Trubka

Žesťovým dechovým nástrojům vévodí kromě lesního rohu a tuby nástroj zvaný trubka. Toto označení v češtině pochází ze staroslovanského slova „trubiti“ – troubit. Její zvuk vzniká fouknutím do nátrubku, při němž musí hráč dbát na specifické postavení a rozechvění rtů. 

Troubit se na trubku dá v rozsahu přibližně od F♯ až po C o dvě a půl oktávy výše. Zkušený trumpetista nebo trumpetistka však zvládne i tóny mimo tento rámec. Moderní trubky nejčastěji ladíme v B, méně často v C, Es nebo D.

Historie trubky

Vývoj trubky sahá až do pravěku – zvířecí rohy a rákosové nástroje sloužily jako signální prostředky k lovu i k rituálním obřadům. Ve starověkém Egyptě, Mezopotámii a Řecku se  trubce podobaly rovné kovové nástroje, tehdy ještě bez ventilů, a jejich účel zůstával obdobný. Ve starověkém Římě údajně vznikla tradice slavnostních fanfár, pro něž se právě tato podoba trubky začala využívat.

Ve středověku a raném novověku se nástroj vyvíjel především co se týče tvaru a délky trubice, aby bylo možné dosáhnout vyšší hlasitosti a čistší intonace. V 15. a 16. století se začala trubka uplatňovat v hudebních souborech na šlechtických a královských dvorech. Zlatý věk přírodní trubky nastal v baroku – skladatelé jako Johann Sebastian Bach a Georg Friedrich Händel pro ni psali sólové party do svých oratorií a suit. Ovládnutí vysoké polohy zvané clarino bylo tehdy vrcholem hráčského umění.

Zásadní změnu přinesl počátek 19. století s vynálezem ventilů, jež umožnily hrát kompletní tónovou škálu bez omezení na přirozené tóny a rozšířily výrazové možnosti nástroje. Od té doby se trubka začala uplatňovat nejen v klasické hudbě, ale i v nových žánrech – od slavnostních pochodů přes dechovku až po jazz, kde se stala jedním z hlavních sólových nástrojů. Jazzová éra 20. století přinesla legendy jako Louis Armstrong, Miles Davis či Dizzy Gillespie, kteří svým stylem navždy ovlivnili podobu hry na trubku.

Stavba nástroje

Trubka se nejčastěji vyrábí z mosazi, může ji však navíc zdobit barevný lak nebo postříbření či pozlacení. Její tvar tvoří kovová trubice o délce přibližně 1,4 metru, stočená do kompaktní podoby. Váží okolo 1–1,5 kg. 

Na jednom konci se nachází nátrubek, do něhož hráč fouká – jeho tvar a hloubka výrazně ovlivňují barvu tónu. Vzduchová trubice se rozšiřuje směrem ke druhému konci, který nese název ozvučník a stará se o dobré šíření zvuku. Ventily najdeme na trubce zpravidla tři. Prodlužují nebo zkracují délku trubice, přesměrovávají proud vzduchu, a tím mění výšku tónu. Ventily se ovládají prsty pravé ruky, zatímco levá ruka nástroj drží. Některé modely mají i čtvrtý ventil pro rozšíření rozsahu. K údržbě slouží vodní klapky (lidově „slintáky“), jimiž se odvádí zkondenzovaná voda vzniklá při hře.

Existuje několik typů trubek, které se liší laděním, velikostí a účelem. Nejčastěji se však setkáváme s trubkou laděnou v B, která se používá v orchestru, dechových kapelách i jazzu. Kapelní trubka (v Es, F) vyniká vyšší polohou a pronikavějším zvukem, hodí se proto pro  fanfáry a slavnostní příležitosti. Piccolo trubka, obvykle laděna v B nebo A, má velmi vysoký, jasný tón a využívá se například v barokních skladbách. Křídlovka (flugelhorn) je trubce příbuzná, ale vyznačuje se měkčím, kulatějším tónem.

Využití

V symfonickém orchestru obvykle hrají dvě až čtyři trubky, usedající v zadní řadě žesťové sekce po pravé straně od dirigenta, za lesními rohy.

Trubka patří mezi nejvýraznější dechové nástroje. Její tón může být pronikavý a slavnostní, schopný nést se nad celým orchestrem, zároveň však jemný a lyrický, pokud hráč zvolí měkčí artikulaci. Díky širokému rozsahu barev se uplatňuje v nejrůznějších hudebních stylech. 

V klasické hudbě hraje trubka klíčovou roli v orchestrálních fanfárách, slavnostních úvodech i dramatických partech – například u Beethovena, Mahlera nebo Stravinského. Často se používá v párech nebo skupinách čtyř. V jazzu se trubka stala výrazným sólovým nástrojem, ceněným pro široký rozsah výrazových možností. K dosažení osobitého zvuku hráči využívají různé druhy dusítek i vlastní improvizaci.

Hra na trubku

Hra na trubku vyžaduje precizní ovládání dechu a rtů, tzv. embouchure, určující čistotu a stabilitu tónu. Hráč směřuje proud vzduchu do nástroje přes úzký nátrubek – rychlost a tlak vzduchu spolu s napětím rtů mění výšku a barvu tónu. 

Mezi základní styly hry patří legato, tedy plynulé spojování tónů, a staccato pro krátké, jasně oddělené tóny. Pro dramatický efekt se využívají akcenty nebo rychlé dvojité a trojité staccato, důležité zejména v pochodových skladbách. V jazzu a moderních žánrech hráči experimentují s dusítky, vkládanými do ozvučnice, díky nimž lze přetvářet charakter zvuku.