Správný houslař by měl být trochu dendrolog, aby uměl vybrat správné dřevo na stavbu těla nástroje. A také zoolog, aby se vyznal v kůžích či kostech, z nichž se vyrábějí další součásti, třeba smyčec. A určitě by měl být tak trochu i alchymista, aby dokázal namíchat dokonalý lak, který dodá nástroji finální lesk. Všechny tyto požadavky splňuje houslař Jan Slípka, který pečuje o nástroje českých filharmoniků.
Tereza Šindlerová
V přízemí Rudolfina, v chodbách vyhrazených zázemí administrativy a zkušebnám umělců, se po zaklepání na jedny dveře dostanete do jiného světa. Na první pohled dílna, na druhý něco jako kabinet nejen hudebních kuriozit. „Jak dlouhou máte tu nahrávací pásku?“ vítá návštěvu čtyřiasedmdesátiletý houslař Jan Slípka, mezi filharmoniky, a zejména smyčcaři, proslulý svým umem i výřečností. V jeho dílně nenajdete materiál bez příběhu a příběh bez historické, zoologické nebo gastronomické odbočky. Během necelé hodiny a půl se dozvíte o šumavském rezonančním smrku, Stradivarim a Cremoně i o sušených samičkách mexického hmyzu.
Jan Slípka se k houslařině dostal, jak sám říká, jako slepý k houslím. Původně chtěl studovat vysokofrekvenční techniku, vysílaчки, rádia, přístrojky, které si jako kluk doma montoval. Začal gymnáziem v Mělníku, kam chodil dva roky po Janu Palachovi. Byla druhá polovina šedesátých let, Slípka patřil mezi odbojné studenty a ředitel mu prý jednoho dne nabídl volbu: buď bude vyloučen, nebo odejde dobrovolně a s dobrým posudkem, ale co nejdál od Mělníka. Vzal druhou možnost.
Přijali ho do učení v Domě potravin na obor cukrář s orientací na cizí jazyky – ještě na gymnáziu jako jeden z mála chodil na angličtinu. Nakonec ale v roce 1969 nastoupil na houslařskou školu v Lubech u Chebu neboli Schönbachu, jak se českému centru houslařství říkalo až do poloviny dvacátého století. Školu absolvoval jako nejlepší žák, pak prošel servisem závodu Cremona a ateliérem mistra Josefa Vávry. V roce 1980 vyhrál konkurz na místo houslaře Národního divadla a od roku 1999 působí v České filharmonii.
Housle miloval dávno předtím, než se je naučil stavět. „Mě do houslí nutit nemuseli. Já jsem naopak chtěl pořád tak moc hrát, že je o mě máma dvakrát rozbila,“ vypráví. Takže kdyby nebyl houslařem, byl by houslistou? „Právěže ne. V tom, abych se stal geniálním houslistou, mi zabránily jenom dvě takové malé hlouposti: intonace a rytmus,“ směje se Slípka, který však u hraní na housle vydržel až do dospělosti. „Pak jsem ale na radu pana učitele udělal službu světu, s hraním skončil a zůstal u řemesla.“ To se podle něj ale nedá vystudovat, musí se naučit praxí.
Nejraději ze všech nástrojů má violu. Jak sám říká, „zblbnul“ se do ní, když u mistra Vávry viděl nástroj od Carla Antonia Testoreho, slavného milánského houslaře z přelomu sedmnáctého a osmnáctého století. „Mistr Vávra mi k tomu dokonce dal i plány. Takže jsem podle nich začal vyrábět Testoreho. Bylo to nádherný, akorát to tady nikdo nechtěl kupovat,“ říká Slípka a vzápětí vysvětluje proč. Violy podle Testoreho bývají obecně o dva až tři centimetry vetší než standardní modely, a to se dřív v českých orchestrech nenosilo. Hudebníci v zahraničí to ale neřešili, a tak většina Slípkových viol putovala ven. „Pro mě to samozřejmě byla výhoda, protože v cizině mi za to aspoň víc platili,“ poznamenává houslař.
Z Milána, kde působil Testore, je to ani ne sto kilometrů do Cremony, centra houslařského řemesla. Tam měly své dílny nejproslulejší houslařské rodiny: Amati, Guarneri a samozřejmě Stradivari. Slavného Antonia nazývá Slípka důvěrně „Stradouš“ a tvrdí o něm, že byl geniální. „Ale ne proto, jak si lidé běžně myslí,“ upřesňuje. Základem Stradivariho slávy podle Slípky nebyl ani tajný lak, ani zázračné dřevo. „Měl nejkvalitnější materiály, peníze na ně a – nezanedbatelný detail – spoustu pomocníků v dílně,“ vysvětluje Slípka a důraz klade právě na peníze.
A pak začne vyprávět svůj příběh města houslařů. Cremona leží na skvělém místě, které má ale i svá úskalí. Úrodná rovina, řeka, příznivé klima, to všechno přitahuje bohatství. A bohatství zase přitahuje nájezdníky, války a mor. Antonio Stradivari měl štěstí. Narodil se právě do doby, kdy přicházelo uvolnění po morové epidemii. Atmosféra klidu a prosperity, která pak panovala, se nutně projevila i v jeho kariéře. Podle Slípky Stradivariové patřili v Cremoně mezi nejvýznamnější rody, Antoniův otec měl prý obchod s látkami a jeho syn byl vyučeným intarzistou. Jak Slípka upozorňuje, to byl absolutní vrchol všeho řemesla. „Akorát už se mu to pak zdálo jako otrava, tak se pustil do houslařiny.“
Stradivari měl podle Slípky také ohromný estetický cit. Koncept svých nástrojů během života párkrát změnil, ale spíše v detailech. Ustavil tvar desek, klenby, šneka i „efek“, výřezů v horní desce ve tvaru písmene f, aby nástroje lahodily oku. Podobně postupovali také jeho o něco starší současníci Jakob Stainer či Andrea Guarneri. Každý ale tvořil trochu jinak, pokud jde například o tvar těla houslí. Ty Stainerovy jsou oproti stradivárkám o něco vyšší, s buclatější klenbou. Jejich zvuk je sladší a kulatý a právě to mohlo Stainera nakonec vytlačit z čela houslařského trhu. Hudba se postupně dostávala do větších koncertních prostor a s tím rostla potřeba hlasitějšího a průraznějšího zvuku. Stradivariho housle zkrátka slyšeli i v zadních řadách.
Zvuk nástroje ovlivňuje každá jeho byť sebemenší část: struník, hmatník, kobylka a v případě violoncella i bodec. Jan Slípka se na chvíli zastaví u houslařského názvosloví: „Hodně se používají zvířecí a lidské názvy. Třeba na smyčci je žabka, na samotných houslích kobylka, krk nebo hlavička. No a pak uvnitř nástroje je duše,“ vysvětluje houslař a po chvíli přehrabování na stole jednu ukazuje: „Angličani tomu říkají soundpost a Němci Stimmstock. My to máme takové poetičtější.“ Malý dřevěný kolíček nevypadá tak vznešeně, jak by si člověk podle českého názvu představoval. Jeho funkce a umístění jsou ale pro zvuk nástroje klíčové. Nachází se pod kobylkou, přes kterou se napínají struny, a má za úkol přenášet vibrace z horní desky na spodní. Jeho posunutí může mít vliv nejen na barvu zvuku, ale třeba i na jeho sílu. Takový zásah může nástroji samozřejmě uškodit, ale jindy také výrazně pomoct.
Neméně zásadní jsou materiály, které se na výrobu nástrojů používají. Hledání těch ideálních je prakticky nikdy nekončící proces a začíná, jak jinak, v lese. Na vrchní desku houslí se používá smrk. A ne ledajaký: takzvaný rezonanční smrk. „Ideální je nadmořská výška okolo šesti set padesáti metrů, vápencové podloží a střed lesa,“ vypočítává Slípka a vysvětluje proč. Vápencové podloží nezadržuje vodu, strom tak roste rovnoměrně a má pravidelné letokruhy. Střed lesa proto, aby se strom nekroutil za sluncem. Výsledkem této kombinace je vysoce kvalitní dřevo vynikajících akustických vlastností, které se používá nejen na desky smyčcových nástrojů, ale také kytar, klavírů nebo cimbálů. Podle Slípky jsou zdrojem takové suroviny například lesy na Šumavě. „Celá stará Praha je v podstatě postavená z rezonančního smrku ze Šumavy. Veškeré zvonice a krovy. Není to úmysl, jiné dřevo tady tehdy nebylo.“ Žádné město na světě prý nemá tolik zvonicových trámů ze stejného druhu dřeva.
U dřeva ale výroba houslí nekončí. Historicky houslaři pracovali s celou řadou surovin, jejichž výčet působí trošku jako inventář přírodovědného muzea: slonovina, želvovina, velrybí kostice, perleť, pernambuk, kůže, žíně, šelak, barviva z hmyzu. Každý z materiálů má svou roli a nejde jen o luxus nebo ozdobu. Pernambuk, velmi tvrdé dřevo sapanu ježatého, se používal na výrobu smyčců, slonovina na zpevnění jejich špičky, želvovina na žabky. Moderní doba ale přinesla řadu regulací pro využití vzácných surovin a obchodování s nimi. „Spousta materiálů, které se po staletí vymakaly, aby byly opravdu nejlepší, se prostě zakázala. Protože šetříme přírodu. Takže místo toho stavíme chemické závody, kde se vyrábějí umělé hmoty, a tím se zachrání zeměkoule,“ glosuje ironicky současný stav Slípka.
Houslaři se tak musejí učit pracovat s alternativami. Smyčce se vyrábějí z karbonu, struníky z plastu, laky mohou být třeba polyuretanové a slonovina se nahrazuje mamutovinou. „Už jste někdy viděla mamuta?“ ptá se Slípka a ukazuje bílé kostěné špalíčky položené na houslařském ponku. Vedle nich jsou pověšené ještěrčí a hadí kůže na gripy, tedy omotávky chránící dřevo smyčce před poškozením na místech, kde jej hudebník drží.
Pak přijde krátká přednáška o červeném barvivu košenile, které se vyrábí sušením samiček červce nopálového, nebo o šelaku, kterým se dřevo nástrojů lakuje. Ten se zase získává z výměšků červce lakového. „Když těch hovínek nasbíráte asi osmdesát pět tisíc, je to zhruba sto kilogramů šelaku,“ směje se Jan Slípka. Své pracovní postupy nové době přizpůsobuje, přírodní materiály, za kterými sám rád cestuje po světě, pro něj ale budou vždy volbou číslo jedna. „Lidem, kteří sem ke mně chodí, vždycky říkám, aby si mě dobře prohlédli. Jsem takový poslední exemplář svého druhu. Až budete staří, já už budu vycpaný někde v muzeu. Třeba vedle toho mamuta.“
Tradiční silvestrovské a novoroční koncerty České filharmonie v pražském Rudolfinu nabízejí výběr slavných skladeb Mozarta, Beethovena či Dukase.