Boris Klepal
Trochu naivní představa o Češích jako národu s mimořádným vztahem k hudbě je jedním z oblíbených domácích mýtů. Už jména Smetana, Dvořák, Janáček a Martinů ale dokazují, že se nejedná o pouhý sebeklam.
Všichni čtyři se cítili s domácím prostředím úzce spoutáni – dokonce i Martinů, který většinu života strávil v zahraničí. Všichni také vytvářeli hudební tradici, kterou pokládáme za svou a jsme na ni pyšní. Pořád tu ale zůstává otázka, co je českého přímo na jejich hudbě.
Odpověď jsme v podcastu Ladírna hledali společně s Alešem Březinou – ředitelem Institutu Bohuslava Martinů a také kurátorem projektu Smetana 200. Ten bude příští rok intenzivně připomínat výročí narození a úmrtí skladatele, který položil základy české národní hudby na nejvyšší úroveň.
Iniciátorem tématu Ladírny byl britský dirigent John Eliot Gardiner a program, který provede na koncertech 1.–3. února s Českou filharmonií. Zařadil do něj Fantazii g moll pro housle a orchestr od Josefa Suka a dvě Symfonie č. 5 – první g moll od Leopolda Koželuha a druhou F dur od Antonína Dvořáka.
