Jan Ladislav Dusík se narodil 12. února 1760 v Čáslavi jako nejstarší z osmi sourozenců. Otec Jan působil jako učitel, varhaník a hudební skladatel, jehož umění oceňoval samotný Joseph Haydn. Matka Veronika, rozená Štěbetová, byla vynikající harfistkou a zpěvačkou.

Rodiče vedli malého Jana k hudbě. Už v pěti letech uměl hrát na klavír, v devíti na varhany a také krásně zpíval.

Jako desetiletý začal Jan Ladislav studovat hudbu u strýce Ladislava Spinara. Po příbuzném, který zastával místo ředitele kůru jihlavských minoritů, pravděpodobně přijal druhé jméno. Během svého pobytu v Jihlavě Dusík krátce zpíval v chrámovém sboru.

Jan Ladislav Dusík docházel nejdříve na jezuitské gymnázium v Jihlavě, které bylo proslulé humanistickou tradicí. Pak pokračoval v jezuitském semináři v Kutné Hoře, kde působil zároveň jako varhaník, a nakonec gymnaziální studia dokončil v Praze.

Po absolvování gymnázia Dusík nastoupil na pražskou univerzitu, kde studoval filozofii a teologii. Tato životní kapitola ale trvala jen do chvíle, kdy došlo k osudovému seznámení s nizozemským hrabětem Männerem, které Dusíkovi změnilo život.

Hrabě Männer byl rakouský dělostřelecký důstojník holandského původu, který plánoval návrat domů do Nizozemí. Všiml si Dusíkova talentu a nabídl mu, aby se stal jeho sekretářem a odcestoval s ním. Devatenáctiletý Dusík měl v té době obavy z odvedení k rakouské armádě a nabídka mu tedy přišla vhod. Rozhodl se ji přijmout a nastoupil do Männerových služeb, čímž se vojenské službě úspěšně vyhnul.

Společně se přesunuli do belgického Mechelenu, kde Dusík působil v katedrále svatého Rumbolda jako varhaník. V prosinci 1779 se tu konal jeho první veřejný koncert.

V 80. letech 18. století podnikl Dusík další koncertní cesty. Během pobytu v Hamburku se seznámil s hudebním skladatelem a cembalistou Carlem Philippem Emanuelem Bachem (1714–1788), u kterého údajně krátce studoval. Brzy nato se stal jedním z nejvýznamnějších klavíristů své doby a jeho proslulost ho zavedla do různých koutů Evropy.

V roce 1783 odjel do Petrohradu, kde mimo jiné koncertoval před carevnou Kateřinou II. Poté získal místo kapelníka u litevského knížete Karola Stanisława Radziwiłła, na jehož dvoře v Litvě zůstal přibližně dva roky.

Od roku 1785 koncertoval opět na území dnešního Německa – představil se publiku v Berlíně, Mohuči, Kasselu, Frankfurtu a Drážďanech.

Po několika letech na cestách se Jan Ladislav Dusík usadil v Paříži. Jeho hudební umění, které předvedl na svém prvním koncertu ve Versailles, sklidilo velký úspěch. Dokonce mu přineslo obdiv královny Marie Antoinetty a nabídku stálého místa u dvora. Tu však nepřijal.

Ve Francii žil Dusík spokojeným životem. Přátelil se s francouzskou aristokracií, koncertoval. Pravděpodobně by se zde usadil natrvalo, kdyby se neschylovalo k revoluci, před níž kvůli svým kontaktům se šlechtou raději utekl do Londýna.

Jan Ladislav Dusík se po útěku z Francie usadil v Londýně, kde zůstal téměř jedenáct let. Působil zde jako pedagog a věnoval se koncertní činnosti. Nejdříve v koncertním domě Hanover Square Rooms a poté v rámci koncertů, které organizoval hudební podnikatel Johann Peter Salomon.

Setkával se tu s významnými hudebníky. Dvakrát koncertoval s Josephem Haydnem a seznámil se také se skladatelem a klavíristou Muziem Clementim.

Jan Ladislav Dusík se v Londýně seznamoval se všemi technickými novinkami. Objevil tu anglický typ klavírní mechaniky, který měl zásadní vliv na vývoj jeho hudebního stylu.

Sám se začal konstrukcí klavíru zabývat a dal podnět společnosti Broadwood, jež je vyráběla, aby rozšířila rozsah klávesnice z pěti na pět a půl oktávy. Později dokonce přímo pro Dusíka zhotovila šestioktávový klavír.

Na základě toho se začala řada nejen jeho, ale i dalších kompozic vydávat ve dvou verzích, aby byly k dispozici jak pro starší nástroje, tak pro nové klavíry s rozšířenou klaviaturou.

Dusík také výrazně uplatňoval pedál a jako vůbec první skladatel ho ve svých skladbách důsledně vypisoval.

V Anglii potkal Jan Ladislav Dusík svou osudovou ženu Sofii Corri, která stejně jako on pocházela z hudebně založené rodiny. Jejím otcem byl italský učitel zpěvu Domenico Corri a sama Sofie byla virtuoskou na harfu a klavír.

Jan Ladislav a Sofie spolu vystupovali a brzy v sobě našli zalíbení. Svatba se konala 31. srpna 1792 v Londýně.

V Londýně se Jan Ladislav Dusík věnoval také podnikání. Společně s tchánem Domenicem Corrim založil hudební vydavatelství Corri, Dussek & Co., v němž publikoval mnoho svých skladeb.

V roce 1793 pozval do Londýna svou sestru Kateřinu Veroniku, která se zde s jeho pomocí prosadila. Působila tu jako učitelka hudby a klavírní virtuoska. V Anglii našla svou osudovou lásku, hudebního vydavatele Francesca Cianchettiniho, za něhož se provdala. Jejich syn Pius se stal také klavíristou a skladatelem.

Po popravě Marie Antoinetty ve stejném roce složil Dusík skladbu Élégie harmonique, ve které vyjádřil smutek nad jejím osudem.

Dusík se zabýval také teorií hudby. Vydal klavírní školu Dussek's Introduction on the Art of Playing the Pianoforte or Harpsichord – nejobsáhlejší učebnici své doby.

V roce 1799 se Sofii a Janu Ladislavovi narodila dcera Olivie Francesca, která se později stejně jako její matka stala vynikající harfistkou a klavíristkou.

Koncem roku 1799 stálo vydavatelství Corri, Dussek & Co. na pokraji bankrotu a následující rok došlo k nevyhnutelnému krachu, který způsobily především chybějící zkušenosti obou majitelů s podnikáním.

Dusík se rozhodl pro přesun do Hamburku, aby se ochránil před věřiteli. Manželka Sofie s dcerou zůstaly v Londýně, tchán Domenico Corri byl uvězněn.

V Hamburku se Dusíkovi zastesklo po domovině a vypravil se do rodné Čáslavi, kde zůstal měsíc. Navštívil své rodiče a 14. a 15. září 1802 tu koncertoval s Janem Václavem Stichem-Punto, slavným hornistou.

O měsíc později odehrál tři koncerty v konviktském sále v Praze. Dojmy z nich zachytil ve svých pamětech hudební skladatel a pedagog Václav Jan Křtitel Tomášek.

V roce 1804 získal Dusík angažmá v Magdeburku jako kapelník u prince Ludvíka Ferdinanda Pruského, synovce Fridricha II. Velikého. Princ byl velkým milovníkem hudby a uznávaným skladatelem. Bohužel zemřel během napoleonských válek v bitvě u Saalfeldu v roce 1806.

Po této události Dusík zkomponoval skladbu Harmonická elegie na smrt Jeho královské Výsosti prince Ludvíka Ferdinanda Pruského, která je jedním z jeho nejvýraznějších děl.  

Po náhlém odchodu prince Ludvíka Ferdinanda byl Dusík krátce ve službách prince Isenburga jako komorní hudebník.

V roce 1806 se Dusík vrátil do Paříže, kde se mu velmi dařilo. Od roku 1807 pobýval na dvoře francouzského ministra zahraničí knížete Charlese Maurice Talleyrand-Périgorda. Měl na starost pořádání koncertů a také vyučoval hru na klavír.

S veřejným vystupováním se Dusík rozloučil koncertem s francouzskými houslisty Pierrem Baillotem a Pierrem Rodem v pařížském Odéonu.

V posledních letech života trpěl duševní chorobou a silnou obezitou, která dosáhla takové míry, že mu znemožňovala hrát na klavír. I nadále se však věnoval skládání hudby. Jedno ze svých zásadních děl – klavírní sonátu f moll Vzývání – zkomponoval nedlouho před smrtí.  

Zemřel 20. března 1812 pravděpodobně na následky dny v zámku Saint Germain, nebo podle nové hypotézy přímo v Paříži.