Jiří Antonín Benda (Georg Anton Benda) se narodil 30. června 1722 ve Starých Benátkách (dnešní Benátky nad Jizerou). Jeho otec Jan Jiří Benda byl vesnický tkadlec, který v okolí hrával na cimbál, hoboj a šalmaj. Matka Dorota pocházela z východočeského muzikantského rodu Brixi. Manželé přivedli na svět celkem deset dětí, dospělosti se však dožilo jen sedm z nich.

Hudební gen se nevyhnul ani Jiřímu Antonínovi. Již jako malý hrál po boku otce v místních hostincích na hoboj a housle.

Roku 1735 nastoupil Benda na piaristické gymnázium v Kosmonosech. V době jeho studia se ve školních osnovách dbalo nejen na jazykovou a teologickou výuku, ale i na hudební výchovu. Žáci zpívali v kostelním sboru, hráli na nástroje a účastnili se liturgických slavností.

Formální vzdělání Jiří Antonín uzavřel na jezuitské koleji v Jičíně. Právě zde se seznámil s řečnickými cvičeními a dramatickým monologem, což zřejmě později ovlivnilo jeho tvorbu v oblasti melodramu.

Po bitvě na Bílé hoře probíhala v českých zemích rekatolizace, v jejímž rámci čelili pronásledování všichni čeští luteráni. Mezi ně patřil i Benda, který se kvůli svému vyznání dostal do poddanství. Vysvobodilo ho až pozvání do Postupimi u Berlína, které přišlo od pruského krále, Fridricha II. Velikého. Ten obdivoval Bendova bratra a rozhodl se celou jeho rodinu z poddanství vyplatit a přivést na svůj dvůr.

Jiří Antonín se na německém dvoře zdokonaloval v houslové hře pod vedením bratra Františka a ještě ten samý rok ho do svých řad přijala pruská královská kapela. Působil také jako cembalista a korepetitor ve dvorní opeře.

Příchod do Německa ovlivněného osvícenstvím představoval pro Bendu významný duchovní předěl. Po vzoru krále se přihlásil k protestantské církvi a vstoupil mezi svobodné zednáře.

Právě příslušnost k zednářské lóži Bendovi vynesla doporučení ke dvoru Fridricha III. Sasko-Gothajsko-Altenburského do Gothy. Vévodu svou klavírní hrou zaujal natolik, že ho 1. května 1750 jmenoval dvorním kapelníkem.

O rok později se skladatel oženil s Eleonorou Leichnerovou, dcerou dvorního advokáta. Měli spolu pět dětí a všechny se věnovaly umění, některé i na profesionální úrovni.

Benda se v tehdy největším městě Durynska ponořil do skladatelské práce. Komponoval především duchovní kantáty a instrumentální skladby.

V srpnu 1765 napsal u příležitosti narozenin vévodkyně Luisy Dorotey Sasko-Meiningenské, ženy Fridricha III., svou jedinou operu. Dílo jménem Xindo riconosciuto (Znovupoznaný Xindus) vzniklo na libreto G. A. Gallettiho. Řadí se k žánru takzvané opera seria. Ta reagovala na barokní opery, kde se vážná témata míchala s komickými. Nový žánr se snažil o čistě tragické zaměření, často inspirované historickou tematikou. Těšil se oblibě a Xindo riconosciuto se dočkal nadšených reakcí:

Benda měl z práce pro Fridricha III. smíšené pocity. Vévoda sice umění podporoval, žil ale především vírou. Hudbu oceňoval jako součást dvorské noblesy a náboženského života, nikoli jako nástroj umělecké kreativity. Jeho vláda tak poskytla Bendovi sice stabilní, ale umělecky omezené prostředí, ve kterém bylo nutné takřka ve všech dílech klást důraz na náboženskou složku. Po smrti své manželky v roce 1767 ztratil vévoda zájem o hudební a divadelní aktivity úplně. Nechal například propustit italské zpěváky, které Benda pro dvůr najal, čímž skladateli zkomplikoval další práci.

Snad i proto, aby si na chvíli odpočinul od svazujících požadavků dvora, vydal se Benda v roce 1764 na studijní cestu do Itálie. Díky finanční podpoře vévody Arnošta II. mohl navštívit Benátky a Bolognu, Florencii i Řím, kde se seznámil s moderní operou a tvorbou J. A. Hasseho, B. Galuppiho a Ch. W. Glucka.

Po návratu do Gothy Benda povýšil na dvorního kapelního ředitele. Doufal, že z této pozice bude moct své nově nabyté znalosti o opeře lépe uvést do praxe. Požadavky vévody i nedostatek financí to ale neumožnily, takže se Benda musel omezit na provozně méně nákladné žánry. Své dojmy z Itálie aspoň přetavil ve dvě intermezza Il buon marito (Hodný manžel) a Il nuovo maestro di cappella (Nový kapelník).

V roce 1774 do Gothy po požáru ve Výmaru dorazila divadelní společnost mecenáše Abela Seylera. Uskupení patřilo k nejvýznamnějším spolkům svého druhu a ovlivnilo řadu umělců, mezi nimi i Goetha, Schillera či Mozarta.

Zásadním zdrojem inspirace se stala i pro Bendu: podnítila ho k novému pohledu na hudebně-dramatické žánry.

Benda toužil po nabourání upjaté formy berlínské opery, kterou svazovala striktní pravidla dvorské estetiky. Svou pozornost obracel směrem k činohrám a zpěvohrám.

Na text J. Ch. Brandese nesoucí titul Ariadne auf Naxos vytvořil melodram vystavěný na zcela nových principech spojujících hudbu a slovo. Za cíl měl zachovat v co největší možné míře sdělovací sílu textu a hudbu využít spíše jako podkres pro dotvoření dramatického účinku. Takový přístup byl revoluční, neboť v italské opeře, v osmnáctém století nejpopulárnějším hudebně-dramatickém žánru, se všechny prvky více či méně hudební složce podřizovaly.

Dílo Ariadne auf Naxos okamžitě vzbudilo všeobecnou pozornost. Další scénické kompozice na německé texty skládal v rychlém sledu. V lednu 1775 v Gothě zaznělo první provedení Ariadny, v květnu v Lipsku Medea. Melodram se stal senzací, která fascinovala nejen širokou veřejnost, ale i hudební znalce a skladatele. O kvalitách Bendova díla se nadšeně zmínil i Wolfgang Amadeus Mozart:

V roce 1778 převzal post divadelního kapelníka v Gothě skladatel Anton Schweitzer. Vévoda sice Bendovi nabídl doživotní penzi, ten ale uraženě odmítl, ještě v dubnu téhož roku podal výpověď a odcestoval hledat angažmá jinde.

Místo našel v Hamburku, kde krátce působil v tamním divadle. Kromě Romea a Julie, do jejichž rolí obsadil dceru Justinu a syna Hermana, zde uvedl také Dřevorubce, Ariadnu, Medeu a Vesnický trh.

V Hamburku se také znovu setkal se synem Johanna Sebastiana Bacha, Carlem Philippem Emanuelem, se kterým dříve hrál ve dvorní kapele. V říjnu 1778 společně odcestovali do Mannheimu za Bendovými dětmi.

Po krátkém návratu do Gothy dorazil Benda v listopadu 1778 do Vídně. Ve městě pořádal tzv. akademie – veřejné koncerty – jak v Německém národním divadle, dnešním Burgtheater, tak v Divadle u Korutanské brány, na jehož místě dnes stojí luxusní hotel Sacher. V Burgtheater se pokusil získat i místo kapelníka, jeho snaha ale přišla vniveč. Ve svém zklamání se ponořil do komponování hudby k melodramům Pygmalion a Philon a Theone.

Na jaře 1779 navštívil Benda Berlín, kde se setkal s rodinami bratrů a dirigoval provedení několika svých melodramů.

Po návratu do Gothy na konci srpna 1779 oficiálně požádal vévodu Arnošta II. Sasko-Gothajsko-Altenburského o udělení doživotní penze. Stejnou částku mu přislíbil vyplácet i princ August, takže skladatel si mohl dovolit žít se služebnictvem na venkově.

Dne 20. září 1779 uvedl Benda poprvé v Gothě svůj melodram Pygmalion, který zkomponoval už ve Vídni. O týden později, po představení Romea a Julie v rámci benefičního večera na podporu herců, však vévoda vydal pokyn dvorní divadlo uzavřít.

Důvodů měl hned několik. Po smrti Konrada Ekhofa, jednoho z předních herců Seylerovy společnosti, výrazně klesla morálka i výkonnost ostatních umělců, kteří začali ve velkém odcházet kvůli nespokojenosti s odměnami. Kromě toho se vévodův zájem posunul směrem k jiným oblastem, mimo jiné k astronomii a přírodním vědám.

Od roku 1780 připravoval Benda v Georgenthalu u Gothy své skladatelské dílo k tisku. Pouze v létě 1781 si odskočil do Paříže, kde dirigoval místní uvedení Ariadny.

Poslední singspiely psal přibližně mezi lety 1782–1787. Jde o Nalezené dítě aneb Nečekané se stává často a Tatarský zákon. Druhé z nich dokonce autor označil za své rozloučení s divadlem.

V březnu 1792 zemřel jeho nejstarší syn Friedrich Ludwig. Skladatele tragická událost silně zasáhla a inspirovala ho ke složení kantáty Bendův nářek. Na titulní straně partitury kompozice, kterou sám otextoval, uvedl:

„Tímto autor ve svém sedmdesátém roce života končí svou hudební dráhu.“

Jiří Antonín Benda zemřel 6. listopadu 1795 po delší nemoci. Pohřeb se konal o tři dny později, na jeho přání „co nejskromněji“, bez účasti vzdálených členů rodiny.

Na dražbu pozůstalosti přijel z Berlína nejmladší syn Carl Ernst Eberhard. Získal většinu předmětů, hlavní část skladatelova majetku tak zůstala v rodině.