Říká se, že ty nejlepší věci často přicházejí neplánovaně. Violoncello z roku 1757, na které dnes hraju – a doufám, že ještě dlouho budu –, vstoupilo do mého života právě tak. Bez velkého hledání, bez dlouhého vybírání. Zkrátka šťastnou náhodou.
Václav Petr
Vladimíra Glatzová není jen jedna z nejvýraznějších a nejvlivnějších českých právniček. Je to také velká fanynka hudby, která se zamilovala do violoncella natolik, že se rozhodla naučit se na něj hrát. Před několika lety jsem jí s jejím snem začal pomáhat. Stala se mou žačkou. Jednoho dne jsem k ní přišel na hodinu a v koutě stálo nové violoncello. Tedy vlastně staré. Guadagnini „Teschenmacher“. Nástroj z dílny jedné z nejslavnějších houslařských rodin v historii.
Možná vás napadne, jestli člověk potřebuje nástroj z osmnáctého století, aby se na něj naučil hrát. Nepotřebuje. Ale paní Glatzová chtěla investovat a někdo jí poradil, že historické nástroje jsou dobrá volba, jistější než třeba bitcoin. A tak sáhla po řešení, které mělo už tehdy přes dvě stě padesát let.
Nejsem houslař a trh se starými nástroji nesleduji zrovna pečlivě, a tak jsem hned nepoznal slavné violoncello, na které přede mnou hrála třeba korejská umělkyně HanNa Chang. Bylo ale zjevné, že je to výjimečný kousek. A když jsem si na něj zahrál, jen se to potvrdilo. Oproti jiným nástrojům to není prvoplánový krasavec. Je menší než běžná cella a na přední desce má výraznou černou jizvu po větvi stromu, z něhož bylo vyrobeno. Takový Harry Potter mezi violoncelly. A stejně jako on má i tohle zvláštní schopnosti: jakmile se rozezní, začne se dít něco, co se slovy vysvětluje jen těžko. Zvuk má skvostný: silný, šťavnatý, barevný, plný alikvótů.
Přirozeně jsem se začal zajímat, jestli by mi ho paní Glatzová občas půjčila. Na výjimečné příležitosti – důležité koncerty, soutěže, recitály. Vždycky mi vyhověla. Měl jsem tak v rukou nástroj, na jaký se dá spolehnout a který mi vloženou energii svým krásným tónem vracel. Postupně jsem si na něj zvykal. A snad i on si zvykal na mě. V jednu chvíli byl ale našemu společnému příběhu málem konec. Investice je od toho, aby se zhodnocovala, a tak hrozilo, že tenhle italský kouzelník s jizvou poputuje k novému majiteli. Nakonec ale zůstal v rukou mé někdejší žačky, která se namísto prodeje rozhodla zapůjčit jej České filharmonii.
Staré nástroje v sobě nesou historii, jména, hodnotu i příběhy, které už možná nikdo nedopátrá. Jejich život se ale odehrává hlavně teď – v každém novém taktu, v každém okamžiku, kdy se violoncello opře o tělo a smyčec se dotkne strun. A všechno, co má za sebou, se na chvíli promění v tón.
S přispěním Terezy Šindlerové
Koncertní mistr Václav Petr se představí jako sólista na violoncello v Dvořákově síni pod vedením dirigenta Maxima Jemeljanyčeva.