Viktor Ullmann se narodil 1. ledna 1898 v dnešní polské části Těšína. Jeho otec Maximilián byl rakousko-uherský důstojník původem z Jihlavy, matka Malwine Bilitzerová pocházela z Vídně.

Ullmannovi žili v Těšíně, kam je přivedla otcova vojenská služba. Viktor zde navštěvoval obecnou školu a jeden rok také gymnázium. Pravděpodobně už zde začal se svým hudebním vzděláváním.

Paní Ullmannová se v Těšíně necítila dobře. Její manžel byl často na cestách a jí nevyhovoval zdejší jednotvárný život. Postrádala velké město a jeho možnosti. Proto se s jedenáctiletým Viktorem v roce 1909 přestěhovala do Vídně. Bohaté kulturní dění se brzy zalíbilo i Viktorovi, který tu pokračoval ve studiu na gymnáziu a docházel na hodiny klavíru k Eduardu Steuermannovi.

Od roku 1914 se Viktor Ullmann seznamoval u Josefa Polnauera, žáka významného hudebního skladatele a teoretika Arnolda Schönberga, s teorií a kompozicí.

V sedmnácti letech si vyzkoušel, jaké to je vystupovat veřejně. Dochovaný program prozrazuje, že dirigoval školní orchestr, který hrál díla W. A. Mozarta, F. Schuberta a J. Strausse mladšího.

Když vypukla první světová válka, složil Viktor Ullmann urychlenou maturitu (tzv. Kriegsabitur) a na radu otce se dobrovolně přihlásil do armády. Po narukování působil na italské frontě, kde se jako dělostřelecký pozorovatel zúčastnil bitvy v údolí řeky Soči v dnešním Slovinsku. Následně Ullmanna převeleli do městečka Barcola u Terstu, na jaderské pobřeží.

Během válečných let se zajímal o kulturní život v armádním zázemí, věnoval se zde koncertní činnosti a pokoušel se komponovat. Jednalo se především o písně, které se však nedochovaly.

V dubnu 1918 byl z fronty uvolněn, aby mohl studovat práva na vídeňské univerzitě, jak si přál jeho otec. Zároveň navštěvoval soukromý seminář skladby Arnolda Schönberga, kde se seznámil s Marthou Koref, svou budoucí ženou, která pocházela z Prahy.

Ullmann se také zdokonaloval ve hře na klavír u Eduarda Steuermanna a zapojil se do činnosti Schönbergova Spolku pro soukromé provozování hudby. Láska k hudbě nad právy brzy zvítězila a studia na univerzitě zanechal, což se jeho otci vůbec nelíbilo.

Do války se už nevrátil, ale v srpnu 1918 byl ještě jmenován poručíkem.

V květnu 1919 Viktor Ullmann přerušil studia a oženil se s Marthou Koref. Novomanželé se odstěhovali do Prahy. Změna bydliště se odehrála především na přání Marthy, ale Viktorovi přišla vhod, protože se chtěl osamostatnit a uniknout z nepříznivé rodinné situace.

Rodiče Ullmanna se po dlouhém odloučení odcizili a rozvedli. Otce válka trvale poznamenala, neboť se z ní vrátil invalidní. Za vojenské zásluhy byl sice povýšen do šlechtického stavu, ten byl ale krátce nato zrušen.

Na podzim roku 1920 Viktor Ullmann přijal místo sbormistra a korepetitora v Novém německém divadle (dnešní Státní opeře), kde dělal hudebního ředitele Schönbergův švagr Alexander Zemlinsky. Jestli šlo o náhodu, nebo mu Schönberg svého bývalého žáka doporučil, dnes není možné doložit. Ve své nové roli se však osvědčil, protože už v roce 1922 postoupil na pozici druhého kapelníka.

Ve 20. letech působil Viktor Ullmann v divadle a ve volném čase se věnoval komponování. Vytvořil například Sedm písní (1923), Smyčcový kvartet č. 1 (1923), Oktett (1924), scénickou hudbu ke Klabundově dramatu Křídový kruh (Der Kreidekreis, 1924) a také první verzi skladby Variace, fantasie a fuga pro klavír (Variationen und Doppelfuge über ein kleines Klavierstück von Arnold Schönberg). Všechna tato díla jsou dnes ztracená.

V roce 1927 odešel Alexander Zemlinsky do Berlína a Viktor Ullmann se rozhodl ukončit své angažmá v Novém německém divadle také. Odstěhoval se do Ústí nad Labem, kde se stal hudebním ředitelem a šéfdirigentem opery.

Měl vysoké nároky na sebe i na soubor, ale byly to nakonec především jeho požadavky na provoz a na finanční zajištění opery, které se nelíbily administrativnímu vedení městské kultury. Po jedné sezoně se rozhodl pro rezignaci.

Viktor Ullmann slavil jako komponista první mezinárodní úspěch na festivalu ISCM, který se konal od 6. do 10. dubna 1929 v Ženevě. Franz Langer tu provedl druhou verzi Variací na Schönbergovo téma pro klavír.

V roce 1929 se přestěhoval za novou pracovní příležitostí do Curychu, kde působil jednu sezonu v městském divadle (Züricher Schauspielhaus) jako skladatel scénické hudby a kapelník.

Zkomponoval zde například scénickou hudbu k dramatu Franze Werfela Říše boží v Čechách (Das Reich des Gottes in Böhmen) o posledních hodinách života Prokopa Holého, která se však nedochovala.

V Curychu se také podrobil psychoanalýze a zabýval se zkoumáním ezoterických cest k poznání.

16. dubna 1931 se Viktor Ullmann rozvedl s Marthou a 8. září stejného roku se oženil s Annou Winternitzovou, dcerou Rudolfa Winternitze, významného pražského lékaře a profesora Karlovy univerzity v Praze. Kromě jiného je spojoval zájem o antroposofické učení.

Jejich společná vášeň pro antroposofii je dovedla až k pořízení antroposofického knihkupectví ve Stuttgartu (Novalis-Bücherstube), kde téměř dva roky žili. Kvůli knihkupectví se Ullmann přestal věnovat hudbě.

Při koupi podniku však byli podvedeni a brzy zbankrotovali. V Německu na ně bylo uvaleno exekuční řízení, a tak se rozhodli vrátit do Prahy. Samotný proces nikdy nedospěl k závěru a během války zanikl.

Ullmannovým se postupně narodily čtyři děti. První byl Maximilian (17. července 1932), který se jmenoval stejně jako jeho dědeček, druhý Johannes (18. ledna 1934), třetí Felicie (31. prosince 1936) a čtvrtý Paul, ten se narodil v roce 1940, po odloučení rodičů.

Kromě počátečních let nebylo manželství šťastné, Viktor se odstěhoval ze společné domácnosti ještě před rozvodem, v roce 1936.

Viktor Ullmann žil prakticky polovinu svého života v Praze. Nejdříve v letech 1919–1927 a následně v letech 1933–1942. V této druhé etapě neměl stálé angažmá, věnoval se soukromé výuce, přednášel ve Společnosti pro hudební výchovu a vrátil se ke komponování.

Spolupracoval také s pražským rozhlasem a publikoval texty v deníku Bohemia a časopisech Der Auftakt, Tempo, Volk und Kultur a Goetheanum. Šlo především o recenze hudebnin a hudební literatury.

Viktor Ullmann získal za orchestrální verzi svých Schönbergovských variací cenu udělovanou mladým skladatelům – Hertzka-Preis. Jejím zakladatelem byl ředitel vídeňského nakladatelství Universal Edition Emil Hertzka.

V Praze se vrátil také ke studiu. V letech 1935–1937 studoval mikrointervalové oddělení kompozice u Aloise Háby. Absolvoval Sonátou pro čtvrttónový klarinet a klavír.

V roce 1936 se už podruhé radoval z významného ocenění pro mladé skladatele. Tentokrát ho získal za operu Pád Antikrista (Der Sturz des Antichrist), kterou dokončil v roce 1935. Jde o alegorický příběh o boji mezi dobrem a zlem, kde Antikrist představuje totalitní moc a tyranii.

V srpnu 1937 se u Viktora Ullmanna začalo projevovat psychické onemocnění se symptomy schizofrenie, které pravděpodobně souviselo s dispozicí zděděnou po matce.

Podle některých pamětníků mohlo mít na rozvoji nemoci podíl také skladatelovo vysoké pracovní nasazení (kromě komponování, psaní recenzí a dalších textů přednášel v Masarykově lidovýchovném ústavu) a silný zájem o ezoterickou a okultní literaturu.

Na podzim začal s léčbou. Nejdříve pobýval ve zdravotních ústavech Gnadenwald a Hall v Tyrolsku, ale zlepšení se nedočkal. V prosinci nastoupil do sanatoria Wiesneck ve Freiburgu im Breisgau, kde však pobyt na vlastní žádost ukončil.

V této době se věnoval také poezii, která mu sloužila k odreagování jako součást terapie. Napsal sbírku antroposofických veršů Cizí pasažér. Deník ve verších.

20. března 1938 zemřel ve Vídni Ullmannův otec Maximilián. Ze získaného dědictví vydal tiskem vlastním nákladem některá svá díla.

V červnu 1938 se zúčastnil festivalu ISCM v Londýně, kde Pražské kvarteto úspěšně uvedlo jeho Druhý smyčcový kvartet.

V tomto roce začal také vážně uvažovat o emigraci. V září napsal dopis Josefu Trávníčkovi (Trauneckovi), se kterým se znal z dob studií ve Vídni, a ptal se, jestli by našel uplatnění v Jižní Africe, kde Trávníček od roku 1933 žil. Ullmann plánoval, že by dočasně přesídlil do Švýcarska a poté se přesunul do Afriky.

V únoru 1939 se znovu obrátil s prosbou na Trávníčka, aby ho informoval o situaci v Africe. Zároveň mu sdělil, že požádal o povolení k vystěhování do USA. V dubnu 1939 získal nový pas, ale opuštění země ještě musely schválit protektorátní úřady.

Ullmann nemohl veřejně působit a zákaz se týkal i uvádění jeho skladeb. Pořádal tedy aspoň bytové koncerty.

Dvě mladší děti – pětiletého Johannese a tříletou Felicii – zachránila před transportem do koncentračního tábora iniciativa Nicolase G. Wintona, kterému se podařilo vypravit osm vlaků s převážně židovskými dětmi do Velké Británie. Původně měl odjet také nejstarší syn Max, ale onemocněl spalničkami.

V roce 1940 zemřela Ullmannova matka Malwine, která prožila poslední měsíce života v Praze.

Manželství s Annou bylo dlouhodobě spíše jen formální a v srpnu 1941 dospělo k rozvodu. V říjnu 1941 se Ullmann dozvěděl, že protektorátní správa sestavuje seznamy pěti transportů asi tisícovky svobodných pražských Židů bez státní příslušnosti do koncentračního tábora v Lodži a s obavami čekal, kdy půjde na řadu i on. Po rozvodu se stal neženatým mužem a navíc neměl československou státní příslušnost.

Aby deportaci na poslední chvíli zabránil, oženil se 15. října 1941 se svou novou partnerkou Elisabeth Meisslovou (rozenou Frankovou), která měla z prvního manželství s Aloisem Meisslem dvě dcery – Hanu a Dagmar.

Oznámení o deportaci sice obdržel, ale zachránil ho průkaz totožnosti od Úřadu pro záležitosti židovské komunity v Praze. Ale jen dočasně.

V této složité době vytvořil operu Rozbitý džbán podle Heinricha Kleista, která kombinuje humor s kritikou zneužívání moci a pokrytectví.

Díla, která vyšla tiskem, uschoval u přítele Alexandra Waulina, skladatele ruského původu. Od něho je v roce 1965 odkoupila knihovna katedry dějin hudby, dnešní Ústav hudební vědy Filosofické fakulty Univerzity Karlovy.  

Osmého září 1942 byl Viktor Ullmann společně s manželkou Elisabeth deportován do terezínského ghetta. Zde složil svá zásadní díla: operu Císař z Atlantidy, melodram Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka, klavírní sonáty a písně. Poprvé se ve své tvorbě věnoval židovské tematice a komponoval na texty v hebrejštině a jidiš.

Dne 16. září 1944 byl Viktor Ullmann deportován společně se skladateli Pavlem Haasem, Hansem Krásou a dalšími hudebníky v tzv. uměleckém transportu do Osvětimi, kde o dva dny později zemřel v plynové komoře.

V koncentračních táborech byly zavražděny také všechny tři Ullmannovy manželky a dva synové. Martha Koref zemřela v říjnu 1942 v Treblince, Anna Winternitzová, Elisabeth Franková a nejstarší Max v říjnu 1944 v Osvětimi. Nejmladší syn Paul zahynul v lednu 1943 v Terezíně.