Violoncello

Violoncello (též cello) řadíme, společně s houslemi, violou a kontrabasem, do skupiny strunných nástrojů, konkrétně smyčcových. Název této nástrojové rodiny odkazuje ke způsobu, jímž u nich vzniká zvuk: třením smyčce o struny. 

Zvuk violoncella zní o oktávu níž než u violy, ale výš než u kontrabasu – ve skupině smyčců tedy zaujímá střední polohu zvukového rozsahu. Pro notový zápis se využívá většinou basový klíč, pro vyšší tóny ale i houslový.

Historie violoncella

Předchůdce violoncella můžeme hledat v tzv. violových nástrojích, např. viola de gamba nebo fidula. Jednalo se o větší violy s hlubším tónem, které neměly bodec a držely se mezi koleny. První violoncella vznikla v 16. století v Itálii jako reakce na požadavek větší zvukové plnosti a možnosti hrát nižší oktávy. Nejstarší zachovalá violoncella pocházejí z dílny mistra Andrey Amatiho. 

Název violoncello pochází z italského jazyka, původně violone piccolo, tedy malá basová viola. Původně mělo violoncello dostat název violoncino spojením slov violon a piccino, tedy maličký kontrabas. 

Největší rozmach zažil tento nástroj v baroku. Časté využití nacházel v tzv. basso continuo – způsobu hry, v němž basový nástroj (violoncello, též kontrabas) slouží jako harmonický a rytmický základ pro nástroj melodický (nejčastěji varhany, cembalo či loutna). V 18. století se cello stalo běžným koncertním nástrojem a později dostávalo čím dál větší sólový prostor. Slavné koncerty pro violoncello složili zejména Joseph Haydn, Antonín Dvořák a Camille Saint-Saëns. Postupně se zdokonalovala i konstrukce nástroje, která byla obohacena o podpěrný bodec.

Stavba nástroje

Typický materiál pro konstrukci violoncella představuje dřevo (zpravidla smrk, javor, eben a palisandr), ale i kov či plast. Existuje několik velikostí tohoto nástroje – děti začínající s hrou využijí ¼ violoncello, ve velikostech lze postupovat přes ¾ až k plnému nástroji o většinové délce cca 127 cm. Tělo violoncella se skládá ze čtyř částí: hlava, krk, tělo a bodec.

Hlava violoncella se podobá šnečí ulitě, která pokračuje v ladicí kolíky, jimiž lze natahovat, či povolovat struny. Na krku nástroje najdeme nejdřív malý pražec, přes nějž se táhnou struny, a hmatník. Na něm hráči jednotlivé struny stlačují a trefují se tak do konkrétní výšky tónu. Hlavu i krk mistři houslaři vyrábějí většinou z javoru, pro malý pražec a hmatník je ideální použít eben. 

Tělo violoncella též nese název ozvučnice nebo trup. Tvoří jej dvě desky spojené takzvanými luby. Horní desku zdobí dvě vyřezaná písmena f, ta pomáhají šíření zvuku. Aby klenba desky dobře držela, zpevňuje ji basový trámec, někdy nazývaný ozvučná lišta. Uvnitř těla violoncella se ukrývá její duše, jak se říká malému smrkovému válečku, jenž má za úkol přenášet vibrace i na spodní desku. 

Struny pokračují od hlavy přes krk až po kobylku. Ta je od sebe jednotlivě odděluje a rozvibrovává celý trup nástroje při přejetí smyčcem. Druhý konec strun drží tzv. struník. Otvor vyvrtaný v lubech nástroje nazýváme žalud, z něj hráči vysouvají bodec sloužící k opření nástroje o zem. 

Nutno zmínit také smyčec – dřevěná ohnutá tyč s nataženými koňskými žíněmi („vlasy“ koňské hřívy nebo ohonu) zajišťuje, že struny vyloudí příslušný tón a zvuk. Horní část smyčce má tvar rozšířené špičky a drží všechny žíně pohromadě, druhý konec se nazývá žabka a slouží k úchytu. Smyčec se pomocí šroubku natahuje a pro lepší klouzavost po strunách se maže kalafunou, tedy pryskyřicí. 

Využití

V orchestru tvoří violoncella vlastní skupinu, která zpravidla usedá ve střední části před dirigentským pultem mezi houslisty a violisty a pokračuje do zadních řad podle počtu členů. Hráč na violoncello se nazývá violoncellista či violoncellistka, zkráceně cellista nebo cellistka. Hojné využití má tento nástroj i v jiných žánrech od komorní a klasické hudby přes pop až po heavy metal. 

Zvuk cella lze na první poslech poznat podle jeho sytosti a zpěvnosti. Vyluzuje zvuk měkký, hluboký, často zní velmi emotivně a vášnivě. Díky své bohaté barvě se uplatňuje jak v sólových partech, tak jako doprovod a tvoří most mezi vyššími smyčci a basovým základem. 

Ve filmové a scénické hudbě se často používá pro své melancholické nebo dramatické zabarvení.

Hra na violoncello

Styl hry na violoncello vychází z jeho specifického držení – nástroj je umístěn mezi koleny, opírá se o zem bodcem a jeho horní část se nachází v blízkosti levého ucha hráče, přičemž nejblíže tělu je struna C. Zajímavostí je, že v minulosti se tento způsob držení považoval za nevhodný pro ženy, a proto jej opíraly o zem mezi oběma nohama, aby zachovaly tehdejší představu o důstojnosti. 

Základní způsob hry nese název arco a jedná se o tah smyčcem. Kromě arca se též hojně využívá technika pizzicato, kdy se o struny brnká prsty. Pro specifické zvukové efekty se využívají další styly hry: sul ponticello, tah smyčcem blízko kobylky, který dodává tónu ostřejší ráz, nebo sul tasto – vedení smyčce blíže k hmatníku, což naopak tvoří tón zastřenější a měkčí. Flažolety vznikají jemným položením prstu na strunu bez přitlačení a vytvářejí velmi jemně znějící tóny. V některých pasážích se používá col legno, údery dřevěnou částí smyčce o struny, či vibrato, kolísání výšky tónu pohybem prstu na hmatníku. V soudobé hudbě se violoncello objevuje i v netradičních podobách, například s elektronickými efekty.