u orchestrů z celého světa. Těchto příležitostí využíval k tomu, aby v zahraničí představil hudbu významných českých skladatelů. V roce 1979 například odřídil v Berlínské komické opeře Smetanovo Tajemství. O tři roky později v Kanadě spolu s Torontským symfonickým orchestrem uvedl skladby Antonína Dvořáka, kterého v témže roce nastudoval ještě s Prezidentským orchestrem v Ankaře.

1981 – Narození dcery Marie

V roce 1981 se Bělohlávek mohl radovat nejen z profesních úspěchů, ale i z narození druhé dcery Marie. Starost o domácnost na sebe vzala Anna. Manžela po celý život podporovala a díky vlastnímu hudebnímu vzdělání mu byla i schopnou rádkyní a upřímnou kritičkou.

„Nemám ctižádost manželky dirigenta, která známým vypráví: ‚… to když jsme vloni dirigovali v New Yorku…‘ Nuže, my dva spolu nedirigujeme, mé místo v jeho životě je jinde. Snažím se ale podle možností být přítomna na koncertech, představeních, eventuálně i zkouškách, protože je pro mne důležité sledovat jeho práci. Strašně ráda si s ním povídám o svých zážitcích z divadla, filmu nebo četby, ale vůbec nejraději prožívám něco krásného společně s ním.“

1982 – S FOK v USA

Stejně jako s Brněnskou filharmonií v roce 1973, i s FOK se Bělohlávek vypravil do USA. Tentokrát ve Státech absolvoval dokonce 29 koncertů, při nichž se podíval nejen znovu do Carnegie Hall, ale i do Kennedyho centra ve Washingtonu nebo do Grand Opery v Maconu.

Kritika na zájezd reagovala velmi pozitivně, a tak si americká agentura u FOK hned objednala další zájezd na rok 1985.

Úspěch třetí návštěvy Spojených států byl tak velký, že Newyorská filharmonie Bělohlávka požádala o řízení pěti koncertů. Tím vkročil do šlépějí Zdeňka Košlera a Václava Neumanna, kterým se v minulosti toto výjimečné těleso podařilo dirigovat také.

O rok později vycestoval Bělohlávek s FOK do Japonska, kde se opět setkal s nadšenými ohlasy, obzvlášť na mezinárodním festivalu v Ósace, kterým soubor svůj zájezd uzavřel. Japonsko pak Bělohlávek ještě mnohokrát navštívil i sám, aby s místními orchestry dirigoval tvorbu českých hudebních velikánů.

Leoš Janáček

Leoš Janáček

Skladatel

Bohuslav Martinů

Bohuslav Martinů

Skladatel

1986 – Zasloužilý umělec

Rok 1986 s sebou přinesl Bělohlávkovo jubileum – čtyřicáté narozeniny. Při té příležitosti mu vláda v květnu udělila titul zasloužilého umělce.

Hodí se podotknout, že si Bělohlávek tento úspěch vysloužil čistě svou prací, aniž by se podřizoval režimu víc, než bylo nezbytně nutné. Nikdy se nestal členem komunistické strany a jediné ústupky, ke kterým byl svolný, byly občasné interpretace angažovaných skladeb sovětských autorů.

Na vrcholu i na odchodu: první etapa s ČF

1990 – Šéfdirigentem České filharmonie

Na základě dvacetileté spolupráce se 1. října 1990 stal Jiří Bělohlávek šéfdirigentem České filharmonie a hned na úvod se souborem vyjel na turné po Spojených státech.

Jen o rok později cestoval s filharmonií do Austrálie, kde se orchestr představil teprve podruhé.

V roce 1991 podepsal čtyřletou smlouvu s britským vydavatelstvím Chandos, v jejímž rámci nahrál s Českou filharmonií šestnáct alb obsahujících díla Dvořáka, Janáčka, Martinů nebo Bartóka.

1992 – Bělohlávek rezignuje

Bělohlávkův způsob vedení ale nevyhovoval zdaleka všem členům orchestru. Už v roce 1991 proběhlo první hlasování o změně šéfdirigenta, na kterého kandidoval německý dirigent Gerd Albrecht.

I přestože výsledky hlasování nebyly jednoznačné a bylo třeba ho opakovat, rozhodl se Bělohlávek v roce 1992 ze svého postu odstoupit formou otevřeného dopisu České filharmonii.

I po rezignaci však odřídil všechny nasmlouvané koncerty a nahrávání, a orchestr tak předal Albrechtovi do rukou s čistým štítem.

S Pražskou komorní filharmonií

Snad aby si Bělohlávek spravil chuť po odchodu z České filharmonie, zúčastnil se o prázdninách roku 1992 soustředění nově vznikajícího souboru mladých hráčů na smyčcové nástroje. To, co původně vypadalo jako milý letní odpočinek, se přerodilo v dlouholetou úspěšnou spolupráci.

„Naše úplně první setkání bylo na soustředění ve východních Čechách v Machově. To byla skutečně úžasná chvíle, protože tam se sešla skupina mladých lidí, osmnáctiletých, dvacetiletých. A všichni planuli touhou utvořit ansámbl a hrát společně. (…) … užívali jsme všechny radosti letního života plus k tomu jsme vždycky dopoledne měli jednu zkoušku, kterou jsem s nimi vedl a kde jsme se navzájem poznávali. A oni získávali postupně první zkušenosti s komorní hrou. A rodilo se velké přátelství a rodilo se podhoubí, z něhož později Pražská komorní filharmonie vznikla.“

Jiří Bělohlávek

o počátcích spolupráce s PKF

1994 – Vznik PKF

Pražská komorní filharmonie definitivně vznikla 1. července roku 1994 pod hlavičkou Uměleckého studia Ministerstva obrany ČR. Bělohlávek sice dlouho spolupráci s armádou odmítal, nakonec ho ale zlákala možnost pracovat se skupinou nadšených mladých hudebníků nezatížených lety hráčské rutiny. Kromě toho Ministerstvo obrany přišlo i s velmi velkorysou nabídkou plného financování souboru po dobu minimálně pěti let. Tento luxus pro Bělohlávka znamenal, že mohl podle jeho slov „v klidu, s rozvahou a soustavně vytvářet nové umělecké těleso ve svobodném tvůrčím prostoru a bez jakéhokoli tlaku zvenčí či zevnitř“.

Prací s PKF se mohl Bělohlávek plně realizovat. V praxi to znamenalo, že zkoušky PKF byly často dělené a brzy se stalo samozřejmostí, že každý hráč znal nejen svůj part, ale orientoval se v celé partituře. Jiří tak mohl na zkouškách vybírat zástupce jednotlivých nástrojových sekcí, aby přehráli několik frází před zbytkem orchestru, čímž všichni hráči tříbili svůj sluch a cit pro dokonalou souhru.

24. 9. 1994 – První koncert PKF

Zápal, se kterým PKF začala, se promítl i do prvního koncertu při příležitosti slavnostního otevření zrekonstruovaného Žofína. Už 28. října téhož roku nahradila PKF Českou filharmonii na slavnostním koncertě ve Vladislavském sále a v dalších měsících se soubor začal ukazovat po celé zemi.

V prvním roce svojí existence vydala PKF neuvěřitelných pět CD a v roce 1995 obdržela za koncert v Litoměřicích ocenění Classic ’94 v kategorii Událost roku.

Prvotní nadšení ale brzy začal kazit nepříjemný střet s realitou. I přes původní příslib pětiletého financování souboru se v kuloárech začalo mluvit o zrušení orchestru. Vládě, veřejnosti ani konkurenčním souborům se totiž nelíbilo, že PKF funguje z peněz daňových poplatníků a na přetřes přišly i výše platů jednotlivých umělců.

Přestože ke zrušení nakonec nedošlo, došlo k rozhodnutí, že se ke 30. září 1995 ukončí smluvní vztah PKF s armádou, a soubor si tak bude muset najít vlastní financování.

Práce bez výplaty

Otočit

Hledání finančních zdrojů pro PKF nebylo jednoduché. Velkou část nákladů proto začal pokrývat dokonce sám Jiří Bělohlávek. Bývalý ředitel PKF, Ilja Šmíd, vzpomíná: „Asi málokdo ví, že on vlastně vůbec žádnou výplatu nebral. Tedy on bral výplatu – ne příliš vysokou – ale všechny peníze dával do Nadace Pražské komorní filharmonie, kterou založil a kterou štědře dotoval.“

1996 – PKF vyjíždí do světa

Orchestr se nenechal existenční nejistotou nijak rozladit. Postupně se dařilo najít sponzory a s přibývajícími koncerty získával soběstačnost. PKF se začala objevovat na Pražském jaru a v říjnu 1996 vyrazila poprvé do Japonska, kde se představila předehrami Mozartových oper, Dvořákovou Českou suitou a 2. serenádou Bohuslava Martinů.

Dveře zahraničí byly orchestru otevřeny, a tak brzy následovala turné po Blízkém východě, Švýcarsku i Severní Americe. S PKF často vystupovaly i pěvecké osobnosti jako Magdalena Kožená, Dagmar Pecková nebo Eva Urbanová. V roce 2005 dokonce došlo na spolupráci s Lucianem Pavarottim, se kterým se PKF představila v tehdejší pražské Sazka Aréně.

2001 – Medaile za zásluhy 1. stupně

S PKF Bělohlávek vstoupil i do nového tisíciletí. Na Nový rok 2001 odřídil koncert, kde Pražská komorní filharmonie provedla symfonické skladby současných skladatelů. V říjnu 2001 pak Jiří Bělohlávek obdržel z rukou prezidenta Václava Havla Medaili za zásluhy 1. stupně.

2005 – Bělohlávek končí v PKF

Končit se má v nejlepším. I proto došel Jiří Bělohlávek k rozhodnutí, že po deseti letech je na čase předat PKF dalšímu dirigentovi. Kandidáti byli dva: Jakub Hrůša a Švýcar Kaspar Zehnder. Zvítězila nakonec druhá varianta s tím, že Jakub Hrůša se stal druhým dirigentem souboru. Jiří Bělohlávek se upozadil, zůstal ale přítomný jako čestný dirigent a zakladatel.

Bělohlávkův rozlučkový koncert byl famózní. Orchestr zahrál oratorium Gilgameš Bohuslava Martinů a potlesk publika nebral konce. Dirigentovi se dostalo hluboké poklony od celého orchestru jako projev vděčnosti za vše, co souboru dal.

Královský triumf v BBC

2005 – Šéfdirigentem Symfonického orchestru BBC v Londýně

Po dlouholeté spolupráci s BBC Symphony Orchestra byl Bělohlávek v únoru 2005 jmenován jeho šéfdirigentem a post definitivně převzal zahajovacím koncertem v červenci roku 2006, kde zazněly předehry a árie z Mozartových oper, Smetanova Vltava, Dvořákovo Te DeumSymfonie č. 5 Dmitrije Šostakoviče. Bělohlávkovým hlavním úkolem bylo uvádět s orchestrem skladby soudobých skladatelů a méně známé kusy světové hudby.

„Měl jsem vytvářet jakýsi ostrov očisty z tun nejrůznějších hudebních materiálů, které se tam zrealizují.“

Jiří Bělohlávek

o spolupráci s BBC Symphony Orchestra

2007 – Prodloužení smlouvy s BBC SO

Orchestru se pod Bělohlávkovou taktovkou velmi dařilo. Během prvních let jeho působení odehrál například velmi úspěšný koncert pro královnu Alžbětu II. a nahrál Janáčkovu operu Výlety páně Broučkovy. Ta později získala jak cenu hudebního časopisu Gramophone, tak i ocenění MIDEM Classical Award 2009 na mezinárodním hudebním veletrhu v Cannes. Není tedy divu, že vedení orchestru prodloužilo Bělohlávkovi smlouvu až do roku 2012.

Kromě dirigování přinesl Symfonický orchestr BBC Bělohlávkovi i úplně novou zkušenost. V létě roku 2009 se poprvé posadil i mezi hráče, a debutoval tak hrou na vysavač při provedení kuriózní skladby Malcoma Arnolda s titulem A Grand, Grand Overture pro orchestr, tři vysavače, leštičku podlahy a čtyři brokovnice.

Bělohlávkova působení v BBC SO si všímal celý svět. Nahrávka Martinů: The 6 Symphonies nejenže získala Gramophone Award v kategorii nejlepší orchestrální nahrávka, ale především byla nominována na prestižní cenu Grammy.

2012 – Pražské jaro a Řád britského impéria

V samotném závěru svého angažmá u BBC SO Bělohlávek s orchestrem symbolicky vystoupil v Praze v rámci Pražského jara, a to sice 12. května 2012 s programem Kadeřábek, Brahms, Martinů. Týž den dopoledne ještě Bělohlávek převzal na britském velvyslanectví prestižní Řád britského impéria, v rámci něhož mu královna Alžběta II. udělila titul komandér.

„Když jsem se to dověděl, tak jsem si ve vší vážnosti uvědomoval, že ‚světská sláva – polní tráva‘, ale měl jsem radost a vážím si toho. Nechci pátrat, kdo byl přímým iniciátorem. Ale těší mě to jako projev uznání mé tamní působnosti a beru řád jako závazek, aby vztahy mezi českou a britskou kulturou měly hezký průběh a byly životné.“

Jiří Bělohlávek

o Řádu britského impéria

Jako rozloučení s BBC SO odřídil Jiří Bělohlávek koncert s titulem The Last Night of the Proms, kde si na pódiu hrdě připnul čerstvě udělený Řád britského impéria a mnohatisícové publikum mu za mávání vlajkami zazpívalo tradiční píseň Auld Lang Syne.

Druhá etapa s Českou filharmonií

2012 – Šéfdirigentem ČF podruhé

Jednání o Bělohlávkově návratu na post šéfdirigenta České filharmonie začala už v roce 2010. Nový ředitel souboru David Mareček a jeho kolega Robert Hanč měli jasnou vizi o budoucnosti orchestru, ve které hrál Jiří Bělohlávek hlavní roli. Přestože se s filharmonií rozloučil v roce 1992 poněkud hořce, nabídka ho oslovila. Rozhodl se ji přijmout, a tak na podzim roku 2012 přebral z rukou Izraelce Eliaha Inbala šéfdirigentskou taktovku.

„Představuji si své příští působení v čele ČF jako završení mé kumštýřské dráhy, je to pro mne návrat ke kořenům, z nichž jsem jako dirigent vyšel a kde bych rád zúročil výsledky svých celoživotních zkušeností.“

Jiří Bělohlávek

o návratu do České filharmonie

2012 – Zahajovací koncert 117. sezony ČF a fatální diagnóza

Získané zkušenosti využil Bělohlávek v České filharmonii naplno. Do velké míry upravil způsob práce souboru, zasadil se o zvýšení platů hráčů a inicioval i vznik funkce uměleckého ředitele filharmonie. Změny, které s novým šéfdirigentem přišly, se velmi rychle začaly propisovat do kvality hry.

Za Bělohlávkova druhého působení v ČF vzniklo velké množství kvalitních nahrávek. Jmenovat můžeme například ambiciózní a dosud nevídaný projekt, kdy filharmonie nahrála kompletní symfonie a tři koncerty Antonína Dvořáka. S filharmonií se věnoval i operám – ve Vídeňské opeře například uvedl Dvořákovu Rusalku.

Bělohlávek mladým hudebníkům

Otočit

I přes svůj nabitý program si Bělohlávek vždy našel čas na vzdělávání mladé generace. S Českou filharmonií pořádal edukační programy a společně s dalšími kolegy dal vzniknout projektu „Zahraj si s Českou filharmonií“ pro hudebníky do 21 let. Kromě toho Bělohlávek rozvíjel spolupráci orchestru s Asociací základních uměleckých škol.

2016 – Čestný doktorát AMU

K Bělohlávkovým sedmdesátinám byl uspořádán narozeninový koncert v Rudolfinu a Hudební akademie múzických umění mu dokonce udělila čestný doktorát.

2017 – Nenadálý konec

Před orchestrem Jiří Bělohlávek překypoval nadšením, potýkal se ale s onkologickým onemocněním, které rychle postupovalo. O vážnosti situace příliš nemluvil a věnoval se naplno svému dirigentskému povolání. Moderátor Marek Eben sdílel: „Byl to velice statečný člověk. To, jak dokázal zvládat svoji nemoc, bylo impozantní. Když vystoupil před orchestr, tak byste nepoznali absolutně nic, jeho energie a nasazení byla energie zdravého člověka.“

S blížícím se Pražským jarem roku 2017 však Bělohlávek požádal, aby ho v roli dirigenta nahradil Petr Altrichter. Zemřel nedlouho poté, 31. května 2017.

Odkaz jednoho z největších českých dirigentů ale žije dál. Každý rok jeho manželka Anna Fejérová předává nadějným mladým hudebníkům prestižní Cenu Jiřího Bělohlávka a od roku 2024 funguje i Dárcovský fond Jiřího Bělohlávka, který finančně podporuje nové hudební projekty.

Bělohlávkův život a dílo jsou zachyceny v dokumentu České filharmonie s názvem Když já tak rád diriguju.

Rudolfinum Rudolfinum

Rudolfinum

Praha

Rudolfinum je sídlem České filharmonie, kterou Jiří Bělohlávek vedl jako šéfdirigent v letech 1990-1992 a poté znovu mezi lety 2012 a 2017. K uctění jeho památky v Rudolfinu vznikl poslechový salónek Jiřího Bělohlávka a v roce 2018 tu probíhala i výstava s názvem Jiří Bělohlávek 2012–2017. Pět sezón (nejen) s Českou filharmonií.

Royal Albert Hall Royal Albert Hall

Royal Albert Hall

Londýn, Velká Británie

Když se Jiří Bělohlávek stal šéfdirigentem renomovaného Symfonického orchestru BBC, objevoval se pravidelně na dirigentském stupínku v Royal Albert Hall, odkud řídil koncerty BBC Proms.

Carnegie Hall Carnegie Hall

Carnegie Hall

New York, USA

V Carnegie Hall Jiří Bělohlávek mnohokrát během svého života vystoupil a v roce 2014 tu dokonce při slavnostním koncertě s Českou Filharmonií převzal prestižní Cenu Antonína Dvořáka.

Rudolfinum

Rudolfinum

Praha

Rudolfinum je sídlem České filharmonie, kterou Jiří Bělohlávek vedl jako šéfdirigent v letech 1990-1992 a poté znovu mezi lety 2012 a 2017. K uctění jeho památky v Rudolfinu vznikl poslechový salónek Jiřího Bělohlávka a v roce 2018 tu probíhala i výstava s názvem Jiří Bělohlávek 2012–2017. Pět sezón (nejen) s Českou filharmonií.

Royal Albert Hall

Royal Albert Hall

Londýn, Velká Británie

Když se Jiří Bělohlávek stal šéfdirigentem renomovaného Symfonického orchestru BBC, objevoval se pravidelně na dirigentském stupínku v Royal Albert Hall, odkud řídil koncerty BBC Proms.

Carnegie Hall

Carnegie Hall

New York, USA

V Carnegie Hall Jiří Bělohlávek mnohokrát během svého života vystoupil a v roce 2014 tu dokonce při slavnostním koncertě s Českou Filharmonií převzal prestižní Cenu Antonína Dvořáka.

Národní divadlo

Národní divadlo

Praha

V Národním divadle Jiří Bělohlávek pravidelně hostoval. Velmi rád tu dirigoval opery velkých českých i zahraničních skladatelů.

Pomník Jiřího Bělohlávka

Pomník Jiřího Bělohlávka

Vyšehradský hřbitov, Praha

Krásný pomník připomínající osobnost Jiřího Bělohlávka najdete na Vyšehradském hřbitově. Autorem pomníku je výtvarník Jiří Voves.