Skladatel, jehož tvorba odrážela jak vlivy klasické hudby, tak moderní hudební proudy. Už ve dvanácti letech složil smyčcový kvartet, po deportaci do Terezína zde pomáhal organizovat kulturní život. Jeho hudba dodnes zůstává symbolem tvůrčí svobody a umělecké originality.
„Přiznám se, že mám dost odvahy na to, abych jako moderní skladatel skládal melodicky. To také charakterizuje můj postoj k hudbě, ať už se nazývá moderní, nebo ne: přísný základ v přístupné hudbě.“
Hans Krása pocházel z pěti sourozenců. Narodil se jako třetí v pořadí 30. listopadu 1899 v Praze do česko-německé rodiny, která patřila mezi vyšší společenskou třídu. Rodiče Karel a Amálie Krásovi byli židovského vyznání. Otec pracoval jako právník, což rodině zajišťovalo stabilní příjem a pohodlný život bez existenčních starostí.
Hans i jeho sourozenci – Marie, Bedřich (Fritz), Františka (Franzi) a Ada – navštěvovali německou školu. Hans chodil do Soukromé německé chlapecké školy v Panské ulici, která se nacházela v budově bývalého piaristického kláštera.
Už v útlém dětství se učil hrát na klavír u pianistky Theresy Wallersteinové a později ještě na housle u koncertního mistra Nového německého divadla Josefa Frankenbusche.
Od roku 1910 navštěvoval Hans Krása Státní německé gymnázium ve Štěpánské ulici. O průběhu ani závěru studia se nedochovaly žádné informace, ale pravděpodobně ho dokončil v roce 1918.
Nejen s hraním na hudební nástroje, ale i s komponováním začal talentovaný Hans už v dětství. Zpočátku tvořil drobné klavírní skladby, pochody a fantazie inspirované stylem Haydna a Mozarta.
Když mu bylo dvanáct let, jeho hudba zazněla poprvé veřejně. Otec se během rodinné dovolené v Salcburku domluvil s lázeňským orchestrem, aby zahrál jeho skladbu.
Podobná situace se opakovala v roce 1913, tentokrát ve švýcarském městě Svatý Mořic, kde Krásovi často trávili letní prázdniny. Hansův smyčcový kvartet zahráli opět členové lázeňského orchestru.
Po ukončení gymnázia vypomáhal Hans Krása v Novém německém divadle (Neues deutsches Theater). Přestože se někdy spekuluje o tom, že studoval na konzervatoři, jeho jméno se na žádné z ročenek neobjevuje. Pravděpodobně nenavštěvoval konzervatoř, ale studoval soukromě u rakouského skladatele, dirigenta a pedagoga Alexandra Zemlinského a o kompozici se radil s dirigentem a skladatelem Gerhardem von Keußlerem.
Díky působení v divadle se seznámil s nejnovějšími evropskými díly. Jeho počáteční tvorbu ovlivnilo zejména dílo Gustava Mahlera a Arnolda Schönberga. Později zde pracoval také jako korepetitor.
Hans Krása se jako skladatel poprvé představil pražskému publiku dílem Čtyři orchestrální písně na texty Šibeničních písní Christiana Morgensterna. Opus zkomponoval pod vedením Zemlinského, který ho uvedl v Novém německém divadle v rámci cyklu Filharmonických koncertů. Dílo mělo obrovský úspěch a hudební kritici ho porovnávali s díly Schönberga a Stravinského. Velmi příznivě se o něm vyjádřil také Max Brod. V roce 1921 Krása dokončil ještě Smyčcový kvartet, který byl proveden později, když studoval v Paříži.
V letech 1922–1923 pobýval Hans Krása v Paříži, kde studoval u hudebního skladatele Alberta Roussela. Ve Francii získal mnoho nových přátel, mezi něž patřili například členové Pařížské šestky.
Pařížská šestka
OtočitPařížská šestka, známá také jako Les Six, byla skupina šesti francouzských skladatelů, kteří se v roce 1920 proslavili svou reakcí na hudební tradice romantismu a impresionismu. Patřili do ní Georges Auric, Louis Durey, Arthur Honegger, Darius Milhaud, Francis Poulenc a Germaine Tailleferre.
Jejich tvorbu charakterizuje snaha o jednoduchost, přirozenost a návrat k přímým hudebním formám po složitých a emocionálně nabitých skladbách 19. století.
V Paříži složil Symfonii pro malý orchestr, která měla v roce 1923 premiéru v Théâtre des Champs-Élysées a o tři roky později reprezentovala Československo na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Curychu.
Skladba se pak hrála po celém světě. Uvedl ji například Sergej Kusevickij s Bostonským symfonickým orchestrem nebo Leopold Stokowski s Philadelphia Orchestra. Tuzemskou premiéru realizoval Alexander Zemlinsky v březnu 1927 s Českou filharmonií.
Po návratu z Paříže si Hans Krása užíval bezstarostný život. Neměl žádné povinnosti, přes den navštěvoval přátele v redakci deníku Prager Tagblatt a večery trávil v Café Arco, kam chodil také Franz Kafka a Milena Jesenská, nebo v kavárně Slavia, kterou si oblíbili čeští spisovatelé.
Hans Krása uzavřel šestiletou smlouvu s vídeňskou vydavatelskou společností Universa Edition in Wien, které ho doporučil Max Brod. Díky tomu se jeho dílo snadno šířilo po Evropě.
V roce 1926 bylo vydáno Pět písní s doprovodem klavíru (Fünf Lieder für eine Singstimme mit Klavierbegleitung), které měly premiéru 11. května 1926 v pražském Mozarteu během koncertu Německého literárně-uměleckého spolku.
Od poloviny 20. let se Hans Krása díky svému úspěšnému působení v Praze a Paříži proslavil na hudební scéně celé Evropy. Jeho díla hodnotila kladně kritika i odborná veřejnost.
V roce 1930 dokončil operu Zásnuby ve snu (Verlobung im Traum), na které začal pracovat dva roky předtím. Vycházela z literární předlohy, povídky Strýčkův sen od F. M. Dostojevského. Libreto napsali šéfredaktor deníku Prager Tagblatt Rudolf Thomas a básník Rudolf Fuchs.
Premiéra se konala až po třech letech – 18. května 1933 v Novém německém divadle, kde byl v té době ředitelem Paul Eger. V přímém přenosu ji svým posluchačům zprostředkoval Československý rozhlas. Dílo mělo velmi příznivý ohlas a Hans Krása za něj získal Československou státní cenu.
V roce 1934 odjel do Berlína, kde se zdržel několik měsíců. Pravděpodobně zde vyjednával o uvedení své opery, ale bohužel bez úspěchu. Ředitel Státní opery Erich Kleinber o ni sice původně zájem měl, ale situace se změnila. U moci byl Adolf Hitler a uvést dílo skladatele židovského původu už nepřipadalo v úvahu.
Krása začal připravovat scénickou hudbu ke hře svého přítele Adolfa Hoffmeistera Mládí ve hře. Devatenáctého února 1935 ji uvedlo divadlo Emila Františka Buriana D 35 a později také Malá scéna Nového německého divadla. Drama mělo velký úspěch a píseň hlavní hrdinky Anny se stala díky ironickému textu a ostré melodii velmi populární.
Hudební motiv z této písně Krásu inspiroval ke zkomponování Komorní hudby pro cembalo a sedm nástrojů. Poprvé ji provedli členové orchestru FOK 25. března 1936 během programu spolku Mánes společně s díly Pavla Bořkovce, Františka Bartoše, Iši Krejčího a Jaroslava Ježka.
Začínal se v ní projevovat vliv jazzu, což se nelíbilo odborné kritice. Uváděla, že se autor po svém úspěchu snaží už jen o líbivou a prostou melodii. Například hudební kritik a skladatel Boleslav Vomáčka dílo označil jako provokativní, s banálními náběhy k jazzové hudbě.
V roce 1938 vypsalo Ministerstvo školství a národní osvěty soutěž, které se zúčastnil i Hans Krása. Vytvořil pro ni dětskou operu Brundibár na libreto Adolfa Hoffmeistera, s nímž už dříve spolupracoval. K vyhodnocení soutěže však kvůli politické situaci nikdy nedošlo, protože 15. března 1938 začala okupace.
V této těžké době našel Krása útočiště v židovském chlapeckém sirotčinci v Belgické ulici na Hagiboru v Praze, kde byl ředitelem Otto Freudenfeld. U příležitosti ředitelových narozenin věnoval dětskou operu ústavu a s jeho synem Rudolfem Freudenfeldem a dětmi ji začal nacvičovat.
Vedení se ujal skladatel, klavírista a dirigent Rafael Schächter, s nímž se později Krása setkal v Terezíně, kde se oba podíleli na kulturním životě.
„Hudba i text. Obojí je dětské, hudba moderní a zpěvná, jak to v pravé opeře má být. Práci jsme však nedokončili. Přišly první transporty. Šel Rafík, šly děti. Šel Krása, šly děti. Šly děti, transporty. Dlouho jsme se nemohli vzpamatovat. Ale doba už byla taková, že jsme se naučili intenzivně využívat každou chviličku, kdy se nám podařilo nemyslet na to, že čekáme to nejhorší. V sirotčinci se žilo kulturně více nežli předtím.“
Hans Krása byl 10. srpna 1942 deportován do Terezína, kde ho zanedlouho jmenovali vedoucím tzv. Freizeitgestaltungu pro hudbu. Volnočasové aktivity měly propagovat kulturní život v koncentračních táborech a vytvářet dojem, že se v nich žije dobře. V Terezíně se nacházelo mnoho uměleckých osobností, jako například skladatel, klavírista a hudební publicista Karel Reiner (1910–1979), dirigent Karel Ančerl (1908–1973), skladatelé Pavel Haas (1899–1944), Viktor Ullmann (1898–1944) a Gideon Klein (1919–1945). První oficiální hudební akce proběhly v září a od té doby měl Krása pořádání koncertů na starost.
V roce 1943 byl do Terezína deportován Rudolf Freudenfeld, který přivezl klavírní výtah opery Brundibár. Krása ji znovu instrumentoval a vytvořil kompozici přizpůsobenou schopnostem tamních hráčů.
Nacvičovali ji tajně ve sklepě L 417 pod Freudenfeldovým vedením po splnění každodenních vyčerpávajících povinností. Premiéra se odehrála 23. září 1943 v Magdeburských kasárnách a údajně se dočkala minimálně 55 repríz.
Někdy mezi srpnem 1943 a dubnem 1944, přesné datum není známé, uzavřel Hans Krása manželství s klavíristkou Eliškou Kleinovou, sestrou Gideona Kleina, který sám jako vynikající klavírista v ghettu pořádal tajné noční recitály.
Šlo však jen o formální svazek, od něhož novomanželé očekávali, že jim pomůže v těžké situaci. Bohužel se mýlili.
Navzdory náročným podmínkám složil Hans Krása v Terezíně také nové skladby. Dochovaly se například Tři písně pro baryton, klarinet, violu a violoncello na text Arthura Rimbauda v překladu Vítězslava Nezvala nebo Overtura pro malý orchestr.
V létě vytvořil dvě komorní skladby pro smyčcové trio. První byla Tanec pro smyčcové trio, druhá Passacaglia a fuga pro smyčcové trio, která se stala jeho úplně posledním dílem.
Šestnáctého října 1944 byl Hans Krása společně s dalšími umělci, mezi něž patřili například Viktor Ullmann, Pavel Haas nebo Gideon Klein, zařazen do tzv. transportu umělců, který směřoval do Osvětimi. Zemřel 18. října 1944 v plynové komoře.
„Hans Krása byl člověk jemný, lehce dekadentní, společensky příjemný, i když dost plachý.“
Skladatelské dílo Hanse Krásy není rozsáhlé. Podle dobových svědectví hudbu nevnímal jako své povolání ani prostředek obživy, ale komponoval pouze tehdy, když cítil skutečnou tvůrčí inspiraci. Jeho tvorba odráží mnoho různých inspiračních zdrojů meziválečné éry – někdy se prolínají, jindy kontrastují. Krásovy skladby ovlivnila česká národní hudební tradice, postimpresionismus, neoklasicismus i populární hudba 20. let 20. století. Často obsahují náznaky ironie a groteskní nadsázku.
Opery
Hans Krása se ve své operní tvorbě inspiroval expresionismem, neoklasicismem i prvky české hudební tradice. Složil dvě opery.
Zásnuby ve snu (Verlobung im Traum, 1928–1930) – Tato opera o dvou dějstvích reprezentuje Krásovu složitější, modernistickou tvorbu. Je inspirovaná novelou F. M. Dostojevského Strýčkův sen a kombinuje romantické a modernistické prvky, přičemž čerpá z pozdního romantismu i současných hudebních proudů. Přestože získala Československou státní cenu, po své premiéře v Praze se na jevišti objevovala jen zřídka.
Brundibár (1938–1939) – Dětská opera o dvou dějstvích na libreto Adolfa Hoffmeistera. Jde o příběh dvou dětí, které bojují proti zlému flašinetáři Brundibárovi. Opera se stala symbolem odporu proti nacistické perzekuci a byla několikrát uvedena v Terezíně. Její hudba je jednoduchá, melodická a přístupná, určená dětskému sboru. Díky svému příběhu a historickému kontextu je Krásovým nejznámějším a nejvýznamnějším dílem.
Orchestrální díla
Vybraná díla
Orchestrální skladba (1910) – nedochováno
Orchestergrotesken mit begleitender Singstimme (1920) – na texty Christiana Morgensterna
Symfonie pro malý orchestr (Symphonie für kleines Orchester, 1922) – 3. věta se zpěvním hlasem na báseň Arthura Rimbauda
Ouvertura pro malý orchestr (1943–1944)
Komorní hudba
Vybraná díla
Smyčcový kvartet (1913) – nedochováno
Komorní hudba pro cembalo a sedm nástrojů (1935–1936)
Téma s variacemi pro smyčcový kvartet (1935–1936)
Tanec pro smyčcové trio (1943)
Passacaglia a fuga pro smyčcové trio (1943) – Dílo, které dokončil krátce před nástupem do transportu umělců z Terezína do Osvětimi.
Ostatní skladby
Quartetto pour deux violons, alto et violoncelle (1921)
Fünf Lieder pro zpěv a klavír (1925) – na texty Rainera Marii Rilkeho, litevskou lidovou poezii, Gaia Valeria Catulla a Christiana Morgensterna
Drei Lieder s doprovodem klavíru, smyčcového kvarteta, dvou fléten, dvou klarinetů a trubky (1926) – ztraceno
Die Erde ist des Herrn na text ze žaltáře pro sóla, sbor a orchestr (1931)
Mládí ve hře (1935) – scénická hudba ke hře Adolfa Hoffmeistera
Hans Krása prožil většinu života v Praze. Navštěvoval Soukromou německou chlapeckou školu v Panské ulici, která sídlila v historické budově bývalého piaristického kláštera. Ve studiu pokračoval na Státním německém gymnáziu ve Štěpánské ulici. Po ukončení gymnázia působil v Novém německém divadle, kde bylo později uvedeno několik jeho děl.
Nové německé divadlo (německy Neues deutsches Theater) bylo postaveno jako reakce pražské německé komunity na otevření českého Národního divadla v roce 1883. Budova byla slavnostně otevřena 5. ledna 1888 uvedením opery Richarda Wagnera Mistři pěvci norimberští.
Architektonický návrh pochází od vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera, kteří jsou známí svými divadelními stavbami po celé Evropě. Interiér divadla byl vyzdoben v neorokokovém stylu, což dodalo budově na jedinečnosti a eleganci.
Po druhé světové válce byla budova přejmenována na Smetanovo divadlo a od roku 1992 nese název Státní opera. Dnes je jednou ze scén Národního divadla a nadále slouží jako významné centrum operního a baletního umění v Praze.
Hans Krása zde působil jako korepetitor. V rámci Filharmonických koncertů Nového německého divadla zde byla 20. května 1921 uvedena jeho skladba Orchestergrotesken pod taktovkou Alexandra Zemlinského.
Později, 18. května 1933, měla na této scéně premiéru jeho opera Zásnuby ve snu (Verlobung im Traum), inspirovaná povídkou Fjodora Dostojevského. Dirigentem byl Georg Széll a režie se ujal Renato Mordo. Za toto dílo obdržel Krása ještě ten samý rok Československou státní cenu.
Kavárna Slavia se nachází v Paláci Lažanských na nároží Národní třídy a Smetanova nábřeží v Praze. Její slavnostní otevření proběhlo v roce 1884. Během své historie byla několikrát přestavěna, zejména ve stylu art deco v letech 1932–1933, kdy získala charakteristické prvky jako mramor, dřevo a velká zrcadla.
Slavia byla centrem české literární scény a Hans Krása ji rád navštěvoval. Kavárnu si oblíbili například také Karel a Josef Čapkovi nebo Vítězslav Nezval.
Kavárna Arco se nachází na rohu ulic Hybernská a Dlážděná. Otevřel ji na podzim roku 1907 Josef Suchánek, který dříve působil v kavárnách Union a Metropol. Interiér a vybavení ve vídeňském stylu navrhl Jan Kotěra.
Na počátku 20. století byla kavárna centrem německy píšící literární scény. Mezi její pravidelné návštěvníky patřili spisovatelé jako Franz Kafka, Max Brod a Egon Erwin Kisch.
Hans Krása tu rád trávil volné večery. Franz Kafka se o něm dokonce zmiňuje v jednom z dopisů Mileně Jesenské, který byl později vydán spolu s dalšími jako Dopisy Mileně.
Významné pařížské divadlo, jehož architektem byl Auguste Perret, bylo otevřené v roce 1913. V budově se nachází tři sály. Největší z nich se jmenuje Grande Salle a má kapacitu 1 905 míst. Konají se tu operní, baletní a symfonická představení.
Hans Krása pobýval v Paříži v letech 1922 až 1923, kdy zde byl studijním pobytu u francouzského hudebního skladatele Alberta Roussela. Složil tu Symfonii pro malý orchestr, která měla premiéru právě v Théâtre des Champs-Elysées.
Hans Krása byl do Terezína deportován 10. srpna 1942. Krátce po příjezdu byl brzy jmenován vedoucím hudebního programu pod názvem Freizeitgestaltung, který měl vytvářet dojem kulturně bohatého života v táboře.
Krásovou hlavní činností bylo pořádání koncertů. V roce 1943 se pod jeho vedením uskutečnila premiéra opery Brundibár, kterou upravil pro tamní hudebníky. I přes extrémní podmínky ghetta, zde zkomponoval několik nových děl. Patří mezi ně například Ouvertura pro malý orchestr.
Hans Krása byl z Terezína do Osvětimi převezen společně s dalšími skladateli, mezi něž patřili například Viktor Ullmann, Pavel Haas nebo Gideon Klein, tzv. transportem umělců. Bohužel se jednalo o jeho poslední cestu, zemřel zde 18. října 1944 v plynové komoře.
Hans Krása prožil většinu života v Praze. Navštěvoval Soukromou německou chlapeckou školu v Panské ulici, která sídlila v historické budově bývalého piaristického kláštera. Ve studiu pokračoval na Státním německém gymnáziu ve Štěpánské ulici. Po ukončení gymnázia působil v Novém německém divadle, kde bylo později uvedeno několik jeho děl.
Nové německé divadlo (německy Neues deutsches Theater) bylo postaveno jako reakce pražské německé komunity na otevření českého Národního divadla v roce 1883. Budova byla slavnostně otevřena 5. ledna 1888 uvedením opery Richarda Wagnera Mistři pěvci norimberští.
Architektonický návrh pochází od vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera, kteří jsou známí svými divadelními stavbami po celé Evropě. Interiér divadla byl vyzdoben v neorokokovém stylu, což dodalo budově na jedinečnosti a eleganci.
Po druhé světové válce byla budova přejmenována na Smetanovo divadlo a od roku 1992 nese název Státní opera. Dnes je jednou ze scén Národního divadla a nadále slouží jako významné centrum operního a baletního umění v Praze.
Hans Krása zde působil jako korepetitor. V rámci Filharmonických koncertů Nového německého divadla zde byla 20. května 1921 uvedena jeho skladba Orchestergrotesken pod taktovkou Alexandra Zemlinského.
Později, 18. května 1933, měla na této scéně premiéru jeho opera Zásnuby ve snu (Verlobung im Traum), inspirovaná povídkou Fjodora Dostojevského. Dirigentem byl Georg Széll a režie se ujal Renato Mordo. Za toto dílo obdržel Krása ještě ten samý rok Československou státní cenu.
Kavárna Slavia se nachází v Paláci Lažanských na nároží Národní třídy a Smetanova nábřeží v Praze. Její slavnostní otevření proběhlo v roce 1884. Během své historie byla několikrát přestavěna, zejména ve stylu art deco v letech 1932–1933, kdy získala charakteristické prvky jako mramor, dřevo a velká zrcadla.
Slavia byla centrem české literární scény a Hans Krása ji rád navštěvoval. Kavárnu si oblíbili například také Karel a Josef Čapkovi nebo Vítězslav Nezval.
Kavárna Arco se nachází na rohu ulic Hybernská a Dlážděná. Otevřel ji na podzim roku 1907 Josef Suchánek, který dříve působil v kavárnách Union a Metropol. Interiér a vybavení ve vídeňském stylu navrhl Jan Kotěra.
Na počátku 20. století byla kavárna centrem německy píšící literární scény. Mezi její pravidelné návštěvníky patřili spisovatelé jako Franz Kafka, Max Brod a Egon Erwin Kisch.
Hans Krása tu rád trávil volné večery. Franz Kafka se o něm dokonce zmiňuje v jednom z dopisů Mileně Jesenské, který byl později vydán spolu s dalšími jako Dopisy Mileně.
Významné pařížské divadlo, jehož architektem byl Auguste Perret, bylo otevřené v roce 1913. V budově se nachází tři sály. Největší z nich se jmenuje Grande Salle a má kapacitu 1 905 míst. Konají se tu operní, baletní a symfonická představení.
Hans Krása pobýval v Paříži v letech 1922 až 1923, kdy zde byl studijním pobytu u francouzského hudebního skladatele Alberta Roussela. Složil tu Symfonii pro malý orchestr, která měla premiéru právě v Théâtre des Champs-Elysées.
Hans Krása byl do Terezína deportován 10. srpna 1942. Krátce po příjezdu byl brzy jmenován vedoucím hudebního programu pod názvem Freizeitgestaltung, který měl vytvářet dojem kulturně bohatého života v táboře.
Krásovou hlavní činností bylo pořádání koncertů. V roce 1943 se pod jeho vedením uskutečnila premiéra opery Brundibár, kterou upravil pro tamní hudebníky. I přes extrémní podmínky ghetta, zde zkomponoval několik nových děl. Patří mezi ně například Ouvertura pro malý orchestr.
Hans Krása byl z Terezína do Osvětimi převezen společně s dalšími skladateli, mezi něž patřili například Viktor Ullmann, Pavel Haas nebo Gideon Klein, tzv. transportem umělců. Bohužel se jednalo o jeho poslední cestu, zemřel zde 18. října 1944 v plynové komoře.
