Koncert pro housle, smyčce a basso continuo D dur, op. 7/11, RV 208 „Grosso Mogul“ (12')

Antonio Vivaldi

Čím byl Haydn pro symfonii, tím byl Antonio Vivaldi pro instrumentální koncert. Rodák z italských Benátek byl odmalička veden k hudbě, zejména díky otci, který byl znamenitým hudebníkem a možná i skladatelem. Ryšavý Antonio, později přezdíván „zrzavý páter“, od něj získal základy hry na housle i hudební vzdělání. Vivaldiho umělecký rozvoj byl od počátku spojen také s bazilikou sv. Marka, kde právě jeho otec hrával a kde se mu také nejspíš dostalo prvních lekcí kompozice od tamějšího kapelníka a proslulého barokního skladatele Giovanniho Legrenziho. Kromě intenzivního studia hudby se Vivaldi věnoval také teologii. Roku 1703 byl vysvěcen na kněze, ale již o tři roky později se tohoto poslání kvůli zdravotním komplikacím vzdal. V roce svého vysvěcení se zároveň stal houslovým mistrem v jednom z benátských sirotčinců Ospedale della Pietà, kde působil nejen jako učitel, ale zkomponoval zde také řadu duchovních skladeb, kantát i instrumentálních koncertů. Vivaldi byl, stejně jako většina jeho benátských současníků, také plodným skladatelem oper. Dvě z nich byly pravděpodobně premiérovány také v Praze, kde se jeho hudba těšila mimořádné oblibě. Ke konci života se však Vivaldi potýkal s existenčními problémy a nepochopením. Převládající galantní styl předznamenával příchod hudebního klasicismu a barokní estetika byla stále častěji považována za zastaralou. Není divu, že po Vivaldiho smrti upadla jeho hudba na téměř dvě století v zapomnění. 

Dnes, téměř sto let poté, co byly v Turíně znovu objeveny a zkompletovány jeho rukopisy, je Vivaldi považován za jednoho z nejznámějších skladatelů historie. Všeobecnou slávu mu však daleko více než opery či duchovní skladby přinesly houslové koncerty. Vivaldi je zpravidla komponoval ve větších celcích, z nichž nejznámější jsou L’estro armonico, La stravaganza, La cetra a samozřejmě Le quattro staggioni (Čtvero ročních dob). Vivaldi usadil třívětou podobu koncertu s tempově kontrastním pomalým prostředním dílem a vytvořil skladby, které na umělce kladou ty nejvyšší hráčské nároky. Pomalé věty však zároveň často obdařil půvabnými melodiemi, které od interpreta vyžadují mimořádný cit pro výraz. V případě Houslového koncertu D dur „Grosso Mogul“ z roku 1716 se jedná doslova o ohňostroj virtuozity, který ve své době také odhaloval nové zvukové možnosti stále se zdokonalujících nástrojů, jež produkovaly slavné houslařské dílny. Jeho mimořádná technická náročnost je ještě umocněna rozsáhlými plochami, v nichž je sólový part houslí jen sporadicky podporován akordickými vstupy doprovodného ansámblu.

Don Juan, suita z baletu (22')

Christoph Willibald Gluck

Dílo Christopha Willibalda Glucka se na programu koncertu, jenž se odehrává pod taktovkou vyhlášeného odborníka na starou hudbu, nachází zcela oprávněně. Gluckův význam pro vývoj evropské hudby není o nic menší než Haydnův či Vivaldiho. Je považován za operního reformátora, který afektem a exhibicí přebujelé italské opeře poloviny 18. století vrátil jednoduchost a srozumitelnost. Gluck byl dobře obeznámen s italskou i německou hudební tradicí, cestoval po Evropě a nějakou dobu setrval i v Praze. V necelých třiceti letech získal angažmá v kapele v Miláně, kde komponoval zejména vážné opery; na objednávku napsal dvě opery také pro londýnskou Covent Garden. 

Baletní hudba k oblíbenému příběhu o potrestaném prostopášníkovi patří do Gluckova vídeňského období, kde byl v roce 1754 uveden na prestižní post kapelníka dvorní opery a dvorního skladatele divadelní a komorní hudby. Pantomimu-balet podle Molièrovy předlohy dokončil v roce 1761, jen rok před uvedením jeho stěžejní a reformní opery Orfeus a Eurydika. Dobové záznamy hovoří o tom, že stejně jako v Orfeovi, dokázal i zde skladatel přivést na svět dílo, které se vymykalo dobovým standardům. Namísto tradičního galantního představení s virtuózními výstupy a více či méně hudebně zaměnitelnými čísly, rozvinul dramatický příběh nabitý pestrou škálou emocí a charakterů jednotlivých postav. Don Juan inspiroval řadu dalších skladatelů i Glucka samotného. Závěrečný tanec fúrií se rozhodnul vložit také do francouzské verze Orfea, jež měla premiéru v roce 1774. Ovlivnit se nechal také Wolfgang Amadeus Mozart, který jeden z Gluckových hudebních motivů zakomponoval do závěrečné scény třetího dějství Figarovy svatby. 

Josef Špaček

housle

„Spolupráce s Josefem Špačkem je úžasná. Je to skvělý člověk s úžasným srdcem. Poznáte to z jeho hraní, které je velmi ušlechtilé, plné emocí a odráží se v něm Špačkova osobnost a lidskost. A jeho technika je mimořádná. Je jedním z nejlepších sólových houslistů, které nyní máme,“ velice příznačně shrnuje osobnost Josefa Špačka Manfred Honeck, se kterým se tento mladý houslový virtuos na koncertních pódiích pravidelně potkává, a to ve snímku „Devět sezón“. Tento dokument České televize z roku 2023 je zajímavou sondou do života Josefa Špačka a mj. také postihuje jeho devítileté působení na postu koncertního mistra České filharmonie. 

I když už několik let není jejím členem, je Josef Špaček s Českou filharmonií stále spjat, a to díky množství společných projektů. Přestože jako sólista vystupuje s nejvýznamnějšími orchestry po celém světě a jako komorní hráč je pravidelně hostem nejprestižnějších sálů, zachovává si svou skromnost, a tak jej vedle Carnegie Hall můžeme slyšet i v zapadlých českých vesničkách.

Kromě sólové dráhy se věnuje i komorní hře, například s Triem Zimbalist. V Čechách ho pak často slýcháme s violoncellistou Tomášem Jamníkem či s klavíristou Miroslavem Sekerou, s nimiž také rozšířil svou diskografii o nahrávky (nejen) českých skladatelů. Nahrává však i s orchestry: s Českou filharmonií například vydal CD s houslovými koncerty Janáčka, Dvořáka i Sukovou fantazií; nedávno pak vyšla nahrávka děl Bohuslava Martinů se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Petra Popelky.

Josef Špaček se narodil roku 1986 v Třebíči a už od raného věku byl nesmírně hudebně nadaný. Hudba byla díky tatínkovi (nyní už přes 30 let violoncellistou České filharmonie) i dalším hrajícím sourozencům přirozenou součástí jeho dětství, o kterém mj. pojednává jeho maminka ve své knižní řadě Špačci ve fraku. Cesta na Pražskou konzervatoř tedy byla přirozeným krokem. Po jejím absolvování (u Jaroslava Foltýna) si však splnil sen a studoval v Americe. Začal na Curtisově hudebním institutu ve Filadefii (Ida Kavafian a Jaime Laredo) a pokračoval na slavné newyorské Julliard School (Itzak Perlman). 

Hned po absolutoriu se vrátil do Čech a získal zde místo historicky nejmladšího koncertního mistra České filharmonie. Zároveň se začal u nás i ve světě profilovat jako sólista a komorní hráč, ale až díky interpretačním soutěžím, hlavně titulu laureáta světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, začaly přicházet ty nejlukrativnější nabídky. Dokonce takové a v takovém množství, že se – v kombinaci s rodinnou situací, kdy se mu krátce po narození dcery narodila i dvojčata – nakonec rozhodl post koncertního mistra České filharmonie opustit a věnovat se výhradně sólové dráze. Jeho dětský sen, stát se slavným houslistou, se mu tedy díky obrovskému talentu i velké píli splnil. 

Giovanni Antonini

dirigent

Rodák z Milána Giovanni Antonini je už řadu let světově uznáván pro svůj inovativní a vybroušený přístup k provádění zvláště barokního a klasicistního repertoáru, který zároveň plně respektuje veškeré zákonitosti historicky poučené interpretace. Cesta staré hudby však nebyla na počátku jeho studií první volbou. Na konzervatoř se původně hlásil na housle a pouze díky neúspěchu u přijímacích zkoušek začal nakonec studovat zobcovou flétnu, kterou mimo jiné také nástrojově ovládal. Právě díky studiu flétny na Civica Scuola di Musica pak Antonini plně objevil svět barokní hudby. Navíc, jak sám vzpomíná, bylo velkou výhodou, že jako flétnista specializující se na historickou interpretaci tehdy neměl moc uměleckých vzorů, o které by se mohl opřít a „jednoduše kopírovat“ (vždyť v 80. letech byl tento svět ještě stále v plenkách), a tak si své interpretační přístupy musel hledat sám. Oporou mu bylo dále studium na Centre de Musique Ancienne v Ženevě, ale ono nutkání proniknout do hudby opravdu do hloubky a vytvořit si tak svůj vlastní jazyk, dnes tolik oceňovaný pro svou jedinečnost, ho neopustilo.

V roce 1985 založil svůj vlastní barokní ansámbl Il Giardino Armonico, se kterým dodnes vystupuje po celém světě ve dvojroli sólisty (ať už na zobcovou, nebo barokní příčnou flétnu) a dirigenta. Celkově snad nejambicióznější projekt, do kterého se pustili před několika lety ještě spolu s Basilejským komorním orchestrem, si klade za cíl natočit kompletní symfonie Josepha Haydna, a to do roku 2032, tedy třístého výročí skladatelova narození. Projekt Haydn2032, jehož je Antonini uměleckým ředitelem, je odvážný nejen svým rozsahem – Haydn napsal 107 symfonií, takže je třeba vydat 2 CD se třemi až čtyřmi symfoniemi na každém za rok! – ale také kvůli interpretačním zapeklitostem Haydnovy hudby. „Haydna je velice těžké provést dobře, protože mnohé z interpretačních cest mohou vyznít nudně. Ale Haydn není nudný, jedná se jenom o to najít klíč k té správné interpretaci,“ vysvětluje Antonini. Dosud vyšlo 14 CD (poslední v září tohoto roku) a jak už nahraný, tak zkoušený či připravovaný Haydnův symfonický repertoár ovlivňuje i dramaturgii Antoniniho koncertů posledních let.

 Antonini však nezapomíná ani na další zářná jména 16. až 18. století, jejichž skladby nahrál s Il Giardino Armonico (mj. i dnes prováděný Vivaldiho koncert) nebo koncertně provedl s významnými orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Orchestr amsterdamského Concertgebouw či Londýnský symfonický orchestr, a věhlasnými sólisty (Cecilia Bartoli, Giuliano Carmignola, Isabelle Faust či Katia a Marielle Labèque). Věnuje se i opeře; v posledních letech jsme ho mohli spatřit například v milánské La Scale (Giulio Cesare), v Operním domě v Curychu (Idomeneo) nebo v Theater an der Wien (Rappresentatione di Anima, et di Corpo). Je též uměleckým ředitelem polského hudebního festivalu Wratislavia Cantans a hlavním hostujícím dirigentem Basilejského komorního orchestru.

Česká studentská filharmonie

V rámci prvních edukačních krůčků v novodobé historii České filharmonie se objevila roku 2006 – ještě za ředitele Václava Riedlbaucha – myšlenka na pořádání symfonických koncertů pro studentské publikum, tedy pro novou generaci posluchačů. Tak se do hry dostal tehdejší Pražský studentský orchestr (pro tyto účely přejmenovaný na Český studentský orchestr), těleso s dlouholetou tradicí mladistvého a nadšeného přístupu k hudbě vedené Mirkem Škampou a Martinou Jesenskou. Pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće nastudovali mladí hudebníci v letech 2006–2010 mimo jiné Janáčkovu Sinfoniettu, Dvořákovu Novosvětskou symfonii, Violoncellový koncert a Te Deum, Musorgského Obrázky z výstavy či Prokofjevovy suity z baletu Romeo a Julie.

Když se po nástupu nového managementu v roce 2011 výrazně rozrostla hudebně vzdělávací činnost České filharmonie, byla to příležitost i pro oživení činnosti studentského orchestru, nově nazvaného Česká studentská filharmonie. Její myšlenkou je dávat nastupující generaci hudebníků pravidelnou možnost zkoušet a uvádět velká díla světové symfonické, koncertantní i vokálně instrumentální tvorby. Postupem času převážila snaha o budování stálého orchestru, který bude své členy podporovat ve zdokonalování umění souhry a ve vytváření dlouhodobých vztahů a porozumění. Čeští studentští filharmonici fungují i jako „světlonošové“ ve vztahu ke svým vrstevníkům, kterým ukazují, že mladí lidé mohou klasická hudební díla milovat a zapáleně předávat ostatním.

Od sezony 2013/2014 těleso pravidelně účinkovalo na koncertech filharmonického vzdělávacího cyklu Čtyři kroky do nového světa (pod taktovkou Marka Ivanoviće), při koncertech Tučňáci v Rudolfinu (s Vojtěchem Jouzou) a Kdo se bojí filharmonie? (s Ondřejem Vrabcem). V dubnu 2019 vystoupila Česká studentská filharmonie s Idou Kelarovou a pěveckým sborem Čhavorenge při koncertech Šun Devloro při příležitosti Mezinárodního dne Romů. V listopadu orchestr 2019 zahrál pod taktovkou Roberta Kružíka na Koncertě ke Dni studentstva – za účasti Joachima Gaucka a Petra Pitharta.

V červnu 2020 přijel do Prahy dirigent Simon Rattle a prosadil si, že nechce dirigovat jen Českou filharmonii, ale také „nějaký orchestr mladých lidí.“ Když padla volba na Českou studentskou filharmonii, byla to pro její členy obrovská výzva. Sira Simona práce s mladými hudebníky těšila a nešetřil chválou: „Česká studentská filharmonie mi připomíná orchestr Verbierského festivalu, který tvoří nejlepší studenti hudby z celého světa vedení hráči z Metropolitní opery. Až na takové jsou úrovni.“ V únoru 2021 Česká studentská filharmonie poprvé vystoupila pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova na televizním koncertu „A přece se učí.“

V sezonách 2022/2023 a 2023/2024 debutovala Česká studentská filharmonie v rámci abonentních koncertů České filharmonie s dirigenty Semjonem Byčkovem, Giovannim Antoninim a Jakubem Hrůšou. V cyklu „Kroky do nového světa“ uvedli mladí hudebníci pod taktovkou Marka Ivanoviće díla Bizeta, Griega, Smetany, Vivaldiho, Piazzoly, Musorgského a dalších.