Kontrabas

Kontrabas (zkráceně basa) se ve skupině smyčcových strunných nástrojů pyšní největším rozměrem a nejhlubším zvukem. Tón vzniká stejně jako u houslí, violy i violoncella přejetím smyčce po strunách. 

Struny napočítáme na base zpravidla čtyři. Na rozdíl od jejích nástrojových příbuzných, které ladíme do kvint, má basa struny laděné v kvartách. To znamená, že mezi strunami najdeme interval čtyř tónů: E1–A1–D–G. Kvůli nižšímu ladění se kontrabas do not zapisuje o oktávu výš, než ve skutečnosti zní, většinou v basovém klíči. 

Historie kontrabasu

Kořeny kontrabasu sahají až do renesance, během níž se postupně vyvíjel z větších druhů viol da gamba. Šlo o nástroj s proměnlivým počtem strun (často pět až šest) a neustálenou konstrukcí – různé země přinášely vlastní varianty i ladění. V 17. století se v Německu a Itálii objevují první nástroje podobající se dnešnímu kontrabasu, tehdy označované jako violon nebo kontrabasová viola da gamba. Se vzestupem způsobu hry basso continuo v barokní hudbě se kontrabas začal hojně využívat jako doprovodný nástroj – hrál v souhře s harmonickými nástroji jako cembalo, loutna nebo varhany.

Od 18. století docházelo k postupnému sjednocení konstrukce nástroje i jeho přesunu z pozice okrajového nástroje k plnému orchestrálnímu využití. Ve stejné době se také měnila hráčská poloha: původně se na nástroj hrálo převážně vestoje, postupně však začalo převládat hraní vsedě, zejména v orchestru. Výběr mezi těmito dvěma postoji zůstává dnes záležitostí individuální.

V romantismu se ustálil název kontrabas a tento nástroj získal také prostor pro sólovou hru. Skladatelé jako Hector Berlioz, Gustav Mahler nebo Richard Strauss věnovali kontrabasu náročné a výrazově bohaté orchestrální pasáže. Ve 20. století si kontrabas razil cestu mimo klasické prostředí, nejvýrazněji v jazzu, kde se stal klíčovým rytmickým i harmonickým pilířem.

Stavba nástroje

Pro výrobu kontrabasu se nejčastěji používají tradiční druhy dřeva – smrk, javor a eben, někdy i palisandr. 

Existuje vícero velikostí kontrabasu. Pro děti a mladší studenty bývají určeny nástroje ve zlomkových velikostech, profesionální nástroje mívají celkovou výšku kolem 185 cm. Stejně jako u violoncella se tělo kontrabasu skládá ze čtyř hlavních částí – hlava, krk, tělo a bodec.

Na samém vrcholu nástroje najdeme závitnici ve tvaru šnečí ulity. Z ní vycházejí čtyři robustní ladicí kolíky, jimiž se napínají, nebo povolují struny. Hlava navazuje na krk, na němž se přes pražec táhnou struny – pokračují na hmatník, na kterém hudebník stlačuje struny, a mění tak jejich délku a výslednou výšku tónu. 

Tělo kontrabasu tvoří dvě dřevěné desky, horní a spodní, propojené luby. Horní desku zdobí dva výřezy ve tvaru písmene f, tzv. efy, zajišťující šíření zvuku z nitra nástroje. Vnitřní konstrukci zpevňuje basový trámec, který se táhne podél horní desky. Zásadní část nástroje představuje tzv. duše – váleček ze smrku umístěný mezi horní a spodní deskou. Přenáší vibrace strun, a tím výrazně ovlivňuje barvu i nosnost zvuku.

Struny kontrabasu vedou od kolíků přes hmatník až ke kobylce, která přenáší vibrace do těla nástroje. Struník na spodní části těla drží druhý konec strun, přičemž dolaďování tónu umožňují tzv. dolaďovače. V lubech nástroje spočívá otvor (tzv. žalud), z něhož lze vysunout bodec – kovovou tyč sloužící k opření nástroje o podlahu při hře vsedě.

Kontrabasisté používají dva základní typy smyčců: německý (kratší, širší, držený spodním úchopem) a francouzský (delší, štíhlejší, podobný violoncellovému). Smyčec se skládá z dřevěné tyče (často z brazilského dřeva) a svazku koňských žíní, které přicházejí do kontaktu se strunou a před hrou se potírají kalafunou (pryskyřicí) pro lepší tření.

Využití

Říká se, že basa tvrdí muziku, a ne nadarmo: její hluboký a silný tón poskytuje orchestrům, ale i jazzovým souborům nebo popovým a rockovým kapelám rytmický a harmonický základ. 

Kontrabas charakterizuje hluboký, temný a zemitý zvuk. Často též dubluje violoncellový part, ale v poloze o oktávu níže. Díky jeho rezonanci ho lze dobře slyšet a vyniká i přes zvuk ostatních nástrojů. 

V orchestru bývá obsazen několika hráči, obvykle osmi až dvanácti, umístěnými napravo od dirigenta za violoncelly. Tyto hudebníky nazýváme kontrabasista nebo konstrabasistka.

Hra na kontrabas

Kontrabas se drží vestoje nebo vsedě na vysoké židli. Nástroj se opírá o zem bodcem a tělo hráče jej podpírá zezadu. Levá ruka ovládá výšku tónu na hmatníku, pravá se věnuje smyčci. 

Základní styly hry zahrnují arco (hra smyčcem) nebo pizzicato (brnkání pomocí prstů). Arco se využívá hlavně v klasické hudbě, pizzicato častěji v jazzu nebo hudbě lidové. Mezi pokročilé techniky patří flažolety, vibrato, glissando nebo col legno (údery dřevěnou částí smyčce). V jazzu se běžně používá styl zvaný walking bass, tedy plynulé střídání různě vysokých tónů v určitém rytmu. Zkušenější hráči využívají tzv. slap techniku, při níž strunou udeří o hmatník.