Když byl Thomas Adès malý, myslel si, že má infarkt. Dnes už ví, že to se jen z jeho nitra ozývala změť zvuků, ze které měly jednou vzniknout jeho vlastní skladby. Hudbu vnímá jako mocnou sílu a při jejím komponování se řídí především instinktem. Letos zahajuje dvě sezony jako rezidenční skladatel České filharmonie.
Tereza Šindlerová
Pianista, dirigent a skladatel Thomas Adès patří k umělcům, kteří si zrovna nelibují v rozdávání interview. Dokonce je někdy označuje za torturu, jak poznamenává hudební publicista Tom Service v úvodu knihy rozhovorů Full of Noises, které s Adèsem vedl v průběhu roku 2011. Ani v nich ale dnes pětapadesátiletý umělec nemluví tolik o sobě jako o hudbě. A činí to někdy s až šokující upřímností. Třeba když Mahlerovu Osmou symfonii označuje za „strašlivě slabou“ skladbu: „Bůh ví, o čem má vlastně být – o Ježíši, Faustovi, nějakém nesmyslu.“ Stejně bezprostředně se však dokáže vyjadřovat také o skladbách a autorech, jejichž hudební jazyk mu přijde fascinující a objevný, třeba o Beethovenovi, Berliozovi nebo Janáčkovi.
Jeho autoritativní a někdy až provokativní názory mohou vyvolávat dojem člověka, který si příliš neláme hlavu tím, jak jej vnímají druzí. Stačí však jeho slovům věnovat větší pozornost a začne se objevovat citlivá a vnímavá lidská bytost, která o hudbě velmi přemýšlí, hluboce ji prožívá a hovoří o ní především jako o životní nutnosti.
Životní nutnost není v Adèsově případě jen metafora, jíž se skladatel snaží definovat místo, jaké hudba v jeho životě zaujímá. V děkovné řeči, kterou pronesl v roce 2023 při převzetí ceny Frontiers of Knowledge udělované Nadací baskické banky BBVA, se Adès vrátil do dětství, na samý počátek své skladatelské cesty. „Seděl jsem s bratrem na pohovce v herně a dívali jsme se na televizi. Najednou mě přepadl neurčitý pocit, že plýtvám časem i svými schopnostmi. Pocítil jsem zvláštní chvění. Byl jsem nemocný? Infarkt? Rozběhl jsem se za matkou a tvrdil jí, že s mým srdcem musí být něco v nepořádku. Nebylo.“
O víc než deset let později se situace opakovala, když komponoval orchestrální skladbu Asyla. V nemocnici mu pak řekli, že jde o panické ataky. „Už předtím jsem však tušil, že tyto mé stavy způsobuje nějaká překážka, jakýsi uzel na mé cestě, který mohu odstranit jedině tím, že ho rozvážu. Byla to spleť zvuků tak hustá, že obsahovala všechny zvuky v jediném okamžiku. Brzy jsem zjistil, že jde o hudební skladby čekající na rozpletení,“ určil Adès svou vlastní diagnózu.
Pociťoval, jak to sám popsal, sílu hudby, kterou později přirovnal k síle přírody. Tehdy ji nacházel u Beethovena, Stravinského, Messiaena, ale i u popové zpěvačky Kate Bush. A postupně si uvědomil, že může hudbu i sám komponovat: rozplétat změť zvuků ve svém nitru a zároveň se té síly, jakou vnímal u skladatelů minulosti, osobně dotýkat. „Tehdy jsem také pochopil, že ty zvuky jako hudbu slyší i ostatní a že na ně může působit stejně silně jako na mě. Mým jediným životním cílem se tak stalo udělat vše pro to, aby se tato síla dostala do světa,“ vyznal se při převzetí ceny Nadace BBVA, která je udělována nejen za hudbu. Před ním ji získali velcí skladatelé jako Pierre Boulez, Philip Glass, Kaija Saariaho či Sofia Gubaidulina, ale také třeba matematik Stephen Hawking nebo držitel Nobelovy ceny za chemii Robert Lefkowitz.
Pozornost domácího i zahraničního publika na sebe Thomas Adès, rodák z Londýna, upoutal v roce 1995 komorní operou Powder Her Face (Napudruj jí obličej), jejímž námětem byla rozvodová aféra volnomyšlenkářské vévodkyně z Argyllu z roku 1963. Britští kritici začali v mladém skladateli záhy hledat nového Benjamina Brittena. Pro něj to však byla spíš přítěž než pocta: „Když odhlédneme od zamýšlené pochvaly – která je sama o sobě diskutabilní –, je to naprosto absurdní představa. Proč by se někdo v roce 1995 měl snažit stát se novým Benjaminem Brittenem? Nedává to žádný smysl. Je to matoucí a ničemu to nepomáhá. Je jiná doba. Nestačilo by, abychom se navzájem viděli, jací skutečně jsme, místo abychom byli poměřováni s něčím, čím nejsme a ani se nesnažíme být?“ protestoval v rozhovoru s Tomem Servicem.
Také proto, aby se vyhnul tlaku a jisté tíze očekávání, začal si Adès v roce 2010 postupně budovat druhý domov v Los Angeles. „Lidé doma mohou nabýt dojmu, že se nějak přímo podílejí na vašem vývoji, a začnou vám mluvit do života. Přitom jediný člověk, který se skutečně podílí na mém vývoji, jsem já sám,“ zdůrazňuje skladatel. Amerika mu poskytla novou perspektivu, prostor, svobodu a také řadu významných uměleckých spoluprací: s Losangeleskou a Newyorskou filharmonií, Bostonským symfonickým orchestrem i Metropolitní operou v New Yorku, na jejíž objednávku (spolu se Salcburským festivalem a Královskou operou v Londýně) v roce 2016 zkomponoval svou zatím poslední operu The Exterminating Angel (Anděl zkázy).
Stejnojmennou orchestrální skladbu vycházející z hudebního materiálu této opery uvedl Thomas Adès s Českou filharmonií na konci roku 2025 jako předzvěst dvou nadcházejících sezon, v nichž ponese titul rezidenčního skladatele.
Svá díla Thomas Adès prý mnohem raději diriguje než poslouchá. S taktovkou v ruce může spolu s orchestrem dotvářet detaily, měnit přízvuky nebo dynamiku. Především ale musí dohlížet, aby vše drželo pohromadě. V roli skladatele sedícího v hledišti má naopak příliš mnoho prostoru přemýšlet o tom, co mohl napsat jinak nebo lépe. Dirigování je pro něj způsob, jak zůstat součástí procesu, který pro většinu skladatelů končí odevzdáním partitury.
Adèsův skladatelský přístup vyrůstá z přesvědčení, že hudba má vlastní zákonitosti, kterým je třeba naslouchat. Proto ho příliš nezajímá, zda je určitý postup moderní, tradiční, očekávaný, nebo naopak zakázaný. Problémy, před nimiž skladatel stojí, jsou podle Adèse v jádru stále stejné, ať se píše rok 1600, 1826, nebo ten aktuální. „Když pracuju, řídím se především instinktem,“ poznamenává. Komponování nevnímá jako naplňování estetického programu, ale jako hledání dalšího kroku na cestě. Způsob, jak se dostat z jednoho bodu do druhého a na prázdné stránce najít řešení, které bude pravdivé a udrží vznikající celek pohromadě.
Zvláštní místo v Adèsově profesním životě zaujímá jeho krajan a stejně jako on obdivovatel Leoše Janáčka, dirigent Simon Rattle. „Říkalo se, že na King‘s College v Cambridgi studuje nějaký mimořádný mladý hudebník,“ vzpomínal Rattle v roce 2020 pro The Guardian ve společném rozhovoru s Adèsem. Ten tehdy ještě nic velkého pro orchestr nenapsal, Rattle si u něj přesto koncem devadesátých let objednal skladbu pro Birminghamský symfonický orchestr (CBSO), který tehdy vedl. Tak vznikla symfonická skladba Asyla, která se po opeře Powder Her Face stala jedním ze zásadních milníků Adèsovy kariéry.
„Asyla byla pro mě jako průzkum obrovské jeskyně. Tehdy jsem nevěděl, co se skrývá ve všech jejích zákoutích. Některými místy jsem prošel velmi rychle, protože jsem nechtěl, aby skladba byla příliš dlouhá. Později jsem se do té jeskyně vracel a některé její objekty zkoumal podrobněji,“ popsal Adès svůj přístup ke komponování symfonické hudby během hostování na rumunském mezinárodním hudebním festivalu Rema Georgesca. „Orchestr je pro mě obrovský prostor. Potenciálně nekonečný prostor. Můžete v něm vytvářet perspektivy a iluze nesmírné plochy a času. Zároveň ho ale chápu jako prostředek, skoro doslova jako dopravní prostředek. Postavím ho a posluchači do něj nastoupí. A pak je někam odvezu. Mám rád, když se mnou během té cesty zůstávají.“
Aby se tohle podařilo, musí mít hudba podle Adèse přesvědčivou sílu ve zvuku i ve struktuře. A k jejímu dosažení je povoleno vše. „Všechno je možné. Nepřemýšlím nad teoriemi. Přemýšlím nad tím, co konkrétní skladba potřebuje a co sama chce.“
Asyla vynesla Adèsovi prestižní Grawemeyer Award a byla také nominována na Grammy. Nominaci na tuto hudební cenu získalo více jeho děl, celkem sedm, přičemž v roce 2014 uspěla hned ve dvou kategoriích: nahrávka jeho opery The Tempest na motivy Shakespearovy hry Bouře a také provedení baletu Dante inspirovaného Božskou komedií. O tři roky dříve dostal Grammy i v kategorii nejlepší současná klasická skladba za svůj Koncert pro klavír a orchestr na základě nahrávky, kterou sám řídil a jejímž sólistou byl častý host České filharmonie Kirill Gerstein.
Když se ho rumunský reportér ptal, jak by sám popsal svou dosavadní cestu životem a hudbou, obdařil ho Adès svým typickým barytonovým smíchem, který působí, jako by jím trochu zakrýval své rozpaky. „No, vlastně jsem měl v životě v mnoha ohledech obrovské štěstí,“ odpověděl nakonec. A pak dodal: „To ale neznamená, že jsem nemusel tvrdě pracovat.“
Thomas Adès se představí jako dirigent České filharmonie – v Rudolfinu uvede díla Sibelia, Elgara i vlastní skladbu Märchentänze se sólistou Jiřím Vodičkou.