Od odmítnutí k docenění. Dějiny kompletních nahrávek Mahlerových symfonií

---

Vnímání Mahlerovy hudby se v průběhu let neuvěřitelně proměnilo. Sám Mahler o sobě říkal, že je „Ferienkomponist” (sváteční skladatel), protože se komponování věnoval hlavně o letních prázdninách, kdy si mohl odpočinout od dirigentských povinností. Známý byl především jako vizionářský dirigent, jeho díla však recenzenti často zasypávali kritikou. Vytýkali mu nekonzistentnost, přepjatost, opakování a nedostatek vlastního stylu. Mahler to přijímal se stoickým klidem. „Můj čas přijde,“ říkával.

Nemýlil se. Dnes tvoří Mahlerovy symfonie základ orchestrálního repertoáru a těší se po celém světě velké oblibě. Mahler zemřel příliš brzy, aby mohl své interpretace zachytit na nahrávkách, avšak první generace dirigentů, jimž se to podařilo – a přispěli tím k rozšíření povědomí o jeho tvorbě – byla z okruhu Mahlerových přátel a kolegů. Oskar Fried, Willem Mengelberg, Bruno Walter a Otto Klemperer po sobě zanechali záznamy cenných průkopnických provedení.

V jejich stopách následovala nová vlna dirigentů, jako byli Dimitri Mitropoulos, John Barbirolli, Jascha Horenstein, Hans Rosbaud nebo Hermann Scherchen, ale také čeští mistři Karel Šejna, který nahrál Symfonii č. 4, a Karel Ančerl, jenž natočil Symfonie č. 1 a 9. Ačkoliv úsilí všech těchto dirigentů zásadním způsobem přispělo k popularizaci Mahlerovy hudby, žádný z nich nenahrál celý jeho symfonický cyklus.

Romantická Amerika versus střízlivá Evropa

Jako první to učinil až Leonard Bernstein. V šedesátých letech natočil komplet symfonií s Newyorskou filharmonií (Symfonie č. 1–7 a č. 9) a s London Symphony Orchestra (Symfonie č. 8). Jeho interpretační styl byl hluboce osobní, plný energie a nadšení. Romantická vášeň našla vyjádření ve výrazných kontrastech a silných emocích. Přestože tento Bernsteinův přístup vyvolal ve své době i kontroverze, jeho nahrávky Symfonií č. 2, 3 a 7 jsou dodnes považovány za referenční. V osmdesátých letech natočil pro Deutsche Gramophon celý cyklus podruhé, přičemž díla rozdělil mezi Newyorskou filharmonii, Vídeňské filharmoniky a Královský orchestr Concertgebouw. Pro tyto pozdní nahrávky jsou příznačná rozmáchlejší tempa a dokonce ještě zřetelnější kontrasty.

Ve stejné době vyšly i první dva významné evropské komplety. První z nich nahrál Bernard Haitink s Královským orchestrem Concertgebouw a představuje klasický, disciplinovaný přístup s velkým respektem pro Mahlerovy poznámky v partituře. Podobně ukázněné, ale idiomatičtější pojetí provedl český dirigent Rafael Kubelík, který cyklus natočil se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu. Mimořádně zdařilé jsou zejména části, kde se Mahler inspiroval českými a rakouskými lidovými tradicemi. Zvuková kvalita těchto nahrávek bohužel není nejlepší, znějí ploše, chybí jim hloubka a nemají téměř žádné basy.

Mahler vášnivý i pod rentgenem

V následujících letech kompletních mahlerovských nahrávek přibývalo. Zde jsou poznámky k nejvýraznějším z nich. Cyklus Georga Soltiho s Chicago Symphony Orchestra je technicky dokonalý, ačkoliv místy působí příliš agresivně a postrádá smysl pro detail. Seiji Ozawa s Boston Symphony Orchestra nabídl o dekádu později podobnou virtuozitu, ale s mnohem propracovanějšími detaily a větší kultivovaností než Solti.

Klaus Tennstedt a London Philharmonic Orchestra se svým pojetím vydali ve stopách Bernsteinovy emocionality, s vášní, bohatými kontrasty a hlubokou výrazovostí. Jejich cesta se však vyhnula extrému interpretace Giuseppa Sinopoliho s Philharmonia Orchestra, jejichž neobvykle pomalá tempa až provokují. Obě zpracování jsou fascinující, posluchače ovšem rozdělují.

Pierre Boulez k Mahlerovi přistoupil velmi intelektuálně, analyticky a modernisticky – jako by četl partituru rentgenovým pohledem a odhaloval její strukturální kostru. Podobně moderní byl i Michael Gielen, jeho pojetí si nicméně libuje v drsnosti a ostrém zvuku. Mahler jakožto moderní mistr makabróznosti? Taková byla jeho představa.

Další dirigent úzce spjatý se soudobou hudbou, Riccardo Chailly, rovněž natočil komplet Mahlerových symfonií. Jeho verze s Královským orchestrem Concertgebouw je uznávaná nejen kvůli perfektní hře orchestru, ale také pro vřelost, přirozenost a lyričnost.

Dvakrát a dost

Seznam orchestrů, které nahrály mahlerovský symfonický cyklus dvakrát, je krátký: Královský orchestr Concertgebouw, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu a Philharmonia Orchestra. K této trojici se brzy připojí i Česká filharmonie. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let natočila kompletní Mahlerovy symfonie řízená Václavem Neumannem. Idiomatická provedení s nádherně propracovanými party dřevěných dechových nástrojů dokládají osobitý umělecký charakter orchestru. Nejnovější mahlerovský cyklus pod taktovkou Semjona Byčkova nabízí skvělou příležitost ke srovnání, jak se za ta desetiletí vyvinul zvuk České filharmonie, i ke zhodnocení jejího postavení mezi předními orchestry naší doby.