Lesní roh

Člen skupiny dechových žesťových nástrojů stojící po boku tuby a trubky nese název lesní roh, možná ho však znáte pod přezdívkou horna. 

Nástroj rozeznívá hráčovo vdechnutí do nátrubku, které musí doprovázet specifické postavení rtů i jazyka. Odtud se vibrace přenášejí do stočené kovové trubice zakončené rozšířeným zvukovým zvonem. Rozsahem se horna rozpíná až přes čtyři oktávy, záleží ale na technice a zdatnosti hudebníka.

Nejčastějším modelem lesního rohu jsou tzv. dvojlesnice. Ty oproti jednoduché horně (kterou využívají třeba děti, když s hrou začínají) disponují čtvrtým ventilem (klapkou), ovládaným palcem, a mohou tak přepínat ladění mezi F a B.

Historie lesního rohu

Prvotní předchůdci lesního rohu, skutečné zvířecí rohy opatřené otvorem pro vdechnutí, se objevily již v pravěku a starověku jako jednoduché signální nástroje. Ve středověku se rozšířily lovecké trubky, z nichž během 17. století vznikla první delší a stočená forma rohu. V německy mluvících zemích se nazýval „hifthorn“, francouzsky „cor de chasse“ (odtud pochází anglický název nástroje „french horn“). Tyto rané hudebniny postrádaly ventily. Výška tónu se ovládala pouze změnou napětí rtů a pozicí ruky, jež se ukládá do ozvučného zvonu. Už tehdy však tyto podoby horny nacházely své uplatnění v operní hudbě – najdeme je v italských a francouzských dílech z poloviny 17. století, např. v operách Erminia, Le nozze di Teti e Peleo a Princesse d’Élide.

Do českých zemí se nástroj dostal díky hraběti Františku Antonínu Šporkovi, který v roce 1681 založil první loveckou školu. Významnou osobnost v historii lesního rohu představuje český hráč Antonín Josef Hampel, jenž jako jeden z prvních rozvinul techniku tzv. hand-stoppingu – ucpávání a tlumení tónu pozicováním ruky do ozvučného zvonu nástroje. Tato technika se brzy rozšířila po celé Evropě a stala se základem pro pozdější konstrukční vývoj. Česká země se tak stala středoevropským centrem vývoje herních metod i výroby lesního rohu. 

Během druhé poloviny 18. století se horna stala běžnou součástí orchestrálního obsazení a přibyly klapky (ventily), které umožnily větší rozsah hry. Od té doby se nástroj vyvíjel spíše mechanicky – například zavedením dvojího ladění (v F či v B) nebo vylepšením ventilového systému. 

Stavba nástroje

Lesní roh tvoří zpravidla mosaz, někdy slitiny s poměrem mědi, ale i zlata a stříbra. V podstatě se jedná o dlouhou trubici několikrát stočenou do kruhu – kdybychom ji narovnali, měřila by přes čtyři metry. 

Do nátrubku, malého kovového nástavce, hráč vdechuje a pomocí rtů ovládá výšku a charakter tónu. Na druhém konci nástroje najdeme velký rozšířený zvon, ze kterého vychází zvuk a v němž má hornista během hry uloženou pravou ruku. Místo ruky může ve zvonu nástroje spočívat také dusítko, jehož materiál může stejně jako ruka ovlivňovat barvu zvuku. Tělo lesního rohu je opatřené třemi, u běžnější dvojlesnice pak čtyřmi, ventily. Ty hráč ovládá levačkou a mění díky nim výšku tónů. Čtvrtý ventil se stlačuje palcem, a přepíná tak hornu mezi dvěma laděními – F a B. 

Využití

V orchestru běžně hrají dva až čtyři nástroje, přičemž hornisté a hornistky usedají v zadní části za violami, vedle fagotů a hobojů. 

Pro svou schopnost plynule se prolínat s jinými nástroji i vést samostatnou melodickou linku patří lesní roh mezi nejuniverzálnější žesťové nástroje. Dokáže znít slavnostně a hrdě, ale i něžně a melancholicky. V orchestru plní jak harmonickou funkci v doprovodu, tak melodickou ve významných sólových pasážích.

V barokní a klasicistní hudbě byl hojně využíván jako symbol přírody a lovu, později se stal nástrojem dramatických kontrastů a romantické introspekce. Spojení horny s jejím loveckým využitím přetrvává dodnes a své pevné místo má v mysliveckém prostředí. Zároveň lesní roh přímo navazuje na historii šlechtických rodů a můžeme ho proto považovat za aristokratický nástroj.

Hra na lesní roh

Pravá ruka se vkládá do zvonu, a to nejen kvůli držení nástroje, ale i kvůli dolaďování výšky a barvy tónu. Dalším důležitou proměnnou je tzv. embouchure, pozice rtů a způsob vdechování vzduchu při hře. 

Mezi Pravá ruka se vkládá do zvonu, a to nejen kvůli držení nástroje, ale i kvůli dolaďování výšky a barvy tónu. Dalším důležitou proměnnou je tzv. embouchure, pozice rtů a způsob vdechování vzduchu při hře. 

Mezizákladní styly patří legato (plynulé spojení tónů), staccato (krátké oddělené tóny) a různé druhy artikulace. Specifickou technikou, která má svůj původ právě v českých zemích, je hand-stopping, kdy se tón tlumí nebo upravuje zasunutím dlaně do zvonu.