Susan Lucak je lékařka, gastroenteroložka se soukromou praxí na Manhattanu. Susan Lucak je také milovnice klasické hudby, zejména Antonína Dvořáka. A v neposlední řadě je Susan Lucak i předsedkyní organizace jménem DAHA neboli Dvořák American Heritage Association. Spolku, který se v New Yorku stará o odkaz velkého českého skladatele.
A právě jako předsedkyně DAHA Susan jednoho čtvrtečního večera vloni v prosinci vykročila na pódium Carnegie Hall, nejslavnějšího koncertního sálu v Americe (ne-li na světě). Elegantní v jednoduchých černobílých šatech, v rukou nesla skleněnou plaketu: cenu, kterou se DAHA rozhodla udělit České filharmonii a Semjonu Byčkovovi za mimořádný přínos české hudbě.
„Páni, jak já byla nervózní,“ smála se později Susan. „Doma jsem si svůj proslov nacvičovala před zrcadlem!“ Ceremoniál se odehrál během posledního ze tří koncertů, které filharmonie v prosinci v Carnegie Hall odehrála, a v publiku jej sledovaly skoro tři tisíce lidí (včetně prezidenta Petra Pavla). Někteří z nich možná věděli, že příběh tohohle ocenění, ač bylo uděleno vůbec poprvé, začal vlastně docela dávno, před pětatřiceti lety. Bojem za záchranu Dvořákova newyorského domu.
Prezidentka DAHA Susan Lucak a viceprezident DAHA Michael Beckerman předávají cenu Antonína Dvořáka šéfdirigentovi Semjonovi Byčkovovi.
Antonín Dvořák strávil v New Yorku dva a půl roku: přijel koncem září 1892 a odjel v půlce dubna 1895. Řídil zdejší konzervatoř, vyučoval skladbu, dirigoval školní orchestr, komponoval. Složil tu některá ze svých stěžejních děl – samozřejmě Novosvětskou, ale třeba také violoncellový koncert h moll, který mnozí američtí milovníci vážné hudby považují trochu za „svůj“, ostatně jako celého Dvořáka.
Rodina po celou dobu amerického pobytu žila v pětipokojovém bytě v domě číslo 327 na Východní 17. ulici. A právě díky tomuto domu se o víc než století později zrodila DAHA. „Až do roku 1989 byl dům v soukromém vlastnictví,“ vysvětluje Susan Lucak. „Pak jej ale koupila nemocnice Beth Israel s tím, že na jeho místě postaví zdravotnické zařízení. Já se to dozvěděla od houslisty Josefa Suka, byli jsme přátelé. Jednou mi telefonoval a říká: ‚Oni budou bourat Dvořákův dům! Nemůžeš s tím něco udělat?‘ A tak jsem se spojila s místní českou komunitou,“ vzpomíná Susan.
Na tomto místě je třeba vysvětlit, že i sama Susan je původně Češka. Narodila se v roce 1955 v Teplicích, později se s rodiči a sestrou přestěhovala do Prahy, do Nuslí. A právě v Nuslích v noci ze 17. na 18. dubna 1969 celá rodina nastoupila do moskviče a vydala se na dlouhou a nelehkou cestu do emigrace. Přes Vídeň až do New Yorku, kde později Susan vystudovala medicínu, vdala se, porodila dceru, syna.
V roce devětaosmdesát, po telefonátu od Josefa Suka, se Susan pustila do pokusu o záchranu Dvořákova domu. Spolu s ní i (dnes už zesnulý) Jan Hird Pokorný, česko-americký architekt, ročník 1914, který do Spojených států utekl jako pětadvacetiletý, když Československo obsadil Hitler. Další, s kým se tehdy Susan spojila, byl památkář Jack Taylor nebo členové sousedského spolku, kteří bydleli v okolí někdejšího Dvořákova sídla. „Oni ten dům milovali, vážili si toho, že v něm bydlel tak důležitý člověk a že tam vznikla tak krásná hudební díla,“ říká Susan. Všichni dohromady usilovali o to, aby dům získal statut kulturní památky – a tím pádem nemohl být zbořen.
V prvním kole, u památkářů, uspěli. Jenže rozhodnutí ještě musela podle tehdy nového zákona potvrdit přímo radnice. Začal boj. „Zástupci nemocnice si uvědomili, že by taky mohli prohrát, najali právníky, najali PR firmu, začali tlačit na zastupitele. My kontrovali, udělali jsme dopisovou kampaň, které se zúčastnili i lidé jako Yo-Yo Ma nebo Václav Havel,“ vzpomíná Susan. Byly to nervy – s nešťastným koncem, hlasování na zastupitelstvu Dvořákovi stoupenci nakonec prohráli v poměru 17 hlasů ku 14. Dům šel v roce 1990 k zemi. Na jeho místě později vyrostlo zdravotnické zařízení pro lidi s AIDS. „Proti tomu jsme rozhodně nebyli, já jako lékařka přece vždycky chci, aby bylo o nemocné lidi co nejlépe postaráno. Problém byl v něčem jiném: míst, kde se dalo takové zařízení postavit, bylo po New Yorku plno. Kdežto Dvořákův dům byl jen jeden.“
Cena Antonína Dvořáka udělována Dvořák American Heritage Association
Památka na Dvořáka z New Yorku úplně nezmizela, okolí někdejšího domu se dnes jmenuje Dvořák’s Place, v nedalekém parku je skladatelova socha, na nové budově je pamětní deska. A navíc – díky tehdejšímu boji za záchranu domu se zformovala DAHA. Dnes sídlí hodinku chůze od místa původního domu, v České národní budově na Východní 73. ulici. Mají tu dokonce i „Dvořákovu místnost“, dobový pokoj, kde je třeba krb zachráněný z někdejšího skladatelova bytu.
DAHA je založena na dobrovolnictví, na lásce ke Dvořákovi. Susan říká, že jeho hudba pro ni v prvních letech v USA byla pojítkem s domovem. „I jemu se tu koneckonců stýskalo po Čechách,“ říká. Spolek ročně uspořádá několik akcí, koncertů. Pečuje o Dvořákův odkaz, členové se věnují výzkumu. A jak už bylo řečeno, vůbec poprvé také organizace udělila cenu za mimořádný přínos české hudbě. Jak ale Susan Lucak zdůrazňuje, nebude pravidelná, jen příležitostná. „Rádi bychom ji totiž udrželi na špičkové úrovni.“
